Po překvapivém vítězství Trumpa se vynořily četné interpretace, které se to snažily vysvětlit z různých pozic. Částečně se přitom dají aplikovat i na situaci v Česku. 

Jedno výkladové schéma se zaměřuje na ekonomickou situaci Trumpových voličů, kteří se ocitli v mizerné životní situaci především díky odlivu tradičního amerického průmyslu do zemí s levnější pracovní silou.

Jiné schéma vnímá Trumpovy příznivce prizmatem konzervativních hodnot, typických především pro americký venkov, mezi něž patří skepse k městské kultuře, resentiment vůči vládě nebo opatrnost vůči migrantům a barevné populaci obecně.

Teorie, která štvala nacisty a děsila Američany

Kromě ekonomického a kulturního výkladového modelu se ovšem vynořil třetí, který se obrací k výzkumům, jež dělali němečtí sociologové už ve třicátých letech v reakci na nástup fašismu a nacionálního socialismu. Kolektiv sociálních teoretiků, kterému se začalo říkat Frankfurtská škola, přišel s teorií autoritářské osobnosti jakožto charakterového typu, na němž někdejší fašismus postavil svůj úspěch.

Nepřekvapí, že jejich vědecké úsilí se s velkými sympatiemi nastupující Třetí říše nesetkalo, a tak velkou část svého projektu rozvíjeli v emigraci ve Spojených státech. Ve své teorii předkládají, že původ rasového a náboženského strachu a nenávisti je potřeba hledat spíš v osobnostních strukturách, které se formují především v rané fázi lidského života, než v ekonomické situaci.

Frankfurtská škola nakonec přišla s celkem devíti kritérii, jimiž definuje autoritářskou osobnost: konvenční myšlení, podřízenost autoritám, agrese proti těm, kdo porušují konvenčn pravidla (včetně nesnášenlivosti vůči intelektuálům), nechuť k imaginaci, pověrčivost a stereotypizace, tvrdost a vzývání síly, destruktivnost a cynismus, projekce a nakonec posedlost sexuálními tématy.

Porouchanou sexualitou autoritářů se během třicátých let vášnivě zabýval i jiný psycholog - Wilhelm Reich - především ve své knize Masová psychologie fašismu, která se dočkala svého prvního vydání symbolicky v roce 1933, kdy se Hitler stal říšským kancléřem. Opírá se v ní o představu sexuální represe, silně přítomné v tehdejší německé společnosti, mezi jejíž důsledky patří poddajnost, poslušnost a vysoká míra úzkosti.

Potlačování sexuální touhy se podle Reicha děje především v rámci autoritářské rodiny, ze které se v jeho podání stává "základní buňka" fašistické společnosti. Ostří jeho kritiky ovšem nebylo namířeno jenom na německý nacionální socialismus - neváhal ruský bolševismus označit za "rudý fašismus" a udělal si tak nepřátele na obou stranách tehdejšího politického spektra.

Nepřekvapí ani, že Reichova díla, usilující o osvobození lidské sexuality, se těšila jisté pozornosti během studentských revolt šedesátých let, které si mimo jiné kladly za cíl osvobození lidské touhy od pout tradiční společnosti. Jeho knihy byly čteny navzdory tomu, že velkou část z nich nařídil soud ve Spojených státech spálit. 

Silný vůdce

V průběhu let nicméně teorie autoritářské osobnosti doznala značného vývoje: byly opuštěny její původně psychoanalytické kořeny a došlo ke změnám ve způsobu, jakým je prováděn sociální průzkum. Jednou z posledních aplikací tohoto schématu je tak nedávné sociální šetření při Massachusetsské univerzitě, které došlo k závěru, že společným jmenovatelem Trumpových příznivců je právě autoritářství.

Není jím tedy barva pleti, ekonomická situace, nebo kulturní či náboženská příslušnost, ale charakterový typ, který jde napříč kulturami nebo společenskými třídami a finančním zázemím. Společným jmenovatelem tu není ani úroveň vzdělání, pohlaví, věk, dokonce ani politická ideologie.

Není ani pravdou, že by všichni Američani vykazující autoritářské rysy, byli příznivci Republikánů. Mnoho z nich se identifikuje s demokratynemá žádnou silnou inklinaci k jedné či druhé straně, jak vyplývá z průzkumů prováděných od roku 1992. Pravdou ale je, že autoritáři se v průběhu posledních desetiletí postupně přesouvali od demokratů k republikánům.

Ačkoliv se vedou spory o to, kde se takové autoritářství bere, jaké má příčiny, co z něj vyplývá a jak s ním případně bojovat, shoda panuje v tom, jak se autoritáři politicky chovají a jaké jsou jejich politické preference.

Co se tedy skrývá v oné škatulce "autoritářského typu" osobnosti? Massachusettský průzkum veřejného mínění se opíral o čtyři otázky, zkoumající vztah dotazovaných k výchově dětí: Je pro vás důležitější, aby vás dítě respektovalo, nebo aby bylo spíše nezávislé? Chcete, aby vás poslouchalo nebo budete radši za jeho samostatnost? Má být slušně vychované nebo prostě ohleduplné? Budete radši za jeho spořádané chování, nebo budete oceňovat jeho zvídavost?

Ti, kdo si z takových otázek vybírají první možnost, vykazují silné autoritářské rysy.

Permanentní úzkost a hledání silné opory

Co tedy znamená být autoritářem? Na prvním místě je poslušnost. Autoritáři chtějí poslouchat, a to především toho, kdo chce být poslouchán, tedy silného vůdce, jehož paradox spočívá v tom, že na jedné straně vystupuje jako dominantní postava a na straně druhé ukazuje, že je obyčejným člověkem z lidu.

Ruku v ruce s tím jde volání po silném a jasně vymezeném kolektivu, který autoritáře chrání před těmi, kdo do jejich sdíleného prostoru nepatří a jsou zároveň vnímáni jako potenciální hrozba.

V původní psychoanalytické představě Frankfurtské školy je podstatou autoritářské osobnosti osvojení silné sebekontroly, která paradoxně oslabuje lidské já, jež následně není schopno čelit instinktivním tlakům a touhám. Vytváří se tím permanentní vnitřní konflikt, jehož důsledkem je nejistota a úzkost, která hledá silné vnější opory, jež by umožnily tuto vnitřní nejistotu vyřešit a získat tak vnitřní integritu pro jinak oslabené já.

Důležitým přínosem tohoto pojetí je ale především důraz na to, že autoritářství nevzniká ve vzduchoprázdnu, ale je výsledkem nastavení celé společnosti, která tento charakterový typ vytváří znovu a znovu a předává ho tak z generace na generaci.

Jak tento nekonečný řetěz přerušit je ale otázka, na kterou doposud nebyla nalezena uspokojivá odpověď.