Nezávazná hlasování v orgánech OSN obvykle nevzbuzují velkou pozornost. Jinak tomu ale bylo ve čtvrtek minulý týden. Mimořádné zasedání Valného shromáždění totiž jednalo o rezoluci odsuzující nedávný krok Spojených států, které se rozhodly oficiálně uznat Jeruzalém za hlavní město Státu Izrael a v dohledné době tam přesunout z Tel Avivu svoji ambasádu. 

V Hondurasu to vře. Přestože se volební místnosti v této středoamerické zemi uzavřely již před více než třemi týdny, způsob sčítání a jeho výsledek způsobil od počátku bouři nevole, která se zatím ne a ne uklidnit. Právě naopak. Naposledy v pátek zablokovalo několik tisíc příznivců neúspěšného opozičního kandidáta Salvadora Nasrally hlavní dálniční tahy hořícími pneumatikami a nic nenaznačuje tomu, že by se jedna strana chystala ustoupit.

Když se řekne Rio de Janeiro, většina lidí nejen v Čechách si pravděpodobně vybaví dvě věci. První z nich je přirozeně karneval, druhou pak socha Krista Spasitele, která se tyčí nad městem ze 710 metrů vysokého vrcholku Corcovado ("Hrbáč").

Za návrh, aby se srovnaly podmínky dědictví pro ženy a muže, se Bádží Kaíd Sibsí dočkal z okolních muslimských zemí nesčetného množství výhrůžek smrtí. Prezident Tuniska, nejliberálnější země islámského světa, se tomu však může jenom smát. Ve svých jednadevadesáti letech zažil doslova celou moderní tuniskou historii, prošel si mnoha vzestupy a pády a vzhledem ke skutečně požehnanému věku si může dovolit některé odvážné kroky, jichž by se někdo mladší možná zalekl.

Když se mluví o buddhismu, většina českých čtenářů si nejspíš vzpomene na Tändzina Gjamccha. Tedy čtrnáctého dalajlámu, z nepálského exilu už desítky let prosazujícího nenásilný odpor proti čínské okupaci Tibetu, držitele Nobelovy ceny míru a autora mnoha knih o meditaci. Právě čtrnáctý dalajláma je nejvýraznější tváří takového buddhismu, jak ho zná společnost v Evropě a severní Americe. Buddhismu, který je spíš životní filozofií než plnohodnotným náboženstvím, buddhismu hlásajícího na prvním místě odpor vůči veškerému násilí.

V neděli se v jihoamerickém Chile uskutečnily v mnoha ohledech výjimečné volby. Chilané v nich měli poprvé možnost hlasovat podle nového volebního systému, který umožňuje výrazně poměrnější zastoupení stran v obou komorách parlamentu. Starý systém zavedený ještě v dobách Pinochetovy diktatury totiž výrazně favorizoval dvě největší strany a zároveň mezi nimi podivně vyvažoval tak, aby ani jedna z nich nikdy neměla rozhodující většinu.

Rezignace libanonského premiéra Saada Harírího přišla v sobotu 4. listopadu jako blesk čistého nebe. V projevu, který přečetl z papíru při návštěvě saúdskoarabského Rijádu, uvedl jako důvody dramatického kroku obavy o svůj život.

"Dobrá strana", v turečtině İyi Parti. Tak se oficiálně jmenuje nová politická formace, jejíž vznik může výrazně ovlivnit směřování Turecka. Na první pohled z ní sálá pozitivita - kromě názvu přítomná třeba ve stranickém sloganu "Turecko bude dobré" nebo v logu, za které si zakladatelé İYİ zvolili slunce zářící na modré obloze. Za optimistickou estetikou se ale skrývá vědomí vážnosti situace, ve které se země nachází. A připravenost nabídnout zcela odlišná řešení, než představuje současná vláda prezidenta Recepa Tayyipa Erdoğana.