"Až bude Anežka svatořečená, bude v Čechách konečně dobře," pronesl tehdy v Římě k českým poutníkům před audiencí u papeže Tomáš Halík. Parafrázoval tak starý výrok litoměřického probošta Papouška z 15. století ("až budou kosti Anežky nalezeny, bude v české zemi dobře"). Pět dní po jejím svatořečení se začal hroutit komunistický režim v Československu. 

Jaká tedy byla Anežka Přemyslovna, princezna a světice?

Na svět přišla jako nejmladší dítko Konstancie Uherské a krále Přemysla Otakara I. zřejmě v lednu 1211. Podle legendy měla královna před narozením dcerky zvláštní sen. V komnatě mezi spoustou drahocenných královských obleků spatřila hrubé šedivé šaty s pláštěm a provazem, které nosily řeholnice, a uslyšela neznámý hlas: "Dítě, které nosíš, bude takové šaty používat a stane se světlem celého českého národa." A opravdu, po vzoru "Božího prosťáčka" sv. Františka z Assisi si její dcera vyvolila službu potřebným namísto královské vznešenosti.

Nejprve se ovšem malá princezna stala vhodnou figurkou ve sňatkové politice svého královského otce. Spolu se sestrou Annou byla už coby tříletá vyslaná na výchovu k cisterciačkám do slezské Třebnice, domova sv. Hedviky a jejích synů, snoubenců obou dívenek. Anna se za svého Jindřicha II. Pobožného provdala, Anežčin nápadník ale po třech letech zemřel, a tak se děvčátko vrátilo domů. Následovaly Doksany, klášter domácí, slavné centrum výchovy královských a šlechtických dcer.

Křehké rodinné vztahy

A byl tu další ženich. Osmiletou Anežku otec zasnoubil s Jindřichem, synem římského císaře Fridricha II. Tentokrát odjela na vídeňský dvůr, kde se měla pod ochrannými křídly Leopolda VI. Babenberského připravit na postavení budoucí císařovny. Dočkala se opaku. Leopold by velmi rád přivítal následníka trůnu ve své vlastní rodině, a v tomto směru vyvinul nemalé úsilí korunované úspěchem.

Když český král naléhal na uzavření dohodnuté svatby, mladý Jindřich Anežku odmítl a vynutil si sňatek s Markétou Babenberskou. Zrazená Anežka se vrátila domů, a vztahy mezi českým a rakouským dvorem klesly na bod mrazu. Babenberkovna se českými dějinami mihla ještě jednou, překvapivě coby první manželka krále Přemysla Otakara II., tedy Anežčina - synovce. Nerovný sňatek s nevěstou o téměř třicet let starší vynesl ctižádostivému Přemyslovi rakouské země i nemalé rozčilení příbuzných.

Ano, příbuzenstvo. V něm by se našlo hned několik dalších světic - sestřenice sv. Alžběta Durynská, jejíž svátek připadá na 17. listopad, teta sv. Hedvika, či nevlastní sestra Dagmar, slavná dánská královna. Anežka sama byla příkladem své současnici, svaté Zdislavě z Lemberka. Praděd Renaud ze Chatillonu byl zase spíše nechvalně známou osobností, jehož výrazné postavy zrzavých vlasů i vousů, ztvárněné Irem Brendanem Gleesonem, jsme si mohli povšimnout ve velkofilmu Ridleyho Scotta Království nebeské. Ve Svaté zemi jej po bitvě u Hattínu probodl sám sultán Saladin.

Ale zpět z Palestiny k Anežce. Ta zatím zůstávala stále ve hře. O patnáctiletou princeznu se ucházel anglický Jindřich III. Plantagenet, leč i z tohoto zasnoubení sejšlo. Dalším a posledním z řady nápadníků je Anežčin bývalý skoro-tchán císař Fridrich II. Svou nabídku zopakoval hned dvakrát, nicméně neúspěšně. Tentokrát se dívka mohla rozhodnout sama, neboť panovnický stolec byl už obsazen Václavem, který svou oblíbenou sestru do svazku s mnohem starším Fridrichem, navíc nelichotivé pověsti, rozhodně nenutil. Anežka se tedy rozhodla pro duchovní stav.

Už bylo dost ženichů

Ovšem tak jednoduché to nebylo, odmítnout mocného císaře nebylo úplně bez rizika, a Anežka prosila o ochranu papeže. Řehoř IX. souhlasil a podpořil českou princeznu v jejím rozhodnutí. S tím se musel smířit i Fridrich II., přece jen Bůh stál ještě o kousek výš nad ním…

Královské věno použila Anežka k založení kláštera klarisek, ženské odnože františkánů, prvního tohoto řádu za Alpami. A také špitálu. Několik desítek lůžek sloužilo nemocným, lidem bez domova i poutníkům, péče o chudé byla zdarma. Nejprve sídlil u kostela sv. Haštala, posléze Na Poříčí u sv. Petra, a fungoval i po Anežčině smrti. Do 17. století byl dokonce největším špitálem v Praze. Zdejší bratrstvo povýšil roku 1237 papež Řehoř IX. na první a jediný český řeholní řád, ostatně zároveň šlo o jediný mužský řád založený ženou. Křižovníci s červenou hvězdou existují dodnes.

S bratrovou pomocí vznikl klášter klarisek Na Františku. První řeholnice vyslané papežem přišly do Prahy z Tridentu v roce 1233. S několika dívkami z předních českých rodin vstoupila do řádu i Anežka, nejprve jako abatyše, poté jen coby "starší sestra". Dopisovala si se sv. Klárou, zakladatelkou řádu a souputnicí sv. Františka z Assisi. Anežka přijala její zpřísněnou řeholi, jistě dosti tvrdou pro šlechtické dcery (jídlo dvakrát denně, chození naboso, spaní na holých pryčnách). Sestry nesměly vlastnit žádný majetek a v hmotném zajištění spoléhaly pouze na Boží prozřetelnost.

Budoucí světice občas zasahovala i ve vlastní rodině, usmířila například znesvářeného Václava s odbojným synem v době jeho vzpoury. Nakonec přežila oba. Když se po Přemyslově smrti v bitvě na Moravském poli dostalo království pod správu Oty Braniborského, nastaly zlé časy.

V roce 1282 vypukne hladomor, kterému jen v Praze padly za oběť tisíce lidí. Klarisky v čele s Anežkou se snažily pomáhat, co jim síly stačí. Nakonec sedmdesátiletá Anežka 2. března roku 1282 zemřela. Její tělo spočinulo v klášterním kostele sv. Františka, a později jej sestry z důvodu bezpečí přenesly neznámo kam. Nebylo nalezeno dodnes.

Což bylo i jedním z důvodů odkládání Anežčiny kanonizace, přestože za svatou byla pokládána hned po své smrti. Usilovala o ni už Eliška Přemyslovna, bohužel zrovna v době konfliktu papeže s františkánským řádem. Neuspěl Karel IV., který Anežce připisoval uzdravení z těžké choroby, ani arcibiskup Valdštejn s císařem Leopoldem I. v 17. století.

Nakonec byla díky pražskému arcibiskupovi Schwarzenbergovi prohlášena Anežka roku 1874 alespoň za blahoslavenou. Další pokusy přerušila 2. světová válka, snahu kardinála Berana zase nástup komunismu. Počátkem osmdesátých let vyhověl tehdejší papež Jan Pavel II. žádosti kardinála Tomáška o znovuotevření procesu.

V únoru 1989 bylo určeno, že svatořečení proběhne 12. listopadi 1989. To, co nastane po něm, však nemohl předvídat nikdo. Opravdu více než zvláštní - náhoda?