Trochu zmatku dělá číslovka u panovníkova jména. Byl Vladislavem Prvním nebo Druhým? Ve skutečnosti platí obojí: mezi roky 1140 - 1158 byl knížetem Vladislavem II., a v letech 1158 - 1172 králem Vladislavem I.

To on nechal postavit první kamenný Juditin most. Jeho bojovníci se proslavili v bitvě u Milána a zúčastnili se druhé křížové výpravy. Vladislav přivedl do země nové řeholní řády - cisterciáky, johanity a premonstráty. Jeho vláda vynesla Čechy do centra politického evropského dění. A přitom začátky nebyly vůbec slavné.

Mladý, ale rozhodně ne lehkovážný a neschopný

Budoucí druhý český král se narodil mezi lety 1110 – 1115 jako nejstarší syn Vladislava I. a Richenzy z Bergu. Jeho stejnojmenný otec byl sice knížetem, dík stařešinskému zákonu však nenastoupil na trůn jeho potomek, nýbrž bratr.

Teprve po Soběslavovi I. byl v roce 1140 předáky zvolen Vladislav, a to přesto, že jejich hlasy náležely původně Soběslavovu synovi. Leč "náš" Vladislav se zdál vhodnějším pro svou lehkovážnost a nespolehlivost. Budoucí druhý český král dokonce uprchl se svěřenými penězi na výpravu vojenského kontingentu!

Bezbřehé vděčnosti či ovladatelnosti novopečeného knížete se však odbojní šlechtici nedočkali. Na scénu tak přišla nová vzpoura, při níž byl Vladislav v létě 1142 na hlavu poražen u Vysoké v Polabí. Mladý panovník se nehodlal lehce vzdát a dojel si pro pomoc do Říše. Konrád III. byl ostatně jeho švagrem, vyhověl tedy a poslal vojsko. Převrat se nekonal.

Do Svaté války a zpět s řeholními řády!

Z Vladislava se překvapivě stal dobrý panovník. Velkou měrou díky schopným lidem, kterými se obklopil. "Ministr zahraničí" olomoucký biskup Jindřich Zdík (1083 – 1150) si dopisoval s papeži, cestoval do Svaté země, přivážel vzácné relikvie. Jeho přítelem byl sv. Bernard, propagátor nové křížové výpravy. K účasti na ní přesvědčil Zdík také Vladislava.

"Vévoda, podnícen v hloubi srdce svého, přijal z lásky k Pánu pro odpuštění hříchů s rodným svým bratrem Jindřichem a se svým bratrancem Spytihněvem a s přečetným vojskem svých předáků kříž, a rozhodl se táhnout za moře a bojovat proti pohanům," zapsal kronikář Vincencius.

Německou část druhé křížové výpravy (1147 - 1148) vedl římský Konrád III., k němuž se Češi připojili. Kontingent postupoval přes Uhry do Konstantinopole, kde se setkal s francouzským vojskem Ludvíka VII. (a český kníže se samotným byzantským císařem). Velkých úspěchů však křižáci nedosáhli, ba spíše naopak, především kvůli nejednotnosti a špatné kooperaci.

Češi zřejmě do větších bojů vůbec nezasáhli a nedostali se ani do Svaté země. Vladislav však poznal velkou část tehdejšího vzdělaného světa. A také johanitské rytíře, které pozval do své země. Od knížete a spoluzakladatelů pražské komendy kancléře Gervasia a jeho vnuka Martina získali pozemky na levobřežní straně pražského mostu. Johanitský chrám Matky Boží pod řetězem stojí dodnes, ostatně tak jako Strahovský klášter dalšího povolaného řádu premonstrátů či cisterciáků v západočeských Plasech.

Kamenný most přes Vltavu

V nových založeních měla účast rovněž Vladislavova manželka Getruda Babenberská. Svému muži dala tři syny a jednu dceru (Bedřich se stal českým knížetem a Vojtěch arcibiskupem salcburským), a úspěšně ubránila Pražský hrad proti vzbouřeným šlechticům. Zemřela cca třicetiletá roku 1150 a pohřbena byla v Doksanech, osazených ženskou odnoží řádu premonstrátů.

Po tříletém vdovství se Vladislav znovu oženil na radu biskupa Daniela, nahradivšího v úřadě svého strýce Zdíka. "Léta po vtělení páně MCLIII řečený kníže Vladislav … pojal za manželku Juditu, paní vzrůstem a krásou takřka nad lidskou podobu vynikající a jakoby ratolest božskou…vznešenou a velmi počestnou, znalou velice umění literního a řeči latinské, což nejvíce povznáší krásu paní vysokých." (Vincencius)

Judita přivedla na svět další tři ratolesti - Rychsu, Vladislava Jindřicha a Přemysla Otakara, budoucího třetího českého krále. Vladislav po ní pojmenoval nový most přes Vltavu. Byl z kamene, a spolu s řezenským a drážďanským patřil k nejstarším kamenným mostům severně od Alp.

Juditin most vznikal v letech 1159 – 1172, měl kamenné roubení a ledolamy, dlažbu oproti současnému o pět metrů nižší. Dodnes se dochovala mostecká Juditina věž s románským basreliéfem, a známý "Bradáč", tedy hlava vousatého muže v nábřežní zdi Křižovnického náměstí, sloužící za povodní jako vodoměrná značka. Po zničení povodní v roce 1342 byl nahrazen mostem Karlovým.

Kořist, prestiž a hlavně královský titul

Bystrý a vzdělaný Daniel se zasloužil nejen o panovníkův sňatek, ale také o zlepšení jeho vztahů s novým říšským panovníkem Fridrichem Barbarossou. Vladislavovi bojovníci posléze vypomohli "Rudovousovi" v nejednom vojenském střetu. Nejvíce se proslavili při obléhání Milána.

O tažení proti odbojnému severoitalskému městu bylo rozhodnuto na řezenském sněmu v lednu 1158. Účast přislíbil i Vladislav, a to výměnou za Barbarossou slíbený královský titul, kterého se mu dostalo ještě v bavorském Řeznu. Český kníže ovšem učinil rozhodnutí bez souhlasu svých předáků, kterým se říšské tažení hrubě nezamlouvalo. A tak nakonec do Itálie vytáhli převážně mladí šlechtici, a Vladislav byl nucen nemalé výlohy hradit sám.

I tak se italské dobrodružství vyplatilo. Češi získali kořist i prestiž. Když v červenci 1158 dorazily říšské voje k řece Addě a nemohly pro stržené mosty pokračovat dál, "Češi pod městskými valy řeku snadno překonali. Odolen tam našel brod a tím proslavil svůj rod," píše Dalimil. Ano, rytíři Bernard a Odolen neváhali, vrhli se do rozvodněné řeky, a dosáhli úspěšně druhého břehu. Zbylí Češi je následovali, odrazili nepřátelské síly a opravili stržený most. Císařští tak mohli začít s obléháním. Později čeští lučištníci spolu s jízdou zastavili další nebezpečný výpad, Milánští byli nuceni stáhnout se zpět za hradby a žádat Vladislava o vyjednávání.

Češi si v Itálii vydobyli respekt, a nutno přiznat, že nejen bojem. Známá historka vypráví, kterak si čeští vojáci vyráběli figuríny dětí z těsta, a svorně je nad ohněm opékali na dohled obléhaných. Pověst o kanibalismu útočníků jistě přispěla k rychlejší kapitulaci Milána. K té došlo 8. září 1158. A Vladislav získal od vděčného Barbarossy definitivní stvrzení královského titulu opakovanou korunovací.

Jen s dědičností byl problém. Vztahy mezi českým králem a císařem ochladly zvláště po smrti Daniela. Barbarossa si schopného biskupa vyžádal do svých služeb, a ten zemřel roku 1167 v Itálii na mor. Pro Vladislava byl nenahraditelným, a stárnoucímu králi se čím dál častěji zdařila nějaká ta diplomatická "bota", třeba když byl jeho potomek Vojtěch zvolen salcburským arcibiskupem. Bez císařského souhlasu. Ten Vladislav nedostal ani v roce 1172 pro svou abdikaci ve prospěch nejstaršího syna Bedřicha. Pohár císařovy trpělivosti přetekl.

"Rudovous" využil v záloze vyčkávajících Soběslaviců, a předal praporce Oldřichovi, synu Soběslava I. Čestný Oldřich ustoupil bratru Soběslavovi II., po léta vězněnému na Přimdě, který (již pouze knížecí) stolec radostně přijal.

Zklamaný Vladislav se stáhl do Durynska na statky své manželky, kde 18. ledna 1174 zemřel a byl pochován. Ostatky mocného lva Českého království byly později přeneseny do pražského Strahovského kláštera, který kdysi sám založil. A královská koruna zmizela na pěkných pár let v nenávratnu.