Tento zákon sice podle některých právních výkladů pozbyl účinnosti s novou Listinou základních práv a svobod po pádu komunismu, nikdy ale nebyl revidován nebo zrušen. Soudy se na něj ve všech sporech s potomky posledního majitele vyvlastněného majetku Adolfa Schwarzenberga stále odvolávají.

Jeden z nejzamotanějších případů české právní historie se HlídacíPes.org rozhodl rozebrat v seriálu týkající se hlubocké větve Schwarzenbergů, který vyjde v několika dílech.

S rodinou potomků Adolfa Schwarzenberga, proti kterému Češi zákon vydali, ale také s odborníky na ústavní právo a historiky rozebereme kauzu, která začala před mnoha desítkami let, ale jejíž dopady na současnost jsou stále velmi aktuální.

Restituční zákony - ne

"Vše, co nám patřilo, ukradli kvůli našim pročeským postojům nacisté a český stát si to pak prostě nechal. Už 70 let se ptáme, jakého zločinu jsme se dopustili a české úřady to neumějí vysvětlit. Myslím, že to, co české instituce a soudy ohledně mé rodiny už léta dělají, je velmi nebezpečné. Z prostého důvodu. Poukazuje to na to, že ústava této země platí jen pro někoho, není pro všechny stejná," říká pravnuk Adolfa Schwarzenberga Adam Pezold.

„Stát sebral v rámci uplatňování Lex Schwarzenberg majetek i lidem, kteří v tom zákoně vůbec nebyli zmíněni. Mému otci, strýci Josefovi, Adolfově ženě Hildě. Tak osobní věci jako pyžama, brýle, rodinné fotografie. Dodnes nebyli zástupci státu schopni právně doložit, proč byly ukradeny i tyto věci,“ říká vnučka A. Schwarzenberga, Alžběta Pezoldová | zdroj: Hlídací Pes

"Většině lidí to může připadat jako nepodstatný detail. Jenže to, co se stalo a děje dnes nám, se v takových právních podmínkách může stát zítra komukoliv, třeba vaší rodině. Protože pokud v zemi neplatí ústava pro všechny stejně, pokud nejsme v rámci ústavy rovnoprávní, nedá se mluvit o tom, že žijeme v právním státě," dodává.

Jeho matka Alžběta Pezoldová, adoptivní vnučka Adolfa Schwarzenberga, požaduje po českém státu navrácení zkonfiskovaných majetků, které čítají kolem 50 000 hektarů půdy a dále například zámky Hluboká, Český Krumlov, Třeboň nebo Schwarzenberský palác v Praze na Hradčanském náměstí.

České soudy argumentují tím, že zákon 143/1947 Sb. – tzv. Lex Schwarzenberg – přijalo Ústavodárné národní shromáždění v červenci 1947, tedy půl roku před únorem 1948. Tudíž, že se na majetek hlubocké větve Schwarzenbergů nemůžou vztahovat restituční zákony. Jenže, jak vyplývá z dokumentů, které má HlídacíPes.org k dispozici, tento postoj českých úřadů stojí na špatných základech.

Prachsprostá krádež

I uvnitř justice zaznívá čím dál více hlasů, že zákon, který byl v rozporu s ústavou, jak v době svého přijetí, tak dnes, by měl být nějakým způsobem revidován.

"Tento zákon je v rozporu s novými hodnotami, které si osvojila Česká republika a tudíž měl být prohlášen za neplatný. On zrušen nebyl a faktem je, že účinným je, protože se podle něj stále soudí," říká na adresu Lex Schwarzenberg bývalá místopředsedkyně Ústavního soudu Eliška Wágnerová.

K revizi současného přístupu orgánů České republiky ke kontroverznímu zákonu se přiklání i proděkan Maxim Tomoszek z katedry ústavního práva Právnické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci:

"Stav, kdy orgány ČR aprobují výjimečně intenzivní protiústavnost vzniklou aplikací zákona č.143/1947 Sb. a samy ji dále prohlubují svým výkladem tohoto zákona, je nutno považovat za neudržitelný a rozporný s ústavním pořádkem."

Podle obou odborníků na ústavní právo, ale s "protiústavním" jednáním nic nezmůžou soudy. Museli by ho prý řešit politici.

Stejný názor zastává také soudce Viktor Vaške, který v roce 2017 soudil jeden z posledních restitučních nároků rodiny Pezoldových u Okresního soudu v Ústí nad Labem.

"Stala se evidentní majetková křivda a záleží na současných nebo budoucích politicích, zda k tomuto tématu jednou přistoupí a rozhodnou se, že tu křivdu odčiní, nebo ne. Nyní je to však nikoli právní, nýbrž politická záležitost," okomentoval svůj zamítavý rozsudek soudce Viktor Vaške.

V rozsudku sice napsal, že "odnětí předmětných nemovitostí bylo prachsprostou krádeží v rozporu se všemi ústavněprávními principy", jako soudce se ale cítí být vázán ustálenou soudní praxí.

Tu nastavil Ústavní soud na začátku devadesátých let a odvolávají se na ni prakticky všechny soudní instance, které desítky žalob rodiny Pezoldových za posledních 25 let řešily. 

Jděte za poslanci! 

HlídacíPes.org ale zjistil, že začátkem devadesátých let šlo mnohem více než o právo právě o politiku.

O majetku Schwarzenberské primogeniturní větve v počátcích rozhodovali lidé úzce napojení na tehdejší špičky ODS, kteří na následné "privatizaci" části vyvlastněného majetku Schwarzenbergů značně zbohatli. Podle Adama Pezolda není náhoda, že budovu, kde naposledy pobýval jeho děd Jindřich Schwarzenberg před tím, než ho zatkli nacisté a poslali do koncentračního tábora, "zprivatizovala" firma napojená na nechvalně známého podnikatele Romana Janouška.

V současné době ji vlastní a jako Hotel Štekl provozuje firma Projekt Hotely s.r.o., kde jako společník s vkladem působí přes firmu Kupiano Investments SE další "celebrita divokých 90. let, podnikatel Tomáš Hrdlička. Českokrumlovský pivovar Eggenberg zase zprivatizovala známá postava tehdejšího pražského podsvětí František Mrázek.

Krkavce s hlavou Turka přidal na rodinný erb hrabě Adolf ze Schwarzenbergu. Ten se v roce 1598 významně zasloužil o porážku turecké armády, která tehdy dobývala Evropu. Jako dík za statečnost obdržel od císaře Rudolfa II. povýšení do říského hraběcího stavu a krkavce s Turkem do erbu. | zdroj: Hlídací Pes

"Když jsem se přestěhoval do České republiky, děly se nám zvláštní věci. Sledovala mě například policie, protože celá má rodina byla kvůli žádosti o restituci majetku vyšetřována ministerstvem vnitra kvůli potenciálnímu ekonomickému zločinu. Nějakou dobu jsem také nacházel vymlácená okna u mého automobilu, který jsem přitom parkoval v garážích," vzpomíná na návrat do Česka Adam Pezold.

"Naštěstí to po nějaké době přestalo toho, kdo to dělal, bavit, protože jsem měl už opravdu problém vysvětlovat pojišťovně, proč potřebuji stále nová skla do auta, jež přitom nemělo samo o sobě valnou cenu," popisuje. Za léta pobytu v Praze si prý už zvykl na zvláštní reakce, které jeho jméno vyvolává.

"Plno lidí mi říká, jaká nespravedlnost se nám stala a jak je to hrozné, ale zároveň, jakmile chceme něčeho dosáhnout na úřadech nebo u soudů, jsme pro ně jako největší nepřátelé, jsme jak neviditelní. Oficiálně s námi nechce mluvit nikdo. Připadám si čím dál víc jako v nějakém Kafkově románu. Soudci říkají: 'Jděte do parlamentu za poslanci!‘ a ti zas říkají: ‚Nemůžeme nic komentovat, protože je to výhradně věc justice‘," dodává s černým humorem jemu vlastním mladý aristokrat.

Co dál? 

Lex Schwarzenberg zkrátka stále budí emoce. Stát díky němu získal obrovský majetek, který byl v poválečném období oceněn na čtyři miliardy korun. Kromě pozemků, hospodářských budov a fungujících pivovarů získal do vlastnictví také zámky v Českém Krumlově, Hluboké nad Vltavou, Třeboni, Postoloprtech, ve Vimperku a další.

Pro Českou republiku by bylo logicky ekonomicky značně nevýhodné o takové majetky přijít.

Rodina Adolfa Schwarzenberga se ale za války chovala vůči Československu zcela loajálně. Věnovala milion korun na stavbu československého opevnění, navzdory nacisty zkonfiskovanému majetku, spolufinancovala z posledních peněz československou exilovou vládu v Londýně.

Adolf Schwarzenberg byl v nacistických archivech vedený jako příliš "pročeský" a jeho bratranec Jindřich kvůli tomu dokonce skončil v koncentračním táboře Buchenwald. Jakkoliv se komunistický výklad dějin snažil tato fakta zamlčet nebo překroutit, dnešní historici Adolfu Schwarzenbergovi jeho zásluhy přiznávají.

Podle děkana PF UK Jana Kuklíka je už ale na změny ohledně konfiskace schwarzenberského majetku pozdě:

"Z mého pohledu tu věc diskutujeme příliš pozdě. Řada těch otázek měla být vyřešena v průběhu 90. let, kdy mohla být větší politická vůle se jimi zabývat. Například poukázat na účinky opatření, která byla přijata ještě před únorem, ale reálně provedena až po únoru 1948. Měla být provedena nějaká širší historická analýza, kterou jsme ve skutečnosti udělali až ex post," argumentuje.

Podle profesora Kuklíka je možné, že kdyby stát udělal důkladnější analýzy před restitučními předpisy, mohl si v celé řadě restitučních kauz ušetřit podobné dlouho se vlekoucí spory, které pak vyvolávají nové pocity nespravedlnosti.

Na to ale Alžběta Pezoldová namítá: "My bychom byli rádi, kdyby se věci vyřešily už v 90. letech, ale sehnat důkazy a potřebné dokumenty od českých úřadů bylo značně zdlouhavé, dělaly plno obstrukcí, museli jsme se například deset let soudit, abychom se k některým dokumentům vůbec dostali. Nehledě na to, že některé naše žaloby přišly tzv. na řadu až po dvaceti letech, co ležely u soudu na stole."

Tereza Engelová pro Ústav nezávislé žurnalistiky