Přemyslovec na křížové výpravě do Svaté země

MAGAZÍN - Magazín autor: Helena Kalendová

Při sledování filmů o slavných bojovnících středověku či dobývání Svaté země si můžeme položit otázku, jak to vlastně bylo s těmi "od nás". Děpolta II. bychom nalezli v jejich řadách. Zahynul při obléhání Akkonu coby člen třetí křížové výpravy.

Fridrich Barbarossa na třetí křížové výpravě

Fridrich Barbarossa na třetí křížové výpravě,zdroj: Wikipedia

Děpolt neboli Theobald, jméno nepříliš obvyklé a známé, nosili členové kdysi významného rodu Děpolticů, vedlejší přemyslovské větve. Děpolt, toho jména druhý, syn a následník stejnojmenného zakladatele rodu a Gertrudy Braniborské, přišel na svět pravděpodobně v padesátých letech dvanáctého století, každopádně však před rokem 1167. Tehdy totiž Děpolt I. opustil české země a v srpnu téhož roku zahynul v Itálii na mor.

Syn a budoucí účastník třetí kruciáty, majitel nemalého údělu ve východních Čechách, se chlubil hned několika proslulými předky. Za dědečka z matčiny strany měl saského vévodu Albrechta přezdívaného Medvěd, který roku 1158 rovněž putoval do Svaté země, strýcem z otcovy strany pak byl druhý český král Vladislav. Děpolt I., věrný spojenec, se po boku svého královského bratra vyznamenal v nejedné bitvě, třeba při Barbarossově slavném dobývání Milána. V dobách nouze uhájil Pražský hrad a na čas byl pověřen správou země.

Naši rytíři se na křížové výpravě proslavili nejen statečností, ale i drancováním

"Děpolt umíraje zanechal po sobě chlapce velmi nadaného, jménem Děpolta… Jeho jsme potom viděli vládnout ve svém údělu," píše kronikář Jarloch. Mladík nejprve stál na straně vládnoucího knížete Bedřicha, později se s ním a pražským biskupem Jindřichem Břetislavem znesvářil, přičemž na Děpoltovo panství byl dokonce uvalen interdikt. Když při následném řezenském jednání byla jeho vina stvrzena, prchl náš šlechtic raději do exilu, za panování jemu nakloněného knížete Konráda II. Oty se ale opět vrátil. Panovník nejenže potvrdil Děpoltovy državy, ale svěřil mu i velení nad česko-moravskými oddíly spěchajícími na pomoc německému císaři. A kam že Barbarossa táhl? Inu, do Svaté země.

Třetí křížovou výpravu (1189-1192) vyhlásil papež Řehoř VIII. za znovuzískání ztraceného Jeruzaléma. Účast mimo jiné přislíbil král francouzský, anglický a již nemladý Fridrich Barbarossa (1122-1190). Němečtí křižáci vyrazili z Řezna 11. května 1189 pod velením samotného císaře. V uherské Ostřihomi se k nim připojily oddíly z Čech a Moravy pod Děpoltovým vedením a spolu s uherskými rytíři tvořily předvoj při průchodu balkánskými zeměmi.

Naši rytíři se sice na výpravě proslavili, nutno však přiznat, že nejen statečností, ale též nelítostným drancováním a pleněním. Zajisté i proto, že kontingent tvořili zčásti "lotři", propuštění pro tuto příležitost knížetem Konrádem Otou z česko-moravských žalářů. Nedaleko srbské Niše musel císař dokonce popravit osm Čechů za násilnosti na zdejším obyvatelstvu. U nepřátelsky naladěné maloasijské Filadelfie zase z města vyrazila pětistovka mladíků, aby křižáckou výpravu pronásledovala. Narazila na Děpoltovy muže.

"Jakmile zjistili, že narazili do značné míry spíše na železné sochy a nezranitelné giganty než na smrtelníky, kteří je navíc přivítali hromovým smíchem nad jejich pošetilostí, obrátili se tito zmatení mladí lidé na místě a hledali v útěku spásu, přičemž mnohým z nich způsobili tito obři protáhlá zranění na citlivém místě zadku - na oněch polokoulích - svými zvláštními dlouhými biči," zapsal byzantský historik a kronikář Niketas Choniates, jehož postavou se nechal inspirovat spisovatel Umberto Eco pro román Baudolino.

Cesta vnitrozemím byla nebezpečná a namáhavá, navíc byli křižáci stále napadáni řeckými i tureckými "záškodníky". Přestože císař Barbarossa, který se coby mladík zúčastnil druhé křížové výpravy, prozíravě dbal na dostatečnou přípravu a zásobování svých oddílů, trpělo vojsko zvláště v anatolských pustinách nesnesitelnou žízní a hladem. "Někteří pili vlastní moč, někteří krev koní, jiní žvýkali kvůli šťávě koňský hnůj a mnozí přežvykovali travnaté drny," dozvídáme se od kronikáře Ansberta.

Akko

Středomořské přístavní město Akko,zdroj:Helena Kalendová

Do Akka už Děpolt II. nevkročil

U Iconia (dnešní Konya v Turecku) přehradilo výpravě cestu hlavní turecké vojsko. Ve velké bitvě 18. 5. 1190, v níž Barbarossa porazil Seldžuky na hlavu, se nemalou odvahou vyznamenali i Děpoltovi muži. Cesta byla volná. Bohužel už zanedlouho přišel nečekaný zvrat - 10. června téhož roku nalezl starý císař smrt ve vlnách řeky Salef (Kalycadmus, dnešní Göksu). "Císař, který podstoupil všechna nebezpečí, si přál uniknout mimořádnému vedru a vyhnout se stoupání na horský vrch. A tak se pokoušel přeplavat přes velice prudkou řeku Kalycadmus. Ale jakýsi rozumný muž řekl: 'Nemůžeš plavat proti toku řeky!' Jinak vždy velmi rozumný císař bláznivě zkoušel svoje síly proti proudu a proti síle řeky. Ačkoli každý se snažil ho zastavit, vstoupil do vody a ponořil se do vodního víru. A tak ten, co podstoupil mnohá nebezpečí, nyní uboze zahynul."

Po této tragické události se většina rytířů rozhodla pro návrat domů. Ne tak Děpoltovy oddíly. Do Svaté země pokračovaly pod velením Barbarossova syna Fridricha Švábského spolu s pozůstatky rozloženého vojska. Se zbytkem výpravy po nějaký čas putovalo i nabalzamované císařovo tělo, jehož kosti nakonec namísto plánovaného pohřbu v osvobozeném Jeruzalémě spočinuly kdesi v Týru. Zbytek slavného Barbarossova vojska, zdecimovaný navíc v Antiochii úplavicí, dorazil 7. října 1190 k obleženému přístavu Akko na břehu Středozemního moře.

Akko (Acre, Ptolemais, St. Jean d'Acre), vstupní brána do Svaté země a později poslední država západoevropských křižáků, bylo městem s pohnutou historií. Existovalo už v dobách egyptského faraona Thutmose III., zmínku o něm najdeme v Bibli. V roce 332 před Kristem získal přístav Alexandr Veliký, mimořádný význam mu přikládal i Řím. Křesťany dobyto během první křížové výpravy, nacházelo se město v době Děpoltova příchodu znovu v muslimských rukou. Před hradbami se rozložily oddíly Guye z Lusignanu a dalších rytířů, jejichž voje pro změnu oblehl sultán Saladin. Situace byla patová.

Křižáky už delší dobu trápil jak nedostatek zásob, tak rozbujelé infekční choroby, kterým podléhali nejen prostí vojáci, ale i urozené panstvo. Smrt zde našla jeruzalémská královna Sibyla s dvěma malými dcerkami, jeruzalémský patriarcha Heraklios i flanderský hrabě Filip. Jednadvacátého listopadu 1190 zemřel na "mor" či následkem zranění rovněž Přemyslovec Děpolt II. O dva měsíce později podlehl infekci Barbarossův syn Fridrich Švábský.

Nakonec dorazila do Palestiny slíbená pomoc - anglický král Richard Lví Srdce s francouzským Filipem Augustem. Dvanáctého června 1191 otevřelo Akko obléhatelům svou bránu. Děpolt do ní ale už nevkročil.

Tagy: Česko zahraničí středověk domácí Izrael dějiny a fakta české dějiny křížové výpravy

Zdroje: vlastní