Císař římský, král český, uherský, markrabě moravský a arcivévoda rakouský Maxmilián II. (1527 – 1576) se narodil ve Vídni 31. července 1527. Dědem z matčiny strany byl "král Bene" Vladislav Jagellonský, babičkou Anna z Foix, spřízněná s francouzskou královskou dynastií. Otec Ferdinand I. Habsburský měl se svou ženou Annou Jagellonskou (ano, to pro ni dal milující manžel vystavět slavný Letohrádek královny Anny) rovných patnáct dětí.

Coby nejstarší mužský potomek byl Maxmilián předurčen k převzetí trůnu. Mládí strávil v tyrolském Innsbrucku, učení zvládal dobře, obzvláště cizí jazyky včetně náročné maďarštiny. Nadaného mladíka přitahovaly ideály humanismu a renesance. Nezůstal ovšem chladným ani ke kráse něžného pohlaví, k pramalé radosti rozčileného císařského otce:

"Věř mi, že když se budeš i nadále chovat tak, jak jsi začal, je navždy ztracena Tvá duše, Tvá čest i Tvoje dobrá pověst a Ty přitom nebudeš příliš starý. Naplněn starostí, že bys mohl po mé smrti vyrůst v bezuzdného zpustlíka, připomínám Ti naléhavě, aby ses choval umírněněji. Když ale nemůžeš jinak… chovej se aspoň opatrněji, nevyvolávej veřejné pohoršení, nech provdané ženy na pokoji…"

Kdyby jen ženy! Maxmilián začal sympatizovat i s evangelickou vírou, až mu otec musel pohrozit vyděděním, nezanechal-li by svých kompromitujících známostí jako např. s proslulým luteránským kazatelem Pfauserem. Neměl to císař se svým nezvedeným potomkem jednoduché, však také většina jejich rozhovorů končila hádkou.

"Mám dojem, jako bych měl řetěz na krku, a nejenom na krku, nýbrž i na nohou. Vůbec se mi nevěří, jsem jako mnich v klášteře, nemám u sebe nikoho věrného, mám kolem lidi, které bych mnohem raději viděl někde daleko…," stěžoval si následník saskému kurfiřtovi. K četbě dopisů zaslal příteli i špionážní návod: "Vezměte kousek mycí houby velikosti tolaru, smočte ji v odvaru z šalvěje a přetřete popsaný list třikrát nebo čtyřikrát. Když jej ani pak ještě nebudete moci číst, rozsviťte světlo v tmavé komoře a uvedený list držte pokropený proti světlu."

Početná rodina

Císařský otec domluvil raději synovi svatbu s řádnou katolickou nevěstou. Tou nebyl nikdo jiný než dcera jeho bratra, mocného španělského Karla V. Tedy vlastní Maxmiliánova sestřenice. Co nás dnes může zarazit, nebylo v minulosti až tak neobvyklé občas se objevily i sňatky horšího typu (strýc-neteř apod.).

Svatba panovnických potomků se konala 13. září 1548 ve Španělsku. Vyvolená Marie Španělská (1528-1603) měla Maxmiliána odvrátit od nevhodného protestantského zaměření. V tom sice příliš úspěšná nebyla a v mnoha věcech si manželé neporozuměli, přesto později přísná katolička prohlásila: "Nikdy bych svého manžela neopustila, protože mi ve věcech víry ponechává naprosto volnou ruku." 

Svazek je požehnán šestnácti dětmi. Dospělosti se jich dožilo deset, a kromě následníků Rudolfa II. a Matyáše jsou mezi nimi i budoucí francouzská královna Alžběta, nizozemský místodržitel Arnošt či portugalský vicekrál Albrecht. Početnou Maxmiliánovu rodinu zvěční na svých obrazech "dvorní podobiznář" Giuseppe Arcimboldo, proslulý především pozdějšími obrazy Rudolfa II., poskládanými ze zeleniny či ovoce.

Oficiální korunovace českým králem proběhla 14. května 1562 po slavnostní přísaze věrnosti katolické církvi. Téhož roku se Maxmilián stal panovníkem Svaté říše římské, o rok později pak králem uherským.

Náboženská stabilita 

Jako červená nit se dobou jeho vlády táhla Maxmiliánova snaha o zachování stability. Nebránil se rozumným ústupkům. Tzv. Českou konfesi, pozdější podklad legalizace českého protestantismu, nestvrdil písemně, ale pouze ústně, zato závazně. Oplátkou protestantští stavové přislíbili trůn Maxmiliánovu nejstaršímu synovi Rudolfovi. Obě strany své sliby dodržely.

Ani početná židovská komunita si na svého panovníka nestěžovala. Ten zaručil, že nebudou vypovídáni z království, stvrdil stará privilegia a vydal zákon k uvolnění stávajícího omezení obchodu. S manželkou a dvorem dokonce navštívil roku 1571 Pražské židovské město a dostal rabínské požehnání.

Porazil Turky a uznávali ho i Poláci

Kromě problémů náboženských ovšem existovalo i jiné nebezpečí - Turci. Válku s Osmany vedl Maxmilián mezi lety 1566 - 1568. Když tehdy pětasedmdesátiletý Sulejman vpadl do Uher, vyrazilo mu vstříc císařské vojsko i s českým kontingentem, čítajícím tři tisícovky jezdců v čele s Vilémem z Rožmberka. Pro české a moravské pány byla tato výprava poslední, které se zúčastnili po boku svého panovníka. Finančně náročné akce, v nichž páni válčili na vlastní náklady, zanedlouho vystřídala doba žoldnéřů a pravidelného vojska.

Po smrti starého sultána a uzavření mírových dohod v roce 1568 byl Maxmilián uznán jediným vládcem Uher a Turci skončili s podporou svého vazala Jana Zikmunda.

Na sklonku života si Maxmiliána zvolila za krále i menší část polské šlechty. Opozičním panovníkem byl Štěpán Báthory, strýc nechvalně proslulé "Čachtické paní". Hrozící válečný konflikt přerušila Maxmiliánova smrt. Děvětačtyřicetiletý král a císař zemřel 12. října 1576 během jednání říšského sněmu v Řezně. Jeho tělo odpočívá pod renesančním náhrobkem v hlavní lodi pražské Svatovítské katedrály vedle jeho rodičů Ferdinanda I. a Anny Jagellonské.

Hrad plný šelem a exotických zvířat

A nakonec malá perlička. Tolerantní král miloval zvířata, pokud možno divoká. Vylepšil otcem založenou Královskou zahradu a vybudoval řádný zvěřinec, tzv. Dřevěný dvůr. Patrová budova s mnoha kotci a výběhy se nacházela za Jelením příkopem na severní straně Hradu. Maxmilián zde choval šelmy, ptáky, velké plazy a další exotická zvířata.

Pravou slávu zvěřinci, přejmenovaném záhy na Lví a později Medvědí dvůr, přinesla ovšem až vláda jeho syna Rudolfa. Tehdy se divočáci, srnci, buvoli a zubři vesele proháněli Ovencem, tedy dnešní Stromovkou, a v oboře Hvězda prý jednu dobu žilo až dvanáct lvů, opečovávaných cizokrajným Indem.

Lvy coby erbovní zvířata chovali čeští panovníci už dřív. První písemná zmínka pochází z roku 1280, kdy měl král Václav II. splatit dlužnou částku za párek benátských lvů, objednaných jeho matkou Kunhutou. "Otec vlasti" zase ustanovil speciální funkci "levmistra" (Custos leonum). Slavný byl též lev Mohamed, dárek sultána Murada císaři Rudolfovi II. Dle všeobecného přesvědčení mělo být zvíře osudově spojeno s panovníkovým životem, dostávalo tedy speciální péči i krmení, a Rudolf svého milovaného lva často navštěvoval. Když pošel, přežil ho císař o jediný den.