Budoucí český kníže Jaromír (asi 975-1035) se narodil v sedmdesátých letech desátého století. Spolu s mladším bratrem Oldřichem byl synem z druhého manželství Boleslava II. Pobožného. Z Jaromírova dětství toho nevíme mnoho - kromě vážného onemocnění, při němž jeho matka hledala nebeskou pomoc u "novopečeného" světce, augsburského biskupa Ulricha. Když se malý kněžic uzdravil, další potomek kněžny Emmy získal jméno dle zmíněného svatého pomocníka - Ulrich, tedy česky Oldřich.

Do rodiny náležel též Boleslav III. zvaný Ryšavý, následník trůnu a nejstarší syn z prvního manželského svazku. Bratrsky se však k sourozencům nechoval, ostatně nejen k nim. Do historie se zapsal snahou o likvidaci rodinných příslušníků, kastrací bratra Jaromíra a vyvražděním Vršovců. Alespoň jeden dobrý skutek mu však přiznejme: dle posledního přání svého otce založil druhý mužský klášter u nás, benediktinský Ostrov u Davle.

Jen co Boleslav II. v roce 999 naposledy zavřel oči, pokusil se Ryšavec o likvidaci nevlastní matky a nepohodlných bratrů. Nemaje mužského dědice, eliminoval možné nebezpečí neprodlenou kastrací Jaromíra. Při snaze udusit Oldřicha v lázni už úspěchu nedosáhl a oběma bratrům s kněžnou Emmou se podařilo uprchnout na dvůr bavorského Jindřicha II.

Jemně řečeno, Boleslav III. nebyl diplomatem, a tak už v létě roku 1002 vypuklo proti neoblíbenému knížeti povstání v čele s Vršovci. O jejich rodu ještě několikrát uslyšíme, a nikdy ne v dobrém. K Jaromírovi se "vršoveckých" historek váže hned několik, například tato:

"Vršovci, rod nenávistný a pokolení zlé, vykonali zločin ohavný a předtím od věků neslýchaný. Jejich vůdcem a jaksi hlavou veškeré ničemnosti byl Kochan, zlosyn a člověk ze všech zlých lidí nejhorší. Ten a jeho příbuzní, lidé ničemní, přišli se synem knížecím Jaromírem na lovecké místo, jež slove Veliz … a pravili: 'Kdo je tenhle človíček, sprostší než mořská řasa, že má předčiti nad námi a slouti pánem? Což se nenajde mezi námi někdo lepší, který by byl též více hoden panovati?'… Jakmile se jejich ničemnost rozpálila a na odvahu rozjařila vínem, uchopili svého pána, ukrutně ho svázali a nahého, naznak položeného, připoutali za ruce a nohy k zemi kolíky a skákali, hrajíce si na vojenské rozběhy, na koních přes tělo svého pána."

Tolik kronikář Kosmas. V další verzi přivázali opilí Vršovci Jaromíra k dubu a ostřelovali ho šípy, které mu však neublížily, neboť v nouzi volal ke sv. Janu Křtiteli o pomoc. Tu se snažil sehnat i jeho věrný služebník Hovora, přivádějící tajně Jaromírovy přátele. "Když ti činitelé nepravosti spatřili, jak se náhle se zbraní na ně vrhají, rozprchnou se jako netopýři po lesních skrýších. Oni pak nalezše knížete zle od much poštípaného a polomrtvého - neboť jako roj včel se vznášelo hejno much nad nahým tělem - rozvázali ho a dovezli na voze na Vyšehrad."

Hovora získal za svou věrnost úřad lovčího ve Zbečně a Jaromír zbudoval na Velízi kapli sv. Jana Křtitele. Za oltář posloužil pařez zmíněného dubu. Ještě počátkem 20. století "dub ten skutečně stojí vzadu v hlavním oltáři, jak rostl v zemi, uříznut na pařez". Dnes bychom ho už hledali marně, zato zde byla v roce 2003 k připomínce tisíciletého výročí Jaromírovy záchrany vysazena památná lípa.

Roku 1003 se Jaromír krátce ocitl na knížecím stolci. Když byl totiž Ryšavec vyhnán ze země, do situace se vložil silný soused. Polský Boleslav Chrabrý dosadil do Čech vlastního pretendenta Vladivoje, údajně z vedlejší větve Přemyslovců. Ten je kronikáři zachycen coby notorický alkoholik, "vždy žízní trápen tak, že ani hodinu bez pití trvati nemohl". Než se stihl v krátké době upít k smrti, nechal si Čechy od Jindřicha II. udělit v léno, od čehož pak panovníci Svaté říše římské odvozovali právo zasahovat do záležitostí Českého království.

Po Vladivojově úmrtí byl povolán Jaromír, musel však okamžitě znovu prchnout. Chrabrý měl totiž v záloze vypuzeného Ryšavce - a znovu ho dosadil na knížecí stolec. Vlády neschopný a mstivý Boleslav III. si v rekordně krátkém čase poštval proti sobě kdekoho. Jako bonus nařídil vyvraždit rod Vršovců. Ačkoliv jeho vlastní dcera byla za jednoho z Vršovců provdána, dle kronikáře Dětmara z Merseburku Ryšavec bez velkých skrupulí zlikvidoval svého zetě vlastníma rukama.

Situace byla neudržitelná. Pod záminkou hodů povolal polský panovník českého knížete ke svému dvoru, aby mu "v následující noci dal vypíchnout oči a poslal ho do dlouhodobého vyhnanství". Tam nejstarší z přemyslovských bratří setrval až do konce svého neslavného života v roce 1037.

Boleslav Chrabrý ovládal Čechy od jara 1003 do podzimu následujícího roku. Poté zasáhl do děje římský král Jindřich II. a dosadil zpět "svého" Jaromíra.

Poměry se konečně na pár let uklidnily. Tedy přesněji do doby, než na Bílou sobotu roku 1012 sesadil Jaromíra jeho mladší bratr. Oldřich opanoval situaci a vypuzený panovník prchl nejprve do Polska, později do Němec. Z poněkud nejasných důvodů (snad mělo jít o Jaromírem pobité bavorské poselstvo) se však se zlou potázal a Jindřich II. jej uvěznil v Utrechtu. Prostřední Přemyslovec si za mřížemi poseděl jedenadvacet let.

Kolo štěstěny se otočilo, a tak roku 1033 upadl do nemilosti pro změnu Oldřich. Nový římskoněmecký panovník Konrád II. jej uvěznil a na scénu vrátil Jaromíra. Po kolikáté už… Bohužel byl Oldřich záhy omilostněn pod podmínkou, že se podělí s Jaromírem o vládu. To se ale nestalo. Po návratu domů Oldřich staršího bratra oslepil a nádavkem uvěznil v Lysé nad Labem.

Dlouho se kníže Oldřich z triumfu neradoval - již 9. listopadu 1034 zemřel. Jeho slepému bratrovi vkládá Kosmas do úst slova odpuštění: "Předevčírem vznešený kníže, dnes nehybné tělo, zítra pokrm červů, potom lehkým popelem budeš a prázdnou bajkou. Zraku jsi mne zbavil a nemiloval jako bratr bratra… Vím teď, že bys mi zrak chtěl navrátit, kdybys jen mohl, když nahé jsou a odkryté tvoje skutky, ať dobré či zlé. Avšak z celého srdce ti nyní odpouštím, bratře, aby Bůh všemohoucí v své milosti odpustil tobě, aby též duše tvá potom si v pokoji spočinout mohla".

Starý kníže se dobrovolně vzdal vlády a přenechal stolec synovci Břetislavovi. Neodpustil si ovšem varování: "Ale oněch tam, kdož jsou Vršovci, nešlechetných otců ničemní synové, našeho rodu domácí nepřátelé, rodinní škůdci, střez se jako zabláceného kola a vyhýbej se spolku s nimi, protože nikdy nám nebyli věrni."

To se ovšem Jaromírovi vymstilo: "Oni slyšíce to rvali se v srdcích svých a skřípěli na něho zuby jako lvové. A po nemnohých dnech Kochan poslal svého kata, a když onen slepec, sedě na záchodě v hodině noční, vyprazdňoval břich, proklál ho ostrým oštěpem zezadu až do útrob břišních. A tak spravedlivý muž, kníže Jaromír, zemřel jako mučedník Boží roku od narození Páně 1035 dne 4. listopadu."

Takto neslavně skončil život nebohého Jaromíra. Zda však skutečně rukou Vršovců, jejichž drsné vylíčení se zdá být přece jen poněkud tendenční, se už asi nedozvíme.