Stříbrný král Václav II., který získal Českému království prestiž

MAGAZÍN - Magazín autor: Helena Kalendová

Jestliže Přemysla Otakara II. poctila historie přídomkem "železný a zlatý", jeho syn Václav II. se mohl směle nazývat králem stříbrným. Kutnohorské bohatství napomohlo hospodářské stabilizaci země i zvýšení prestiže Českého království v evropském prostoru. Bystrý diplomat Václav navíc přidal k české koruně i polskou a uherskou.

Kaspar Maria von Sternberg: Václav II. uděluje kutnohorským dolům horní řád

Kaspar Maria von Sternberg: Václav II. uděluje kutnohorským dolům horní řád,zdroj: Wikimedia Commons

"Stříbrný král" Václav II. (1271 - 1305) to neměl v životě jednoduché. Narodil se 27. září 1271 na pražském Starém Městě coby toužebně očekávaný dědic Přemysla Otakara II. Ten už sice jednoho syna měl, leč nemanželského. Matka Kunhuta Haličská byla Přemyslovou druhou ženou, první svazek s o třicet let starší Markétou zůstal dle očekávání bezdětný.

Pozici hýčkaného potomka si malý Václav užíval jen do necelých sedmi let. Hvězda jeho otce pohasla a panovník "železný a zlatý" byl roku 1278 zabit na Moravském poli. Království upadlo do chaosu. Chlapec byl dle předchozích úmluv svěřen do rukou svého bratrance, braniborského markraběte Oty, který namísto správy země považoval Čechy za vítaný zdroj příjmů. Později navíc internoval královnu s dětmi na pevném hradu Bezděz.

"Zlá léta"

Ač bylo zajetí zřejmě méně drastické, než se dříve tradovalo, procházka růžovou zahradou to nebyla a chlapci zůstaly následky až do dospělosti. Kunhutě se po čase podařil útěk - pod záminkou účasti na pohřebních obřadech za manžela uprchla na Opavsko. Malý Václav bez přátel i matky byl odvezen ze země. Na braniborských hradech zůstal pět let.

Čechy se zatím zmítaly v rozvratu politickém i hospodářském. Ne náhodou získalo toto období název "zlá léta". Neúroda, hladomor, dokonce i případy kanibalismu. Po nejrůznějších peripetiích zasáhl, ostatně ve vlastním zájmu, římský král a Přemyslův pokořitel Rudolf Habsburský, jehož dcera byla v rámci politických ujednání zasnoubena právě českému kralevici.

Návrat panovníka

Ten se konečně na jaře roku 1283 vrátil domů. "Když ten 24. května přijel, vyšli mu páni a též rytíři vstříc na mnoho mil. Duchovní pak z celého města s lidem mu vyšedše vstříc, uvítali ho slavně v procesí před branou hradu zpívajíce 'Advenisti desiderabilis' i jiné hymny a písně, a lid zpíval 'Hospodin pomiluj ny'." (Zbraslavská kronika)

Království zase mělo panovníka, i když dvanáctiletého. Situace však nebyla jednoduchá. Ve zničené zemi proti sobě stály dvě opoziční kliky, usilující o přízeň mladého krále. Nespornou výhodu měl rod Vítkovců, k pánům z Růže totiž náležel Záviš z Falkenštejna, partner královny-vdovy Kunhuty. Václav provinilou matku, která svému milenci dokonce porodila nemanželského syna, neodsoudil. Naopak ji společně s Falkenštejnem povolal ke dvoru a zasadil se o její oficiální sňatek s rytířským dobrodruhem.

Manželka vs. Záviš

Ostatně i sám mladý panovník se ženil. Slavnostní svatba s Gutou Habsburskou (1271 - 1297) proběhla počátkem roku 1285 v západočeském Chebu. Mělo však jeden háček. Tchán si čerstvou novomanželku odvezl ihned po svatební noci zpět. A důvod? Údajně pohoršující soužití královny-vdovy s Vítkovcem. "Hřích na pražském dvoře" byl sice záhy napraven, avšak churavá Kunhuta si manželského štěstí dlouho neužila. Zemřela na tuberkulózu ještě téhož roku v září 1285.

Římský král přesto s vydáním dcery váhal. Obával se prý Falkenštejnova zhoubného vlivu na mladého krále. Ten na ovdovělého otčíma nejen nezanevřel, ale dál si od něj nechává radit ve věcech osobních i státních. Ostatně Záviše se bála i Guta. Trvalo další dvě léta, než byla vyslána na pražský dvůr za svým manželem. Vzácný závoj, který od "čarodějníka" dostala darem, nechala pro jistotu shořet v ohni. Na mladou královnu zjevně Falkenštejnův šarm nezabíral, a Vítkovec získával v Gutě mocného protivníka.

Nakonec udělal Záviš osudnou chybu. Oženil se, mimochodem již potřetí. Vyvolenou byla Alžběta zvaná Kumánka, uherská princezna dosti neklidné povahy (coby abatyše uprchla z kláštera, aby srbskému knížeti porodila nemanželského syna), a zároveň sestřenice zesnulé královny Kunhuty.

Po svatbě v roce 1288 se novomanželé usadili na Svojanově. Opuštěním pražského dvora ztratil ovšem Vítkovec vliv na krále a vložil trumfy do rukou svých nepřátel. Jeho dobrodružná životní pouť skončí 24. srpna 1290 proslulým stětím "plknem" pod hradem Hluboká.

Psychicky labilní, ale schopný král

Mladému panovníkovi se jistě o popravě nerozhodovalo lehce. Kromě labilnější nervové soustavy kvůli traumatům v dětství trpěl i několika fobiemi. Obával se tmy, otravy, známým byl i jeho panický strach z bouřky, při níž se ukrýval ve skříňovém oltáři. Navíc nesnášel mňoukání koček.

Přesto byl vladařem nadmíru bystrým, schopným diplomatem a vzdělaným mužem. Neuměl sice číst, zato paměť měl fenomenální. "To, co jedenkrát slyšel, to dobře i později věděl, co jedenkrát poznal, to podržel po celý život." Králi-básníkovi jsou připisované i tři písně ze středověkého Codexu Manesse, v němž najdeme také Václavův iluminovaný portrét.

Nejprve potěchou mých očí jenom byla,
že však je krásnější nad všechny drahokamy,
z očí mi do srdce pronikla v krátký čas.
Co ale úsilí mě stála moje milá!

Srdce i smysly své jsem do služeb jí dal,
i všechny city své, naděje, radost, žal,
za to jsem z jejích rukou vzal
štěstí – a přece trpím dál.

Komu byly milostné verše určeny? Snad milované ženě, i když historici připisují Václavovi i několik levobočků. Za deset let společného života porodila Guta deset dětí, z nichž naživu zůstaly čtyři. Není divu, že se dožila pouhých šestadvaceti let. Zemřela v červnu 1297, jen dva týdny po korunovaci.

Říšská klatba

Korunovační slavnost 2. června 1297 byla velkolepou událostí a pastvou pro ducha i tělo. "Na Novém tržišti skrytými podzemními trubkami zřízeny prameny, z nichž si jako z řeky nabíral víno, kdo chtěl." A dále: "Ó jak veliká tu radost a plesání jásajícího lidu! Ó kolik a jak četné oči radujících prolévají slzy z přehojného potěšení uvnitř vytryskující! Ti necvičenými hlasy, ale takovými, jaké jen z radosti utváří uvolněný cit, volají a pokřikují, jiní se veselím sotva sami poznávají a hymnus 'Tě Boha chválíme' zpívajíce provolávají… Zněl pak jediný hlas všech a modlitba: 'Ať žije král Václav! Ať žije král Václav!' a odcházeli vesele se slovy: 'Buď živ král na věky!' Amen!" Tolik nadšený zbraslavský mnich Petr Žitavský.

Kromě české získal Václav i korunu polskou, navíc pro syna uherskou. To už je však na jeho sousedy příliš.Roku 1304 uvalil Albrecht Habsburský na bývalého švagra říšskou klatbu a napadl české země. Kromě politiky je ve hře i lákavé kutnohorské stříbro. Tady však římský král pohořel. "Četní horníci přimísili mour a pěnovou strusku ze stříbra a jiné bahnité nečistoty vytékající z jam a z hutí do onoho potoka, tekoucího k nepřátelskému vojsku, z kterého oni dosti hojně pili, takže zahynulo bez počtu lidí a dobytka, otráveno tím jedem… Po stříbře žíznili - stříbrnou strusku pili."

Václav sice zvítězil, ale fyzické síly jej pomalu opouštěly. Na sklonku života se stihl oženit s polskou dědičkou Eliškou Rejčkou (1288 - 1335) a pojistit si tak územní nároky. Mladičká královna porodila 15. června 1305 dceru Anežku, aby jen několik dní poté opustil její otec pozemský svět. Šestý český král Václav II. zemřel 21. června 1305 v pouhých čtyřiatřiceti letech, pravděpodobně na tuberkulózu jako jeho matka.

V rukou následníka zanechává bohaté a prosperující království. Za jediný rok bylo všechno jinak. Vraždou Václava III. v Olomouci 4. srpna 1306 vymřel rod Přemyslovců po meči. Nové "zlé časy" byly za dveřmi.

Tagy: Česko domácí dějiny a fakta české dějiny čeští králové

Zdroje: vlastní