Soudní voliči budou mít v nadcházejících italských volbách těžké rozhodování. Taková plejáda populistických hnutí by se jinde v Evropě hledala jen stěží. S líbivými hesly a sliby totiž přicházejí i tradiční strany, byť doufají, že je nakonec nebudou muset plnit. Pro druhou nejzadluženější zemi Evropské unie po Řecku by to znamenalo krutou ekonomickou ránu.

Evropou obchází strašidlo. Tentokrát ovšem nikoliv strašidlo komunismu, ale populismu. Soudě podle varovných hlasů šířících se celým kontinentem, zavede populismus Evropu do záhuby. Je ale nebezpečí opravdu tak velké? Anebo jde jen o náramně pohodlnou omluvu vlastní neschopnosti? Marine Le Penová, německá AfD a další jim podobní jsou jen křiklouni – nic víc. Skutečné problémy jsou úplně jinde. Evropskou unii totiž nezahubí její protiklady, ale lhostejnost jejích členů.

Tolikrát zatracovaná globalizace je zřejmě historicky nejúspěšnějším programem boje proti chudobě. Rozšíření ekonomické svobody a kapitalismus vytáhly za posledních 35 let téměř miliardu lidí z bídy. Ekonomická svoboda, nebo chcete-li kapitalismus či tržní hospodářství, jsou ale vždy logicky spojeny s materiální nerovností. Přesto se většině obyčejných lidí na Západě ještě nikdy nedařilo tak dobře jako nyní. Žijí si v podstatě tak, jako kdysi králové, jen s tím rozdílem, že nemají moc. Ta totiž patří výhradně takzvaným elitám. Z toho pramenící nevole občanů pak s úspěchem využívají populisté.

Vzestup populismu s jeho dominantními vůdčími osobnostmi na jednu stranu vyvolává znechucení či nadšení, zároveň však volá po porozumění. Jak se mohlo stát, že se z českého důchodce stal přes noc prezident? Nebo z největšího outsidera republikánských primárek ve Spojených státech nejmocnější muž planety?