Vědomostí o něm není mnoho. Datum narození a úmrtí neznáme, pouze dle rozmezí života sv. Václava (907 až 935, příp. 929) můžeme předpokládat, že Podivenův životní příběh se odehrál koncem devátého a v první polovině desátého století. Osudy knížecího pobočníka zachycují již nejstarší svatováclavské legendy, své přidala i doba barokní. Co tedy praví?

V legendě Crescente fide z konce 10. století je Podiven bezejmenným mladým panošem, věrně doprovázejícím svého pána při konání bohulibých skutků. Ve stejném časovém období sepsaná Gumpoldova legenda jej představuje jako "mladičkého komorníka" s podobnými úkoly.

Podstatně více informací nám poskytne Legenda Kristiánova, zachycující počátky křesťanství a příběhy prvních českých světců. Je tu ovšem potíž s dodnes nevyřešenou datací. Legenda sama se hlásí ke století desátému. Někteří historikové souhlasí, jiní kladou její vznik do století dvanáctého, třináctého či dokonce čtrnáctého. Další problém je s autorem, nazývajícím se řeholníkem řezenského kláštera a příbuzným sv. Vojtěcha s vazbami na Přemyslovce. Nejčastěji je s Kristiánovou osobou ztotožňován syn Boleslava I., mnich podivného jména Strachkvas, na jehož křtiny byl pozván a následně zavražděn sv. Václav. Tak praví Kosmova kronika. Jistotu ovšem nemáme.

Mladičký panoš, anebo starší správce knížecího dvora?

Kristián vykresluje Podivena poněkud jinak: Už to není bezejmenný mladý panoš, ale starší muž s vlastním jménem, spravedlivý správce knížecího dvora. "A tuto slávu získala mu jeho upřímná věrnost, s jakou pánu svému za života jeho věrně sloužil. Neboť byl správcem nade všemi, kteří přebývali v domě svatého Václava. Všecky jako své syny miloval, ode všech jako otec byl ctěn. Bylo-li mu kdy uloženo rozděliti almužnou deset peněz, sám z věrnosti k pánu přidal pět. Když pak se přikázalo třicet nebo ještě více chudých poděliti potravou, on dal ještě patnácti."

Jako věrný pobočník i zde následuje knížete, který v nočním čase připravuje víno a hostie pro služby Boží, vykupuje zajatce a pomáhá potřebným. Navíc "téměř všecky domácí lidi až k posledním kuchařům tak vyučil, že skoro nikoho nebylo na knížecím dvoře, aby neuměl hymny žalmistů zpívati a opisovati, nebo aby neznal něco, co náleží k církevním obřadům."

Výjev z Velislavovy bible, kde svatý Václav se svým služebníkem sklízí obilí k pečení hostií | zdroj: Wikipedia.cz Když je kníže 28. září roku 935/929 zavražděn, Podiven jako jeden z mála unikne následujícímu masakru. "Když všichni ti, kteří oddaně k němu (sv. Václavovi) lnuli nebo které k službě Kristově byl shromáždil, dílem od bezbožníků mečem byli utraceni, dílem rukama zlořečených v řece pohřbeni, tu ostatní po všem světě se rozprchli. Jeden bojovník jeho, jménem Podiven ... do Němec se utekl, a tam dlouho ve vyhnanství prodléval. Později domnívaje se, že pokoj ve vlasti jest obnoven, vrátil se a po nějaký čas doma zůstával, pořád se skrývaje."

O rozpoutaném násilí po knížecí vraždě svědčí nejspíš i hromadný hrob na přemyslovském hradišti Budeč s pozůstatky šesti desítek mladých osob se stopami po sečných a řezných ranách. Pravděpodobným vysvětlením je, že šlo o Václavovy družiníky, pobité Boleslavovými muži.

Podiven pomstil smrt svatého Václava

Podiven ovšem nenechal svého pána nepomstěného: "Jednoho dne pociťuje trpčeji než jindy bolest, kterou měl v srdci od té doby, co pána svého pozbyl, vzal meč a kvapně běžel k domu jistého muže, o kterémž věděl, že byl hlavou smluvené vraždy a spiknutí proti svatému Václavovi, a že jeho rukou především byl blažený tento zavražděn. A když tam přišel, zastal ho, jak odpočívá v teplé lázni, jež v lidové řeči nazývá se jizba. On vida ho přicházet, pozdravil ho podle způsobu lidového: 'Zdráv buď, příteli, zdráv buď.' Tento však, maje srdce žalem vyhořené, dal v odpověď: 'O moje zdraví se postará Bůh, ale tys již všeho zdraví a spásy zbaven, proto v hříchu svém umřeš a na věky zhyneš.' A obořiv se naň, zabil ho. Doufaje, že útěkem se zachrání, spěšně vyběhl. Ale když zašel do lesa a pohyboval se již s pocitem bezpečí, donesla se zpráva o smrti bojovníka a skutku jeho samozvaného soudce onomu bratrovrahu. I dal rychle zbrojnoši svými obstoupiti les, a tam jej brzy polapivše, na oprátce ho oběsili." Dnes v oněch místech najdeme kapli blahoslaveného Podivena.

Když prchající Podiven viděl, že svým pronásledovatelům neunikne, sejmul z krku milostný mariánský obrázek a ukryl jej v zemi. Tak alespoň praví další legenda, tentokrát barokní. Obrázek ovšem nebyl ledajaký, jednalo se o Palladium země české, budoucí záštitu českých zemí. Palladium (posvátný předmět, uctívaný jako ochrana města či celé země před nebezpečím) je dnes uloženo ve staroboleslavském poutním chrámu Nanebevzetí Panny Marie. Ten pak stojí na místě jeho znovuobjevení jistým rolníkem, orajícím pole o dvě století později právě v těchto místech.

A jak se svatý obrázek dostal k Podivenovi? Kovový reliéf Madony s Ježíškem, dílo neznámého byzantského umělce, věnoval prý svatý Metoděj ke křtu Václavově babičce svaté Ludmile. Po Ludmilině vraždě zdědil uctívaný obraz její vnuk a nosil jej stále při sobě. Po násilné Václavově smrti pak sejmul věrný služebník reliéf z jeho hrudi a uschoval ho.

Podivenův příběh smrtí neskončil

Smrtí ovšem Podivenův příběh nekončí. Kristián píše: "Maje vyprávěti o čemsi velikém, přiznávám se, že pro neobyčejnost celé věci jsem se rozmýšlel, zda bych neměl raději mlčeti. Ale poněvadž se to neustále rozhlašuje ústy přemnohých, kteří nad slunce jasněji o tom vědí, zdá se mi nedůstojné, abych o tom pomlčel. Visel tam tři léta; ani pták, ani šelma, ba ani obvyklé tlení a hniloba lidského masa se nezmocnily těla jeho, nýbrž jako na živém nehty a vousy rostly, a vlasy jeho zešedivěly až do nejbělejší bělosti. Posléze onen bratrovrah (Boleslav) přemožen byl hanbou, poněvadž zázrak Páně po všech národech se rozhlašoval, proto dal jej na témž místě zahrabati do země. Ale ani tak nebylo možno zahladiti skutky Boží, ba aby ještě zřejměji zjeveny byly zásluhy jeho služebníka, přečasto kolemjdoucí vídali v noci na jeho hrobě světlo nebeské hořeti."

Nakonec bylo Podivenovo tělo vyzdviženo z provizorního hrobu, kam lidé začali nosit obětní dary, a s úctou pohřbeno "na hřbitově chrámu svatého Víta tak, že svatý Václav v chrámě a vojín onen venku ležící pouhou zdí jsou od sebe odděleni".

Při průzkumech původní Václavovy rotundy byla v roce 1911 vedle západní apsidy objevena lidská kostra. Patřila čtyřiceti až padesátiletému muži, vysokému okolo 170 centimetrů. Byl to Podiven? Dost možná. Architekt Hilbert u ní nalezl "koženou přilbu, šitou z dvojnásobné vrstvy hověziny". Ostatky ležely v těchto místech už před chrámovou přestavbou v 11. století, kdy byly převrstveny románským zdivem. Po nálezu byla jedna část těla pietně uložena v tak zvané ostatkové kapli Svatovítské katedrály, horní včetně lebky zůstala u základů rotundy. Kníže a služebník tak opravdu odpočívají vedle sebe, odděleni pouze zdí.

Závěrem ještě jedna "podivenovská" zajímavost: postava věrného sluhy se objevuje v oblíbené anglické koledě Good King Wenceslas. "Dobrý král Václav" jde o svátku svatého Štěpána spolu se svým pážetem pomoci chudému poddanému. Promrzlý panoš "vkládá nohy krok co krok do stop po svém králi, a kam vkročil svatý král, tam i sněhy hřály, proto, věřte, křesťané, boháči i páni, ten, kdo cítí s chudými, dojde požehnání."