Maršál Radecký: 'Zavržený' Čech, který porazil Napoleona

MAGAZÍN - Magazín autor: Helena Kalendová

Maršál Radecký, geniální vojevůdce devatenáctého století, bojoval v sedmnácti taženích a sloužil pěti císařům celých dvaasedmdesát let. Bojovník proti Turkům a Napoleonovi, který prý neprohrál žádnou bitvu, v níž velel, pocházel ze středočeské Třebnice.

Socha maršála Radeckého na Malostranském náměstí, které se dříve honosilo jeho jménem

Socha maršála Radeckého na Malostranském náměstí, které se dříve honosilo jeho jménem,zdroj: Profimedia.cz

Na pražském Malostranském náměstí stával pomník slavného rodáka až do května roku 1921, kdy rozebrán skončil v holešovickém lapidáriu Národního muzea. Obyvatelé rakousko-uherské monarchie jej mohli obdivovat v místech dnešního tramvajového ostrůvku naproti pozdější Malostranské kavárně, tehdy ovšem Caffé Radetzky.

Zadavatelem pomníku byla Krasoumná jednota ze Společnosti vlasteneckých přátel umění, autory pak sochařské duo bratří Maxových, jejichž sochy zdobí i Karlův most. Desetitunový vojevůdce, ulitý z děl ukořistěných sardinské armádě, stával na kruhovém štítu, drženém věrnými vojáky, a v ruce třímal maršálskou hůl s vítězným praporem z lombardských válek.

Sám Radecký se vztyčení pomníku 13. listopadu 1858 za účasti císařského páru Františka Josefa I. a jeho Sissi nedočkal. Dožil se ovšem mnoha jiných poct, třeba proslulého Radeckého pochodu (Radetzky-Marsch) od "krále valčíků" Johanna Strausse st., dodnes hraného na novoročním koncertě Vídeňských filharmoniků coby poslední skladba.

Pan hrabě je "příliš slabý"

Budoucí polní maršál Jan Josef Václav Radecký z Radče (1766 – 1858) přišel na svět 2. listopadu 1766 na zámku v Třebnici u Sedlčan. Hraběcí, kdysi vladycká rodina Radeckých z Radče, měla sice starobylý původ, leč financí nemnoho. U Nového Bydžova bychom nalezli rodnou tvrz Radeč, mezi slavnými předky pak třeba Václava z Radče, ředitele staveb Svatovítského chrámu.

Radeckého rodiče bohužel záhy zemřeli, a chlapec byl svěřen do péče svědomitého dědečka, po jeho smrti však nespolehlivému strýci, který synovce připravil o zbytek nevelkého dědictví. Kam dál? Zbývala duchovní či vojenská dráha. Radeckého to táhlo k té druhé, původní posudek vojenského lékaře však zněl: "Mladý pan hrabě je příliš slabý, aby byť jen na pár let unesl námahy vojenské služby."

Inu, stačilo málo, a vojenská historie by se musela obejít bez Radeckého. Drobný mladík to s urputností sobě vlastní nevzdal, a nakonec v létě 1784 narukoval coby kadet do kyrysnického pluku Caramelli. Po dvou letech byl poručíkem, v dalším roce nadporučíkem. Když rakouská monarchie vstoupila roku 1788 do rusko-turecké války, táhl s císařskými na Balkán. Navzdory nulové protekci Radeckého hvězda rychle stoupala a jeho schopnosti i osobní statečnost ocenil slavný Laudon, který ji jej vybral za jednoho ze svých pobočníků. V roce 1799 byl jmenován plukovníkem.

Rozhodující vítězství v bitvách proti Naopoleonovi i Italům

Kariéra středočeského hraběte vrcholila za protinapoleonovských tažení roku 1813. Generalissimus spojeneckých vojsk Šesté koalice kníže Karel Filip Schwarzenberk jmenoval Radeckého náčelníkem štábu. Nemohl zvolit lépe - právě Radecký totiž vymyslel operační plán, vedoucí ke konečnému úspěchu Napoleonových protivníků. V bitvě u Lipska pak vedl za cenu vážných zranění rozhodující útok jízdní zálohy rakouských vojsk.

Po Bonapartově porážce vystřídal Radecký, snažící se o nepopulární vojenské reformy, vícero funkcí. Roku 1829 byl coby velitel posádky odklizen do Olomouce, což místní nemálo ocenili. Zde se slavný vojevůdce mimo jiné zasadí o zlepšení sanitárních podmínek ve městě, vysoušení bažinatého terénu či vysazování stromů. Tři roky nato přišla funkce velitele rakouských vojsk v Království lombardsko-benátském, aby Radecký roku 1836 získal coby čerstvý sedmdesátník hodnost polního maršála.

Roku 1848 neminuly celoevropské revoluční snahy ani severní Itálii. Starému maršálkovi dezertovala polovina vojáků, přesto ustál březnový útok po vyhlášení války Rakousku sardinským Karlem Albertem, aby už v červenci 1848 slavně zvítězil u Custozy. Na jaře následujícího roku uštědřil mnohem početnějším Italům v bitvě u Novary zdrcující porážku. Následná abdikace Karla Alberta vedla k uklidnění poměrů. "Zachránci monarchie" Radeckému bylo právě dvaaosmdesát let. Za odměnu se stal vojenským guvernérem lombardsko-benátského království.

Nezvané návštěvy nacistů i sovětů v hrobce

Nevojenský konec nezdolného Radeckého přišel 5. ledna 1858 ve dvaadevadesáti letech. Ve své milánské rezidenci uklouzl na navoskované podlaze a zlomil si krček stehenní kosti, k čemuž se přidá i zápal plic. Jeho tělo bylo pohřbeno se všemi vojenskými poctami. Oblíbený maršál ovšem nespočinul v císařské Kapucínské kryptě ve Vídni, jak znělo přání Františka Josefa I., nýbrž na vrchu Heldenberg v Dolních Rakousích.

Hlavní armádní dodavatel potravin, textilu a obuvi J. G. Pargfrieder, jinak Radeckého přítel a mecenáš, zde totiž vystavěl jeho velkolepý památník. Radecký leží v hrobce kryté obeliskem po boku generála Wimpfena - a samozřejmě Pargfriedera, čímž si u něj starý maršál, mající i ve svých důchodových dnech v oblibě "ženy, víno a zpěv", vyrovnal své nemalé dluhy.

Poněkud živo nastalo v Radeckého místě posledního odpočinku za nástupu nacistů, majících zájem přisvojit si jeho slavnou osobu. V obavách o to, aby významný maršál neležel vedle osoby židovského původu, nechali hrobku otevřít a ohledat tělo někdejšího obchodníka a pozdějšího rytíře Pargfriedera, jehož jméno se jim nezdálo dost árijské. Na konci války pak pro změnu obelisk zkontrolovali vojáci Rudé armády, kteří posilnění alkoholem vtrhli do hrobky v očekávání nemalých cenností. Vyloupení zabránil Pargfrieder, pohřbený vsedě a v brnění, který vyděšené Sověty takříkajíc obrátil na útěk.

Čech duchem až do konce

A jak to tedy bylo s Radeckého "češstvím"? Původně bezvýhradně obdivovaný vojevůdce nebyl prvorepublikovým Čechům dosti vlasteneckým. "Oficír Jeho Veličenstva" se ovšem za Čecha ("Böhme") považoval. Pro zajímavost ocitujme dnes poněkud úsměvně znějící část dopisu, který Radecký zaslal obyvatelům Berounského kraje poté, co mu udělili čestné občanství. Napsal ho sám - a česky.

"Ku kostem po otcích svých složil bych rád i své, po těchto nesnázích dlouhého a často strastiplného živobytí, v lůno milené vlasti české. Přijmětež všickni, vysocí i nižší, mladí i staří, nejvroucnější díky svého spoluobčana, jemuž jest chloubou, že pochází ze středu i národa Vašeho. Bude-li mi popřáno, abych krásné červánky dne onoho uzřel, tu s radostí mladistvou, ačkoli starcem již, navrátím se v ony české nivy a projdu jimi, neb jsem tam co pachole čile se probíhával.“ Tolik k Rakušanovi Radeckému…

Závěrem ještě jedna kuriozita: Radeckému překvapivě vděčíme za vídeňský řízek. Tuto skvělou krmi ochutnal vojevůdce při večeři v benátském hotelu Danieli pod názvem cotoletta alla Milanese. Dozlatova upečený plátek telecího masa obalený ve směsi parmezánu a strouhanky maršálovi natolik zachutnal, že mladému císaři zaslal recept po zvláštním kurýrovi. V císařské kuchyni ovšem parmazán postrádali, kuchař jej tedy jednoduše vynechal. Tak se zrodil slavný "Wiener Schnitzel". Císařský jazýček sýr nicméně nepostrádal, a novou pochoutku pak František Josef I. vyžadoval pravidelně každý týden.

Tagy: Česko domácí dějiny a fakta české dějiny Rakousko-Uhersko

Zdroje: vlastní