"Boleslav Ukrutný hyne.
Jeho syn povahy jiné,
pro kterou zván Štědrým byl,
otcovo zlo nahradil
dobrem a ukrutnost splácet
začal láskou. Chrámů dvacet
zbudoval a též dle zpráv
město Mladou Boleslav."  

Tolik Dalimil. Ostatně ani Kosmas nešetří chválou: "Muž nejkřesťanštější, otec sirotků, ochránce vdov, utěšitel zarmoucených, milostivý přijímatel duchovních a poutníků, kostelů Božích ozvláštní zakladatel." K tomu se Boleslav toho jména Druhý musel věnovat správě vskutku rozsáhlého panství, zahrnující pravděpodobně část Moravy, Slezska a Krakovska, snad i západního Slovenska. Poněkud "rychlokvašně" nabyté území dokonce na čas posunul až k hranicím Kyjevské Rusi.

O dětství a mládí našeho panovníka ovšem příliš nevíme. Narodil se někdy ve třicátých letech desátého století Boleslavu I. Ukrutnému a kněžně Biagotě. Na trůn nastoupil po svém dlouho vládnoucím otci coby zralý muž.

Pobožná rodina

Boleslav ovšem nebyl v rodině sám, měl ještě dvě zbožné sestry. A spornou postavu - bratra podivného jména Strachkvas. Dle Kosmy je získal dík narození v noci "strašlivého kvasu" kdy dal Boleslav I. zavraždit vlastního bratra a budoucího světce Václava. Jako pokání byl prý synek určen k duchovní dráze, a stal se pod jménem Kristián autorem Života a umučení svatého Václava a svaté Ludmily, báby jeho, tedy tzv. Kristiánovy legendy.

Sestru Doubravku známe coby nositelku křesťanství do sousedního Polska, kam se provdala za pohana jménem Měšek, a stala se matkou Boleslava zvaného Chrabrý, slavného panovníka polských dějin. A nejmladší Mlada, "panna Bohu zaslíbená, v svatém písmu vzdělaná, křesťanskému náboženství oddaná, pokorou nadaná, v hovoru líbezná, k chudým a sirotkům štědrá příznivkyně a veškerou poctivostí mravů ozdobená",  se pro změnu zasloužila o vznik biskupství a prvního kláštera na našem území.

Pro jeho schválení se vydala až k papeži do Říma a domů se navrátila domů už jako abatyše řeholního jména Marie. Na vladařském stolci mezitím zesnulého otce vystřídal bratr, s nímž si Mlada dobře rozuměla. "Dojeli ke knížecímu hradu Praze a kníže Boleslav uctivě uvítal dlouho očekávanou drahou sestru; i vzavše se za ruce vkročí do knížecího příbytku, kde spolu sedíce dlouho vzájemnými hovory se baví. Ona vypravuje svému bratru o mnohém, co v Římě viděla nebo slyšela paměti a podivu hodného."

Blahoslavená Mlada-Marie byla coby světice ctěna již za svého života. Její ostatky dodnes spočívají v pražském Svatojiřském klášteře, fungujícím přes osm stovek let, než za vlády Josefa II. padl za oběť osvícenským reformám.

Ač bylo biskupství schváleno, první biskup Dětmar nastoupil do úřadu až za tři roky. Řezenské diecézi, kam české knížectví původně spadalo, se totiž vznik nového biskupství vůbec nezamlouval, a teprve nový duchovní pastýř sv. Wolfgang Čechy ze závislosti na Řeznu uvolnil. Nastolení Dětmara v roce 976 provázely mohutné oslavy. "Duchovenstvo zpívalo Te Deum laudamus, kníže a přední muži prozpěvovali Kristus kenaido, prostější pak a zpěvu neznalý lid volal Krlešu, a tak podle svého obyčeje celý ten den vesele trávili," informuje Kosmas.

Dvakrát stejnou chybu (ne)uděláš

V duchovní sféře se tedy Boleslavovi dařilo, v politice to bylo horší. Dvakrát zvolil špatnou stranu. Když se po smrti mocného Oty I. Velikého (973) v Říši jednalo o jeho nástupci, podporoval Boleslav II. bavorského Jindřicha Svárlivého. Zvítězil však Ota II., Svárlivec byl uvězněn, vzpoura potlačena a vztahy mezi novým panovníkem a českým knížetem klesly na bod mrazu. O Velikonocích roku 978 se sice Boleslav na sjezdu v Quedlinburgu podrobil, leč české území se povážlivě zmenšovalo, a zanedlouho získal jeho nejvýchodnější část ruský kníže Vladimír. Ostatně ani vztahy s Polskem nebyly po smrti Doubravky v roce 977 tím, čím bývaly.

Na scénu přichází Vojtěch Slavníkovec, pozdější světec a zemský patron. 19. února 982 byl na Levém Hradci zvolen druhým českým biskupem. Přátelské ovzduší mezi Přemyslovci a Slavníkovci netrvalo bohužel dlouho. Vzdělaný a reformám nakloněný Vojtěch narážel na odpor šlechty i domácího kléru. Krevní msta a obchod s otroky v křesťanských Čechách vesele kvetly, mnohoženství nebylo výjimkou, o celibátu si mohl biskup nechat jen zdát.

Následujícího roku se znovu otřásla Svatá říše římská, když mladý Ota II. v prosinci 983 nečekaně zemřel v Římě. Český Boleslav se svou podporou Jindřicha Svárlivého opět postavil na špatnou stranu. Tříletý následník Ota III. byl svěřen do poručnické péče své matky, Jindřichovy odpůrkyně. Zato bývalý švagr Měšek měl šťastnější ruku. Coby přívrženec císařovny-vdovy získal souhlas k expanzi do Boleslavových držav ve Slezsku a Malopolsku. Češi mimo to ztratili Míšeň a později i Krakovsko.

Boleslav měl problémy i s biskupem. Zklamaný Vojtěch opustil svou diecézi, aby mezi léty 988 a 992 pobýval nejprve v italském Monte Cassinu, poté jako řeholník v klášteře na římském Aventinu. Doma mezitím problémy narůstaly, a tak Boleslav vyslal poselstvo, které mělo s příslibem zlepšení stávajících poměrů přivést biskupa zpět. Vojtěch se vrátil domů koncem roku 992. Přivedl s sebou italské řeholníky, kteří se usadili v Břevnovském klášteře.

Ano, za krátké spolupráce panovníka a biskupa vznikl počátkem roku 993 již druhý benediktinský klášter, tentokrát mužský. Legenda praví, že když se oba muži setkali na Boží pokyn ve snu v místech dnešní studánky Vojtěšky, spatřili jelena, snažícího se napít. Zvířeti bránila břevna přes tůňku, Vojtěch s Boleslavem tedy překážku odstranili, a v místech vytrysknutí mocného pramene založili Břevnovský (podle břevna) klášter.

"Muže a ženy do jednoho pobili"

Čas smírný však nevydržel dlouho. Poměry v Čechách se nelepšily, a obzvláště drsnou poslední kapkou se stalo usmrcení nevěrné ženy z rodu Vršovců. Cizoložnice se sice uchýlila pod ochranu Svatojiřského chrámu, byla však Vršovci přes právo azylu brutálně zavražděna přímo před biskupovýma očima. Rozlícený Vojtěch znovu opustil zemi. A to netušil, co mělo následovat.

28. září 995 slavil na biskupově rodné Libici svátek sv. Václava. Mužů zde bylo poskrovnu, většina bojovníků táhla s císařem Otou proti Polabským Slovanům. Výpravy se účastnilo i přemyslovské vojsko, vedené nejstarším Boleslavovým synem. Již tehdy vážně nemocný (snad po mrtvici) Boleslav II. zůstal doma. Je tedy možné, že na následující krvavé události nemá vinu, nebo alespoň ne tak velkou. Schylovalo se totiž k vyvraždění Slavníkovců.

Nechráněnou Libici zcela nečekaně přepadl houf bojovníků (hovořilo se zvláště o Vršovcích). "Je-li vaším svatým Václav, naším je Boleslav," volali posměšně obléhatelé na žádost o příměří kvůli svatováclavskému svátku. Nechme mluvit Kosmu: "Toho času kníže nemohl vládnouti sám sebou, ale vládli předáci. Tito obrátivše se v nenávistníky Boha, ničemných otců nejhorší synové vykonali velmi zlý a ničemný skutek. Neboť jednoho svátečního dne vnikli do hradu Libice, v němž bratří svatého Vojtěcha a hradští bojovníci všichni jako nevinné ovečky stáli při slavné mši svaté, slavíce svátek. Oni však jako draví vlci ztekli hradní zdi, muže a ženy do jednoho pobili, a sťavše čtyři bratry svatého Vojtěcha se vším potomstvem před samým oltářem, hrad zapálili, ulice krví zkropili, a obtíženi krvavým lupem a krutou kořistí, vesele se vrátili domů.“

Biskup byl v té době za hranicemi a zpět se již nevrátil, 23. dubna 997 byl zabit Prusy na misijní výpravě. Tělo budoucího světce vykoupil zlatem Boleslav Chrabrý a uložil je do katedrály v polském Hnězdně, odkud je po letech převezl, lépe řečeno uloupil, český Břetislav. Vojtěch byl na žádost svého přítele Oty III. již o dva roky později kanonizován a stal se druhým nejvýznamnějším patronem Čech, hlavním patronem Polska a Uher. Nemocný Boleslav II. zemřel téhož roku - 7. února 999.

Zemi zanechal v rukou třech svých synů (o čtvrtém Václavovi historie mlčí). Když byl nastolen Boleslav III. Ryšavý, jeho bratři Jaromír a Oldřich byli nuceni hledat spolu s matkou azyl v cizině. Tedy pravděpodobnou matkou, Boleslav II. měl totiž manželky dvě, první Adiveu a druhou Emmu, patronku slavného Wolfenbüttelského rukopisu. Na jedné z iluminací je kněžna zobrazena, kterak vzdává úctu sv. Václavovi. Původ obou žen je zahalen tajemstvím, spekulace o anglickém či francouzském královském původu ovšem nejsou příliš věrohodné. "Kněžna Hemma, perla ženského pohlaví, zimnicí byvše zachvácena, vyproštěna byla z pout tělesných," zaznamenává Kosmas k roku 1006. "Hemma tu leží, hle, pouhý prach, jež byla jak gemma."

Na další dobu rozkvětu a významného postavení v evropských dějinách si musela česká země počkat dalších několik desítek let.