Václav Český, neznámý bratr Karla IV.

MAGAZÍN - Zprávy autor: Helena Kalendová

Václav Lucemburský, zvaný též Český, vévoda a básník. Nevlastní bratr císaře Karla, prapravnuk Ludvíka Svatého. Vévoda a básník, který možná přišel na svět prvním známým císařským řezem.

Busta Václava Lucemburského

Busta Václava Lucemburského,zdroj: Wikimedia Commons

 "Milý, galantní a šlechetný, miloval turnaje, tanec a veselou pohodu, a svou štědrostí k sobě poutal mnoho rytířů a jiných urozených osob," píše francouzský kronikář Jean Froissart, kterému byl Lucemburk po dlouhá léta patronem i přítelem. Václav Český (1337 – 1383), markrabí Svaté říše římské, vévoda lucemburský, dolnolotrinský, brabantský a limburský, se narodil 25. února 1337 v Praze coby jediný potomek z druhého manželství českého krále Jana Lucemburského s Beatrix Bourbonskou.

Když se téměř čtyřicetiletý Jan podruhé ženil, byl už čtyři roky vdovcem. K nové ženě a "synovi svého stáří" měl ovšem český panovník zcela jiný vztah než k manželce a dítkám ze svazku předchozího. S mladičkou Beatrix, pravnučkou svatého krále Ludvíka z vedlejší větve francouzského královského rodu, se ženami obletovaný "poslední rytíř" setkal na podzim roku 1334 při pařížské dvorské slavnosti.

Náklonnost byla oboustranná, a sňatek šestnáctileté nevěsty s osmatřicetiletým vdovcem následoval již v prosinci téhož roku. Původní vyvolenou rytířského Lucemburka byla sice dcera římského krále, avšak příliš jej nezaujala, a vyhlášený rozhodčí v kurtoazních "soudech lásky" (ano, za hranicemi měl český král docela jinou pověst) byl tak nemožností získání papežského dispensu pro tento svazek docela potěšen.

Méně nadšeni byli synové z prvního manželství, kteří se o otcově svatbě dozvěděli teprve dodatečně, i obyvatelé Království českého, preferující markraběnku Blanku z Valois. Ta byla ostatně téměř jediná, s kým se o dva roky mladší nová panovnice, neovládající češtinu ani němčinu, dokázala domluvit.

Vyňat z lůna bez porušení těla

Situaci nezměnilo ani novorozeně, jehož příchod na svět je tak trochu obestřen záhadou - uvažuje se totiž o prvním dochovaném případu císařského řezu. Dle dobových záznamů měl být Václav vyňat přímo z matčina lůna "bez porušení těla".

Co je dnes běžným úkonem, rovnalo se v časech středověkých rozsudku smrti, vždyť do 19. století zákrok nepřežilo 90% rodiček. Dle českého expertního týmu, zabývajícím se tímto tématem před několika lety, dovolují nepřímé důkazy usuzovat na to, že snad opravdu mohlo jít o jakýsi císařský řez, provedený v domnění, že rodička je už po smrti.

To, že přežila kromě dítěte i ona, bylo skutečným zázrakem, za který byl také tento porod považován. Snad i proto obdržel chlapeček coby výraz díků jméno národního světce Václava, přestože jej už nosil další Janův syn - Karel IV. byl také pokřtěný jako Václav.

Přesto si Beatrix větší oblibu v království nezískala a situaci nezlepšila ani korunovace v květnu 1337. Při ní se ostatně příliš nepředvedl ani královský manžel, který musel svojí ženě zapůjčit korunu vlastní - korunu českých královen už totiž dávno zastavil. 1. července 1337 odcestovala Beatrix i s malým Václavem do Lucemburska, aby se do Čech již nikdy nevrátila.

Titul české královny užívala i po smrti manžela v bitvě u Kresčaku v roce 1346. Do roka se znovu provdala za šlechtice Oda z Grancey. Zemřela 23. prosince 1383, přičemž přežila všechny své syny, nevlastní i vlastního, i když o pouhých několik dní. Kamenný náhrobek bývalé panovnice můžeme dodnes spatřit v St. Denis, pohřebišti francouzských králů.

Tak trochu bohém

A Václav? Nástupnické právo mu náleželo pouze pro lucemburské vévodství, s čímž byl tento muž šťastné povahy zcela spokojen. Císaři Karlovi byl "drahým, věrným a ve stálosti pevným bratrem", a rovněž dobrým manželem byl dědičce Limburska a Brabantska, ženě matkou mu vybrané.

Johana Brabantská byla o patnáct let starší vdovou, a přestože manželství zůstalo bezdětné, svazek prý probíhal velmi harmonicky. Václav s Johanou se věnovali zvelebování zděděných statků i společenskému životu. Třeba takovým rytířským turnajům vévoda prostě nemohl odolat, ostatně jako kdysi jeho otec a starší bratr. Podporoval umělce, miloval divadlo i poezii, kterou také sám skládal. A vůbec ne špatně.

"Z ničeho se tak neraduji, má paní, jako že vás mám, a nechci víc, to přísahám.
Ať bouře je, ať větry dují, navždycky budu patřit vám.
Z ničeho se tak neraduji, má paní, jako že vás mám.
Neopustím, co potřebuji, vždyť blaho nejvyšší, jež znám, toliko u vás nalézám.
Z ničeho se tak neraduji, má paní, jako že vás mám, a nechci víc, to přísahám."

Ve Froissartově rytířském románu Méliador se dochovalo 79 jeho básnických výtvorů - 11 balad, 52 rondelů a 16 virelů, v češtině dostupných ve sbírce s názvem Netoužím po ráji, vydané v letech 1975 a 2005.

Galantní vévoda

Ovšem úplně na růžích ustláno Václav také neměl. O spory se sousedy nebyla nouze, a tak se vévoda jednou kvůli svému švagrovi ocitl v exilu, jindy dokonce ve vězení - to když se z titulu generálního vikáře Říše římské snažil zabránit řádění žoldnéřských band ve službách jülišského markraběte. "A Václav, přemožen mnohými ranami mečů a šípů, byl zajat a takřka rok vězněn na hradě Nynderke, nejpevnější hradbě nepřátel." Nakonec musel zasáhnout bratr Karel a pohrozit cášským soudem.

Lucemburský vévoda Václav Český zemřel v pouhých šestačtyřiceti letech, dle jedné z verzí na lepru. Jeho smrti želeli mnozí, rovněž Jean Froissart: "Václav byl štědrý, jemný, dvorný a velmi laskavý… žaluji převelice, že neměl delší život, třeba 80 let či více, protože by ve své době vykonal mnoho dobrého. Viděl jsem, když jsem jezdil po světě, na dvě stě vznešených knížat, ale žádného tak pokorného, dobromyslného a vstřícného."

V belgickém Orvalu, kde mimochodem vaří řeholní bratři jedno z nejznámějších trapistických piv, stojí v místech původního chrámu hrobka z černého mramoru s nápisem: "Zde odpočívá převýtečný a chrabrý princ Václav Český, vévoda lucemburský, brabantský, limburský a hrabě z Chiny, který zemřel roku 1383 v noci Početí Panny Marie. Pros za něho každý, jenž Boha máš za štít."

Po smrti vyjmuté srdce "galantního vévody" zaslali dle posledního přání jeho ženě.

"Tolikrát dal jsem vše, co mám,
své srdce, duši, jenom vám,
že nezbylo mi nic, má paní.
V mé oddanosti není klam,
vemte dar, s nímž k vám pospíchám.
Tolikrát dal jsem vše, co mám,
své srdce, duši, jenom vám.
Proto po pravdě přísahám:
když věrnost za vše uhlídám,
chci náležet vám do skonání.
Tolikrát dal jsem vše, co mám,
své srdce, duši, jenom vám,
že nezbylo mi nic, má paní."

Tagy: Česko domácí Panovníci a šlechta dějiny a fakta české dějiny čeští králové

Zdroje: vlastní