• Je česká ústava zralá na zásadní revizi?

Myslím si, že spíš ne. U ústav je dobré, když trvají nějakého dobu, postupně se nastavují instituce a Ústavní soud třeba některé sporné články vyloží nebo vznikne určitá praxe mezi ústavními orgány. Měnit to od základů by znamenalo vracet se do nějakého bodu v minulosti, čímž bychom tento vývoj ztratili.

Co mně v ústavě ne úplně vyhovuje, je přímá volba prezidenta, která zavádí latentní problém obtížně řešitelného konfliktu mezi některými ústavními orgány, ale ta už tam asi zůstane, i tak je ovšem možné dělat v ústavě drobné opravy. Rozhodně bych však nedělal zásadní revizi.

• Co přesně za takovou revizi považujete?

Celková revize ústavy by bylo uvažování o nějakém jiném systému. Systém, který máme, je systém parlamentní republiky, který jsme převzali z první republiky. Ústava první republiky hrála významnou inspirační roli při tvorbě naší ústavy, která se poměrně narychlo psala v roce 1992. Myslím, že pro naši zemi je systém parlamentní republiky celkem zažitý a vhodný, čili u toho bych setrval.

Je možné přemýšlet o nějakých drobných změnách, které by vyjasňovaly právě vztah mezi prezidentem a vládou. Uvažovalo se o tom, že se tam výslovně napíše, že vláda určuje či řídí vnitřní a zahraniční politiku. Taková věta je v řadě ústav, včetně polské či španělské. To by možná něco vyjasnilo a dalo to určitý interpretační nástroj Ústavnímu soudu.

Pak je ne zcela vyjasněné, jak posuzovat situace, kdy prezident republiky něco koná s kontrasignací předsedy vlády. Teď je jasné, že to bez kontrasignace předsedy vlády nejde, ale když se prezident rozhodne, že to neudělá, je s tím problém.

Například prezident už poměrně dávno nejmenoval tři profesory a u správních soudů se vůbec nedaří docílit toho, aby se rozhodlo, že postup prezidenta je nezákonný, což podle mě zjevně je. Možná by stálo zato uchopit to i nějak ústavně.

V některých případech je jasné, že kontrasignovaná pravomoc vyžaduje aktivní souhlas prezidenta i předsedy vlády, protože se vyvažují, ale v jiných prezident spíše plní formální roli a mělo by být vyřešené, co se bude dít v momentě, kdy ten akt neučiní, ač by měl.

• Do drobných úprav ústavy patří i stanovení lhůt, dokdy má prezident daný úkon udělat?

Tady je nejcitlivější otázkou sestavování vlády, protože u jiných pravomocí se to vykládá tak, že by měl prezident konat bez zbytečného odkladu. U sestavování vlády, což je nejvýznamnější pravomoc prezidenta, kdy jmenuje předsedu vlády a na jeho návrh ostatní členy vlády, se ukazuje, jak jsme si zavedli přímou volbu prezidenta, že najednou systém jmenování tří vlád není úplně domyšlený.

Prezident tak jmenuje ze své vůle prvního předsedu vlády, pokud se svojí vládou nezíská důvěru ve sněmovně, jmenuje prezident druhou vládu a teprve napotřetí jmenuje prezident premiéra na návrh předsedy Poslanecké sněmovny. Tento systém není stavěný na to, aby prezident aktivně prosazoval svou vůli, a pokud budou mít prezidenti tuhle tendenci - ale pořád platí, že vláda je odpovědná Poslanecké sněmovně a jsme parlamentní republika - je na zvážení, jestli to nemít nastavené jinak.

Inspirativní mi přijde polský model, kde se v iniciativě střídají prezident a Sejm. Prezident navrhne prvního premiéra a pokud jeho vláda nezíská podporu v Sejmu v relativně krátkém čase, tak potom má Sejm zvolit premiéra, kterého pak musí prezident akceptovat. Teprve, když ani Sejm nedokáže zvolit premiéra, je zase na tahu prezident, ale jeho jmenování premiéra už směřuje k předčasným volbám.

To by byl způsob, jak učinit to sestavování vlády efektivní, protože teď hrozí, že 20. a 21. října budou volby a sestavování vlády se potom bude odehrávat v dosti citlivé době před volbou prezidenta, která bude v lednu.

V této době může poměrně snadno dojít při sestavování vlády k různým průtahům, které jsou podle mě pro republiku škodlivé, protože pokud najednou ustane koncepční práce vlády a například i příprava návrhů zákonů na půl nebo na tři čtvrtě roku, jak jsme to už zažili, není to dobře.

• Změny, které popisujete, prezidenta určitým způsobem omezují, ale stále dokola zaznívá, že je nelogické volit si prezidenta přímo a následně mu omezovat pravomoci. Jak na to odpovědět?

Máme přímo voleného prezidenta, protože parlament ji najednou ústavní většinou zavedl, aniž promyslel, jak si přeje, aby vypadal náš politický systém. Naopak zástupci vlády i jiní političtí představitelé zdůrazňovali, že smyslem je zachovat parlamentní republiku. V parlamentní republice je s hlavou státu potíž. Celkem dobře fungují parlamentní monarchie, protože tam je dneska už jasné, že hlava státu, král, má ryze reprezentační funkci a nikterak se obsahově nemíchá do politiky.

V parlamentní republice je otázka, co s prezidentem. Uvažuje se o tom, že kromě toho, že je reprezentantem, by měl být moderátorem, který v případě, že se nedaří sestavit vládní koalici či se vládní koalice rozpadne, se jako neutrální síla snaží prostředkovat jednání. Nicméně s tím je trochu v rozporu přímá volba, kde, když někdo kandiduje, je tlačen okolnostmi k tomu, aby kandidoval s programem, který se pak snaží prosadit. Jenže prezident v parlamentní republice nemá prosazovat svůj program.

Můžeme mít tedy poloprezidentský systém, jako je například ve Francii, ale i v Rusku. Poloprezidentské systémy jsou dost různé, ovšem mám pocit, že u nás je konsensus ve prospěch parlamentní republiky, a tudíž je jenom logické, aby - zvlášť v momentě, kdy prezidenti mají tendenci expandovat ve výkladu svých pravomocí, na to, pokud to už povede k nějakým disfunkcím - reagovala ústava.

• Je zavedení zákonodárné iniciativy pro prezidenta už krokem od parlamentní republiky k poloprezidentskému systému?

Ne nutně. Krok k poloprezidentskému systému by byl, kdyby prezident měl nějaké silné samostatné pravomoci, kterými by mohl jednak obcházet parlament, jednak ho mohl také rozpouštět. Co bych považoval v době sílícího populismu za nebezpečné, jsou návrhy na vytvoření ústavního zákona o celostátním referendu tak, že skupina obyvatel ( uvažovalo se o 200 tisících) by mohla navrhnout otázku na referendum, a to referendum by potom bylo závazné. To není nikde v Evropě s výjimkou Slovenska, kde to nefunguje dobře.

Všude jinde buď referendum vyhlašuje parlament, nebo je navázané na to, že se tak třeba potvrzují ústavní změny. Například na Slovinsku může referendum zamítnout zákon přijatý parlamentem, ale je jasné, o čem se hlasuje.

Jan Wintr | zdroj: tisková zpráva

Přišlo by mi nebezpečné to, čemu se někdy říká bonapartismus nebo cézarská demokracie, že prezident bude vycházet z rétoriky: politické strany jsou neschopné, strašné a bude tu vládu opírající se o parlament obcházet tím, že bude vyhlašovat referenda a shánět si pro ně podpisy.

To by byl už docela pěkný náběh k riziku nástupu nějaké diktatury. V momentě, kdy by prezident měl zákonodárnou iniciativu, ale neměl možnost iniciovat referendum, ještě to nevytváří poloprezidentský systém a nebezpečí, o kterém mluvím.

Kdyby to ale bylo tak, že by prezident předložil návrh zákona do parlamentu, ten by mu ho neschválil, on by tím pádem vytvořil akci, že se budou sbírat podpisy na referendum a takhle by neustále bojoval s parlamentními stranami, vzniká nebezpečí nejen konfliktů uvnitř systému, ale i oslabení demokracie.

Krátkozraké zbavování se poslanců 

• Zavedení samotné zákonodárné iniciativy pro prezidenta bez referenda rizika nemá?

Nezaváděl bych ji, protože, jak se snažím říkat, v parlamentní republice má být role prezidenta, že je reprezentant. Vynikajícím prezidentem v parlamentní republice byl Joachim Gauck, který skončil před několika týdny po pěti letech vykonávání funkce německého prezidenta, kde nevstupoval do konfliktu s vládou, ale ze své pozice zdůrazňoval určité nadčasové hodnoty.

Jednou v nějakém rozhovoru vyjádřil myšlenku, že prezident je prostředníkem mezi lidem a vládou, že se snaží lidu vysvětlovat vládní politiku a spíš je získávat pro zákony, které odhlasoval německý Spolkový sněm. Zároveň se někdy snaží upozorňovat vládu či vládní většinu na úskalí její politiky, ale není jejím trvalým kritikem a konkurentem. To je podle mě docela dobrá poloha, ve které se prezident v parlamentní republice může pohybovat. 

V momentě, kdy prezident bude mít zákonodárnou iniciativu (říkáme, že od prezidenta se čeká, že přichází s aktivním politickým programem), vzniká tak nebezpečí, že prezident se pak neomezí na to, že předloží návrh zákona do parlamentu a počká si na to, jak to dopadne, ale začnou se dělat různé politické obchody s něčím, s čím se obchodovat nemá. Třeba řekne vládě, že pokud vládní většina jeho návrh neschválí, nebude jmenovat žádné velvyslance. Tímhle způsobem se tak zavádí něco, co parlamentní republiku spíš poškozuje.

• Když Andrej Babiš říká, že 281 poslanců a senátorů je moc a stačilo by 101, dá se to chápat jako útok na parlamentní republiku?

V tom námětu jsou schované dva návrhy, jeden na zrušení Senátu a jeden na snížení počtu poslanců. Senát bych nerušil. Je důležitý v tom, že sice nemáme systém, kde klasicky existují druhé komory jako reprezentant jednotlivých států ve federaci, ani nemáme kdovíjak silné autonomní oblasti, které by byly zastoupené v druhé komoře, jako je to třeba v Itálii. Jsme v tomhle ohledu unitární republika, nicméně Senát dodává rigiditu ústavě.

Vidíme příklad Maďarska, kde je jednokomorový parlament, pokud tam někdo získá ústavní většinu, může si s tím systémem dělat úplně, co chce. Hrozí nebezpečí, že strana, která má ústavní většinu, si napíše ústavu tak, aby v podstatě mohla vládnout už navždy a aby minimalizovala riziko, že ještě někdy může prohrát volby, a opevní se v řadě institucí, které si vytvoří tak, aby jí vyhovovaly.

Proto je velmi dobře, že polská vláda nemá v Sejmu a Senátu ústavní většinu. Způsob, jakým polská garnitura vlastně zlikvidovala ústavní soud, je velmi varující. Kdyby to mohli udělat nikoli na hraně ústavy a ignorováním rozsudků ústavního soudu, ale mohli ústavu přepsat, vzdalovali by se od demokratického právního státu podle mě ještě rychleji. Z toho důvodu musíme mít systém, který zajistí určitou stabilitu ústavě.

To, že máme jednu komoru volenou každé čtyři roky, která reprezentuje vůli lidu k momentu voleb do Poslanecké sněmovny, ale potom máme druhou komoru, která se obměňuje po třetinách a kde jsou zastoupeni třeba ti, kdo vyhrávali volby o nějakou dobu dříve, a průběžně se obměňuje, je podle mě velmi dobré. Ke změně ústavy je totiž nutné získat většinu v obou komorách.

Pokud jde o snížení počtu poslanců, myslím si, že to je populistický krok. Asi může fungovat celkem pěkně parlamentní demokracie s dost libovolným počtem poslanců, nicméně nelze říct, že by naše Poslanecká sněmovna byla nějak excesivně veliká v porovnání s parlamenty srovnatelně velkých států. U úvahy o počtu poslanců hraje roli několik faktorů, například, když je parlament už moc velký, obtížně funguje.

Jednotliví poslanci se málokdy dostanou ke slovu a nutně to tenduje k tomu, že tam obrovskou roli hrají poslanecké frakce a velmi malou jednotliví poslanci. Zase, když je parlament příliš malý, je snadněji zkorumpovatelný tím, že je tam míň lidí.

Našich 200 poslanců je podle mě takový počet, že sněmovna fungovat může. Zároveň si myslím, že je dobré to, že Poslanecká sněmovna reprezentuje všechny regiony naší republiky. Jak je Praha přeci jen dost silné centrum, nebylo by šťastné, kdybychom si zavedli stejný volební systém, jako mají Slováci, s jedním celostátním obvodem, protože pak hrozí velké nebezpečí, že tam na jedné kandidátní listině budou samí Pražáci.

• Jak vnímáte další návrh Andreje Babiše, že by poslanci měli být omezeni na dvě funkční období za sebou?

Myslím, že ve světě je to velmi neobvyklé. Je to plýtvání talentem. Přeci jen parlament je dosti složitým organismem. To znamená, že poslanci trvá poměrně dlouho, řekl bych roky, než se pořádně zorientuje v tom, jak to funguje a jakým způsobem tam může účinně působit. Tudíž je dobré, když parlament vykazuje určitou míru kontinuity, že tam jsou poslanci, kteří mají historickou paměť.

Ostatně zákony se pořád mění a je užitečné, když si někdo pamatuje, že návrh, který je zrovna překládán, byl navrhován před dvanácti lety a už tehdy se ukázalo, že není vhodný. Institucionální paměť, kterou drží poslanci, je důležitá. Neměli by ji držet jen úředníci. Je demokratičtější, když ji drží i poslanci. Zbavovat se schopných poslanců kvůli takovému pravidlu mi přijde krátkozraké. Neschopných poslanců by se měly zbavovat politické strany tím, že je nenominují, a voliči tím, že je nevolí.

• Různých návrhů, o kterých mluví předseda hnutí ANO, je více. Kromě těch zmíněných je to také většinový volební systém, omezení počtu ministerstev, přímá volba starostů a primátorů či referendum, kdy se odkazuje ke švýcarskému modelu. Vedle toho by rovněž chtěl změnit jednací řád sněmovny. Tam se mu zase líbí, jak to funguje v německém Bundestagu. Když se vezme tento komplex různých změn, co je to za politický systém, který by z toho vznikl?

Mně se zdá, že to není žádný známý politický systém. Není možné mít zároveň nějaké prvky ze Spojených států amerických, ze Švýcarska a z Německa. Je dobré se přiklonit k některému ze zavedených systémů. Třeba v USA je prezidentská republika, kde prezident je volen nezávisle na Kongresu a on je hlavou výkonné moci, ale zase tam nejsou žádná referenda.

V Německu je parlamentní republika, která je nám nejbližší, s tím prezidentem v parlamentní republice, jak jsem ho vylíčil, ale také tam nejsou celostátní referenda. Švýcarsko zase funguje pomocí referend, ale mají poměrně slabou vládu, která je vzešlá z parlamentu, a nemají žádnou samostatnou hlavu státu.

Každý ten systém má něco do sebe, nějak funguje, ale při uvažování o našem systému bych nejprve považoval za vhodné učinit to základní rozhodnutí, jestli to má být prezidentský, parlamentní či poloprezidentský systém nebo případně systém vlády shromáždění, který je ve Švýcarsku, a potom od toho dál odvíjet, jak by to vypadalo. Brát si takto jednotlivé prvky dohromady podle mě nevytváří fungující systém.

 Pomalé projednávání zákonů a slabé vlády 

• Když jsem zmínil jednací řád německého Bundestagu, kde je mimo jiné omezený čas na příspěvky jednotlivých členů Německého spolkového sněmu, je to podle vás vhodná inspirace pro Českou republiku?

Myslím, že to není vhodná inspirace, protože Bundestag má víc než 600 poslanců a je tam velká tradice frakcí. Proto musí být spravován jinak než naše dvousetčlenná Poslanecká sněmovna. Existuje návrh poslankyně Jaroslavy Pokorné Jermanové na změnu jednacího řádu, ale to je velmi zjednodušený německý systém.

Německý systém s tím, jak se dělí čas debaty mezi jednotlivé kluby podle velikosti, spočívá na dohodách mezi frakcemi. Je to založené na konsensu, zatímco u nás by to bylo rigidně nadekretované zákonem a v podstatě by to znemožňovalo živou debatu tak, jak je to napsané.

Německý model není dobrý i proto, že u nás to, že strany zcela ovládají své poslance v tom, jak vystupují, nemá tradici a jednotliví poslanci by to nechtěli. V České republice jsou poslanci velmi silní třeba tím, že mohou podávat sami návrhy zákonů a pozměňovací návrhy, což je někdy z hlediska kvality legislativy kritizováno, ale ukazuje to na sílu jednotlivých poslanců.

To, že by si tímto způsobem chtěli poslanci v podstatě zcela zavřít ústa, protože by řečnili k danému bodu jenom, pokud by jim jejich klub v čase, který je přidělen, dal několik minut, je podle mě příliš revoluční změna pro naši parlamentní kulturu.

Pokud bychom už někde měli čerpat inspiraci, myslím si, že v Rakousku, kde kromě celé řady jiných opatření zavedli to, že poslanec může mluvit maximálně dvacet minut. Rakouská reforma je podle mě v našem prostředí o něco organičtější a šla by lépe než německý systém napasovat na to, jak u nás parlament funguje.

• Dá se říct, že projednávání zákonů v Poslanecké sněmovně je pomalé a že to je dané obstrukcemi, kterých jsme byli svědky například při projednávání EET, nebo je to ještě něčím dalším?

Mám pocit, že jednací řád v poslední době nějak špatně funguje. Ukazuje se to na tom, že ve sněmovně leží stovky návrhů, které se tlačí z jedné schůze na druhou. Je možné, že skutečně návrhů zákonů je moc a že by měli být ti, kdo je předkládají, přeci jen střídmější a pokusit se jich během volebního období protlačit o něco méně, ale kvalitnějších. Také je pravda, že náš systém je těžkopádný. Podle mě to není obstrukcemi.

V porovnání se západními parlamenty dneška se u nás obstruuje víc. Je to něco, co se mi zdálo, že už z evropské demokratické tradice pomalu mizí, ale u nás ne. Nicméně obstrukce je přeci jenom okamžitá záležitost.

Obstruuje se proti jednomu zákonu, čímž se zdrží několik schůzí, ale není to faktor, který by zpomaloval Poslaneckou sněmovnu trvale. Zpomaluje ji to, že návrhů zákonů je hodně, ale i to, že je to nepružné v tom, že by asi bylo možné odlišit návrhy zákonů, které jsou nějak rozsáhlé či kontroverzní a které je potřeba projednávat dlouho, aby nebyly přijaté ve spěchu a nekvalitně. Pak je asi celá řada návrhů zákonů, které lze projednat během několika málo dnů či týdnů.

Nedávno jsme to viděli na Brexitu, kde britský parlament, i když zprvu nesouhlasí Sněmovna lordů, dokáže přijmout jednoduchý návrh zákona během několika málo týdnů. To u nás v podstatě nejde, protože máme akorát stav legislativní nouze, který je ale vázán na skutečně nouzovou situaci a Ústavní soud říká, že není možné ho zneužívat.

Pak máme systém, že je možné schválit zákon rovnou v prvním čtení, ale to mohou vetovat dva kluby čili třeba dvacet poslanců v krajním případě. Je to tedy jen pro návrhy, které se těší mimořádně širokému konsensu, což se ale takřka neděje. Bylo by dobré mít jednací řád napsaný tak, že by bylo možné přijmout zákony, které nejsou kdovíjak kontroverzní či náročné během několika málo týdnů. Tím by se třeba zase odlehčilo sněmovně pro projednávání závažnějších návrhů.

• Jako častý nedostatek našeho politického systému, který souvisí i s projednáváním zákonů ve sněmovně, bývají označovány poměrně slabé vlády. Zlepšilo by se to, kdybychom zavedli většinový volební systém?

Slabé vlády jsou skutečně hlavním problémem v našem systému, protože máme silnou Poslaneckou sněmovnu, kdy si Česká národní rada schválila ústavu s dost silnou Poslaneckou sněmovnou i postavením jednotlivých poslanců, jak jsem o tom mluvil, což má svoje výhody, ale i nevýhody. Vláda předloží návrh Poslanecké sněmovně a ten se jí tam významně změní.

V západních demokraciích, viděli jsme to teď třeba ve Velké Británii, se vládě daří prosadit její návrhy zákonů v podobě, v jaké je chce ona. Ve Francii mají i nějaké instituty, kterým se říká gilotina, nato jak si vláda může vynutit, že Národní shromáždění bude hlasovat o návrhu ve vládní podobě, kterou vláda chce. To u nás leckdy vláda ani nepozná svůj návrh zákona, když vyjde ze sněmovny v porovnání s tím, co do ní předložila. Čili známek toho, jak vláda je spíš slabá a Poslanecká sněmovna spíš silná, je hodně.

Pak máme fakticky silného prezidenta, protože žádný z našich tří prezidentů se úplně nechoval jako pouhý reprezentant v parlamentní republice. Vždycky měli tendenci mít o něco silnější slovo. Pokud to někoho v tomto systému oslabuje, je to vždycky vláda.

Extrémní případ byl, když zástupci Nečasovy vlády tvrdili, že museli podepsat Klausovu amnestii, kdy ústavně samozřejmě nemuseli. Je to jejich společná odpovědnost. Ústava dokonce říká, že za kontrasignované akty odpovídá vláda, ale ta se tvářila, že pokud amnestie není nezákonná, podepsat ji musí, což ukazovalo na značně submisivní sebevnímání vlády.

Uvažovat o tom, jak nastavit ústavní pravidla, aby vláda byla silnější, je cesta správným směrem při případných reformách ústavy. O většinovém systému se dá diskutovat. Chvíli jsem jeho příznivcem, chvíli ne, teď spíše ne, protože se domnívám, že politická pluralita v momentě, kdy se nám systém dost politicky mění, je určitá hodnota.

Ve většinovém systému je nebezpečí, že spousta relevantních politických směrů nebude zastoupena, protože se jim zrovna nepodařilo uspět ve volbách s většinovým systémem, který má silně reduktivní účinek, takže by to potom vedlo k různým pnutím. Debata o volebním systému je ale zcela legitimní. Řada velmi kvalitních demokracií má většinový systém v různé podobě. Patrně by vedl k jasnějším většinám ve sněmovně a posílil by vládu.

• Nemohl by většinový systém i v kontextu toho, že tu máme velmi silný parlament a jednotlivé poslance, jak jste říkal, posílit efekt, že kdyby poslanci byli voleni většinovým systémem a tím pádem by měli větší vazbu na voliče, že by se cítili ještě silnější a samostatnější?

To se podle mě dá velmi těžko odhadnout. Samozřejmě by šlo zase upravit jednací řád a třeba říct, že návrh zákona a pozměňovací návrhy bude podávat skupina poslanců, ale hlavně, pokud by většinový systém měl reduktivní účinek, který popisuje nedávno zemřelý významný italský politolog Giovanni Sartori, bylo by ve sněmovně méně stran.

Zejména pokud by to vedlo k jednobarevným nebo dvoubarevným vládám, předseda vlády či předseda strany, který má buď většinovou stranu ve sněmovně nebo nějakou silnou stranu, by potom měl zase větší možnosti vůči jednotlivým poslancům, například je nemusí postavit do příštích voleb apod.

Zmenšení počtu stran a jejich zvětšení a posílení jejich předsedů by mohlo vést k tomu, že by se role jednotlivého poslance oslabila, přestože legitimita toho, že musel sám vyhrát svůj volební obvod, je větší.

Užitečná Legislativní rada vlády 

• Pokud hlavním problémem je poměrná slabost vlád, jaké jsou další kroky, jak vlády posilovat, když odmyslíme volební systém? Také jsme už mluvili o ústavních lhůtách, které by ohraničily jednání prezidenta.

To je jedna věc. Jak je poměrně častý konflikt vláda - prezident, když by ústava dávala jasnější vodítko v tom smyslu, že vláda řídí vnitřní a zahraniční politiku a je odpovědná Poslanecké sněmovně, pomohlo by to tímto způsobem. Giovanni Sartori rozlišuje systémy na jednomotorové a dvoumotorové, buď je v systému jeden hlavní motor, kterým je třeba parlamentní většina a vláda v parlamentní republice. Ta vládne a potom je odpovědná za to, jak vládne.

Systém poloprezidentské republiky je pak takový, že tam jsou dva motory, přímo volený prezident se samostatnými pravomocemi a potom vláda vzešlá z parlamentu, a když jeden motor nefunguje, začne fungovat druhý.

Nicméně Francouzi se rozhodli, že i svoji poloprezidentskou republiku se pokusí posunout směrem k jednomotorovosti tím, že dali prezidentské a parlamentní volby do stejného termínu, aby vždycky měl prezident svoji většinu v parlamentu. Zdá se, že i v době, ve které žijeme, a v problémech, kterým čelíme, je potřeba hledat cesty, jak učinit demokracii efektivní. Systém dvou motorů, silný prezident, který konkuruje vládě, podle mě není cesta správným směrem.

Potom lze posílit vládu i v Poslanecké sněmovně. Takový kontroverzní prvek, o kterém nevím, jestli ho úplně podporuji, je konstruktivní votum nedůvěry, které mají v Německu a ve Španělsku. Když chce parlament vyslovit nedůvěru vládě, musí automaticky zvolit nového premiéra, ne že vysloví vládě nedůvěru a pak se neví, co bude. Také je možné provádět některé změny v jednacím řádu. Byla by například preference vládních návrhů zákonů kompenzovaná tím, že by byly opoziční hodiny na nastolování opozičních témat.

Zároveň by vláda mohla účinnějším způsobem ovlivnit podobu zákona například tím, že by ještě po hlasování o pozměňovacích návrzích ve třetím čtení mohla svůj návrh stáhnout anebo by mohla trvat na tom, že se bude hlasovat o návrhu zákona v tvaru, v jakém ho chce, třeba vedle toho, že se hlasuje o podobě zákona, která vzešla z pozměňovacích návrhů.

• Orgánem, který by měl přispívat ke zkvalitňování legislativních návrhů je Legislativní rada vlády, jejímž jste členem. Je to orgán, který podle vás plní svoji funkci a funguje, jak by měl?

Podle mě je dobře, že Legislativní radu vlády máme, byť je to jen poradní orgán vlády. Je třeba neustále myslet na to, že to je odpovědnost vlády, v jaké podobě předloží vládní návrhy zákonů Poslanecké sněmovně, a vláda má samozřejmě politickou legitimitu se případně názorem své legislativní rady neřídit. O tom, jak upravit fungování legislativní rady se různě diskutuje. Je pravda, že to, jak je dnes nastavená příprava vládních návrhů zákonů, je těžkopádné, že to trvá dlouho.

Nemyslím ale, že to je úplně vina Legislativní rady vlády, která dostane výsledek toho, co jí připraví ministerstvo a co vyjde z mezirezortního připomínkového řízení a snaží se, co možná nejlépe upozorňovat na nedostatky, které v tom jsou. Rozhodně je lepší Legislativní radu vlády mít než nemít.

• Dá se říct z vaší zkušenosti, že Legislativní rada vlády odhaluje nějaké výrazné nedostatky? Kdyby byla příští volební období zrušena, snížilo by to kvalitu vládou projednávaných zákonů?

Jako její člen jsem trochu podjatý, mám pocit, že když tím trávím poměrně dost času, nějaký smysl to má. I si myslím, a je to vidět ve stanoviscích Legislativní rady vlády, že ty změny jsou poměrně rozsáhlé. Mám dojem, že řadu návrhů zákonů se podařilo významným způsobem vylepšit, jednak díky členům Legislativní rady vlády, ale také díky legislativcům na Úřadu vlády, kteří připravují práci legislativní rady.

Zároveň si vážím kolegů, kteří se mnou v Legislativní radě vlády působí, a myslím, že tam dobrovolně vykonávají poměrně náročnou práci, která stát zase tolik nestojí, proto se mně zdá, že by stát byl sám proti sobě, kdyby se těchto ochotných spolupracovníků zbavoval.

• Když jsme mluvili o zrušení Senátu, zmínil jste, že náš ústavní systém je odolnější než maďarský, protože má dvoukomorový parlament. Lze říci, že náš systém je konstruovaný tak, že je odolný proti zavádění různých cizorodých prvků či snaze udělat z něj prezidentský systém?

Ono je to samozřejmě dvousečné. Dělba moci je velmi významná a její tradice, jejíž součástí je Charles Louis Montesquieu nebo Listy federalistů, zdůrazňují prvek, že dělba moci brání tyranii, tyranské kumulaci moci. To je podle mě důležité, ale na druhou stranu by dělba moci neměla přerůstat v něco, co americký politolog Francis Fukuyama nazývá vetokracií. To znamená, že dělba moci je tak silná, že v politice nelze vůbec nic prosadit.

Jste americký prezident a chcete něco prosadit a teď vám to zablokuje Senát, kde ještě jsou pravidla filibusteru, která říkají, že opoziční senátoři to mohou zdržovat, pokud jich je víc než čtyřicet. Něco může zablokovat Nejvyšší soud. Čili je potřeba hledat systém, který umožní demokratické vůli lidu se prosadit a zároveň brání náběhům k tyranii nebo i neuváženým či zbrklým změnám. V tom podle mě náš systém relativně odolný je, ale zároveň není nepropustný.

Politická reprezentace chtěla přímou volbu prezidenta a poměrně rychle ji prosadila v Poslanecké sněmovně i v Senátu. Třípětinovou většinu v obou komorách je asi obtížně schopná získat jedna strana v momentě, kdy by musela vyhrát několik senátních voleb za sebou, ale koalice stran může mít ústavní většinu v obou komorách a ten systém lze změnit.

Jenže mně se spíš zdá, že proti našemu v zásadě fungujícímu a osvědčenému a v Evropě oblíbenému systému parlamentní republiky tady není nějaká promyšlená alternativa, která by se těšila širší podpoře.