Jindřich Blažej Vávra (1831 - 1887) neboli Heinrich Wawra Ritter von Fernsee se narodil 2. února 1831 do mlynářské rodiny v Brně. Rodinné řemeslo lákalo Jindřicha pramálo, daleké kraje podstatně více. A rovněž tajemný svět rostlin. Rozhodující pobídkou budoucího botanického nadšence se stala návštěva bratra, studující práva v hlavním městě rakouské monarchie. "Jmenoval mi tolik názvů rostlin a věděl toho tolik o organizaci rostlin, že to u mě vzbudilo ohromný zájem, protože já jsem o tom do té doby neměl ani ponětí," vzpomínal později Jindřich Blažej. "Tak jsem začal se sbíráním rostlin, žádný vrch nebyl pro mne dost vysoký, žádná propast dost hluboká - jen do Macochy jsem se přes zoufalé pokusy dolů nedostal - určitě tenkrát nebyl horlivější sběratel v celé Evropě než já." Mladické nadšení vydrželo Jindřichovi po celý život.

Na brněnské gymnázium navázal medicínou ve Vídni. Šikovně propojil zaměstnání a záliby, když si po absolvování lékařské univerzity zvolil povolání lodního lékaře. "Touha vidět cizí země a tam živé rostliny, které jsem buď vůbec neznal, nebo znal jen ze zaprášených otravných herbářů, dala mně zvolit povolání, které oprávněně hovělo mým duševním přáním."

Pětadvacetiletý brněnský rodák záhy rozšířil řady rakouského námořnictva. K rozhodnutí nastoupit na loď přispěla i vědecká výprava Novary z roku 1851, o níž nadšeně informoval veškerý tehdejší tisk. Se slavnou fregatou se Jindřich zanedlouho setkal osobně. Zatím se ovšem plavil na škuneru Saida vodami západního Středomoří. Posléze byl převelen na korvetu Carolina, doprovázející fregatu Novara na její další plavbě, tentokrát kolem světa. Obě plavidla opustila rakouský Terst v dubnu 1857. Na palubě Novary byl i mladý arcivévoda Maxmilián, bratr rakouského císaře, který ve Vávrově životě později sehrál nezanedbatelnou roli.

Kolem světa za vědou

Lodních zastávek využíval mladý lékař-botanik ke sběru vzácného materiálu. A fotografoval - samozřejmě své milované rostliny. Cesty lodí se rozdělily, Carolina se vrátila podél afrického pobřeží do Benátek v květnu následujícího roku, Novara zakončila svou výpravu v Terstu 26. srpna 1859. Přivezla množství vědeckých poznatků i národopisných předmětů, které se staly chloubou nejednoho muzea.

Plavby se zúčastnilo i několik dalších Čechů, mj. šestnáctiletý Eduard Plachý z Ctiněvsi jako hudebník v lodní kapele. Fregata Novara (někdejší Minerva, přejmenovaná na počest vítězství Radeckého u italské Novary) vešla do dějin coby první rakouské plavidlo, které obeplulo svět v rámci vědecké výpravy.

Arcivévoda Maxmilián záhy po návratu vyrazil na další cestu. Tentokrát byla cílem Brazílie. Na palubu paroplachetního kolesového parníku jménem Elisabeth nastoupil i "náš" Jindřich Blažej. Udělal si už jméno ve vědeckých kruzích a arcivévoda si jej vybral za člena svého doprovodu. Byl totiž rovněž nadšeným botanikem. "Byl jsem na palubě jako lodní lékař a mimoto jsem měl na starosti botanické sbírky. Jako pomocník mně byl přidělen František Malý, zahradník ze Schönbrunnu," vzpomínal Vávra. "Jeho císařská Výsost rozhodla, že o této expedici vydá cestopis. Botanická část byla svěřena mně, popisnou část obstarala Jeho Výsost sama."

V dubnu 1864 vyplula Novara na další plavbu. A oba muži byli opět na palubě. Arcivévoda se svou manželkou Charlottou Belgickou mířil do Mexika. V této vzdálené zemi se měl ujmout vlády jako císař Maxmilián I. Mexický.

Novara přistála 28. května 1864 ve Veracruz. A Vávra? Doprovázel nadšeného Habsburka při botanických vycházkách po rozsáhlém parku, obklopujícím venkovské sídlo nového císaře, a pomáhal s přípravami na další svazek Maxmiliánova díla o cestě kolem světa. Zůstalo nedokončené. O tři roky později byl panovník popraven mexickými revolucionáři.

Příliš ctižádostivá císařova manželka

Toho se ovšem Jindřich Blažej nedočkal. Již v roce 1865 se s Mexikem rozloučil. Čekalo jej opět válečné námořnictvo, kde se coby lodní lékař na pancéřové fregatě Schwarzenberg zúčastnil námořní bitvy u ostrova Vis (1866). Na Jadranu se ostatně vyznamenala i známá fregata Novara. Znovu se na scéně objevila za dva roky, když převážela ostatky nebohého mexického císaře zpátky do Rakouska.

Jak k tomu všemu došlo? Arcivévoda Maxmilián (1832 - 1867), plným jménem Ferdinand Maximilian Joseph von Habsburg-Lothringen, byl v roce 1859 osloven mexickými royalisty s nabídkou císařského trůnu. Čerstvě ženatý arcivévoda zpočátku odmítal, od nejistého dobrodružství ho zrazovala skoro celá rodina. Ne tak manželka, ani francouzský Napoleon III., který dobyl Ciudad de México a vyhlásil v zemi císařství. Maxmilián nakonec souhlasil a mexickou korunu přijal. Na jaře roku 1864 byl prohlášen Maxmiliánem I. Mexickým.

Situace se však nevyvíjela příznivě. Po počátečním nadšení ztrácel nový panovník své příznivce, zato odpůrci v čele se svrženým Benito Juarézem sílili. Proti Maxmiliánově vládě protestovali především Spojené státy, podporující po skončení občanské války mexické povstalce. I "našeptavač" Napoleon III. stáhl ze země své vojsko.

Ctižádostivá Charlotta nesouhlasila s manželovou abdikací a odjela do Evropy hledat pomoc. Marně. Neuspěla v Paříži, ve Vídni ani jinde. Její postupně narůstající psychické problémy vyústily ve zhroucení po návštěvě v Římě. Duševně nemocná mexická císařovna se už na americký kontinent nevrátila. Nedozvěděla se ani o smrti svého muže. Po mnoha letech v ústraní ji smrt vysvobodila teprve roku 1927.

Maxmilián byl popraven 19. června 1867 v Querétaru. Nepomohly nabídky výkupného od rakouského dvora či intervence evropských vládců, revolucionáře Giuseppe Garibbaldiho, spisovatele Victora Huga, dokonce ani amerického prezidenta. Benito Juaréz podepsal rozsudek smrti. Ostatky nešťastného pětatřicetiletého císaře z rodu Habsburků přivezla zpět domů v listopadu 1867 fregata Novara…

A Jindřich Vávra? Ten byl znovu ve světě. Na fregatě Donau poznal Mongolsko a Čínu. Výsledkem je obsažný herbář a sbírka vzácného tropického rostlinstva. Mezi lety 1872 a 1873 dělá průvodce Augustovi a Filipovi, princům sasko-koburským. Procestovali severoamerický kontinent, Austrálii, Japonsko a Indii, spatřili zasněžené vrcholky Himálají, Arabský poloostrov, propluli Rudým mořem i Suezským průplavem.

S milovanou botanikou a cestováním dálnými zeměmi se Jindřich Blažej Vávra navždy rozloučil 26. května roku 1887 v Badenu u Vídně. Za zásluhy na poli vědy byl syn brněnského mlynáře několikrát vyznamenán, navíc získal povýšení do rytířského stavu. Jeho šlechtický přídomek zněl více než výstižně. "Von Fernsee" - "z dalekých moří".