Petr I. z Rožmberka (po 1290 až 1347) se narodil Elišce z Dobrušky a Jindřichovi z Rožmberka někdy ke konci 13. století. Datum narození je nejisté, tak jako jeho dětská léta, strávená patrně na Rožmberku a posléze v novém krumlovském sídle, věnovaném rodině králem Václavem II.

Vzdělání nabývá Petr v rodovém klášteře ve Vyšším Brodu. Alespoň tak praví tradice. A dodává, že mladý šlechtic přezdívaný též "Mnich" či "Kajícník", by mezi cisterciáky zůstal, nebýt smrti jeho staršího bratra, která ho donutila vzdát se řeholní dráhy a odejít do světa. Snad. V každém případě coby jediný mužský potomek musí zaujmout místo vedle svého významného otce.

Petr dospívá v chaotické době, která České království zachvátila po vraždě posledního Přemyslovce Václava III. Ta načas vynese do čela země Jindřicha Korutanského, manžela Anny Přemyslovny. O uprázdněný trůn se však již snaží Hasburkové, a Korutanec je zakrátko vystřídán Rudolfem z tohoto rodu.

Po jeho smrti již o rok později se Korutanský vrací, a opět ne nadlouho. Za jeho vlády "upadlo království české skoro do nejhorší zkázy", a země, která jej "měla dřív ráda, posléze nenáviděla ho", praví Zbraslavská kronika, hlavní pramen událostí té doby. Nespokojená česká šlechta záhy uvažuje o další palácové výměně.

První právní příručka

Stále "volná" je totiž Eliška Přemyslovna, a tak Češi tajně vyjednají sňatek mezi ní a jediným synem nového římského krále Jindřicha VII. Lucemburského. Ten zprvu váhá vyslat mladého Jana do anarchií zmítaných Čech: "Jan, můj syn, je velmi útlý a maličký chlapec. Běda pak zemi, když král její dítě jest."

Nakonec však svolí, a 1. září 1310 dojde v německém Špýru ke sňatku mezi českou princeznou a čtrnáctiletým Lucemburkem. Poněkud problematický je ovšem návrat novomanželů do Čech, kde stále vládne Jindřich Korutanský. Mladý královský pár se může ujmout vlády teprve po útěku Korutance z Hradu, korunovace následuje v únoru 1311.

Abychom však nezapomněli na Rožmberka. Po smrti svého otce přejímá úřad nejvyššího komořího, vysoký post spjatý se zemským soudem. Však je také panu Petrovi připisována tzv. Rožmberská kniha, první (staro)česky psaná právní příručka.

Mezi českou šlechtou a mladým králem začíná docházet k permanentním střetům. Jan zbavený opory vlivného otce, který zemřel na tažení za císařskou korunou roku 1313, musí propustit své zahraniční rádce a úředníky a nahradit je českými pány. Ani ti však nejsou jednotní.

Tehdejším "prvním mužem království" je bezesporu bývalý podkomoří Jindřich z Lipé (cca 1275 až 1329), vlivný velmož rodu Ronovců a partner královny-vdovy Rejčky. Po odchodu "cizinců" získá zpět svůj úřad, obratem je však panovníkem zatčen a uvězněn, zřejmě na popud královny Elišky.

Romantická zápletka

A dochází k dalšímu zvratu. Na straně mocného Ronovce stojí také Petr z Rožmberka, zasnoubený s jeho dcerou. Ten zcela nečekaně ruší zasnoubení a přechází na královskou stranu, přičemž oznamuje nové zásnuby s Violou, královnou-vdovou po posledním Přemyslovci.

Vzhledem k nejisté dataci můžeme pouze spekulovat, zda ruka Violy byla vějičkou k získání mocného šlechtice či bonusem. Romantická tradice hovoří o lásce ke krásné ženě. I to je možné, ostatně není to tak dávno, co jeho příbuzný Záviš z Falkenštejna získal jinou královnu-vdovu. V každém případě kredit Petra "Mnicha" prudce stoupne.

Krátký život Violy Těšínské (okolo 1290 až 1317), poněkud zapomenuté české královny z vedlejší větve Piastovců, nebyl z nejveselejších. V patnácti letech se vdává za stejně starého Václava III. Dodnes není zcela jasné, co k náhlému a společensky nerovnému sňatku roku 1305 vedlo. Viola byla prý krasavicí, nicméně vcelku nevýznamnou a chudou, jejíž otec byl pouhým leníkem českého krále. Navíc díky spojení s ní a odmítnutí uherské princezny ztrácí Václav Uhry.

Jen pro zajímavost: na českém dvoře nebyla tehdy o "mladé" rozhodně nouze - královský pár měl okolo patnácti roků, Přemyslovnám Anně a Elišce bylo šestnáct a čtrnáct let, a královna-vdova Rejčka byla osmnáctiletá.

Když o pouhý rok později skončilo manželství Václavovou vraždou, Viola se stala novou královnou-vdovou. Finančně nezajištěná a do mocenských bojů nezapojená, trávila následující roky pravděpodobně v některém z klášterů. Odtud ji vyvedla královská nabídka (nebo příkaz) dalšího sňatku koncem roku 1315 či počátkem roku následujícího.

Spolehlivá opora krále

Ani Violino druhé, opět bezdětné manželství, netrvalo dlouho. Už 21. září 1317 mladá Rožmberkova žena umírá a je pochována ve Vyšebrodském klášteře. To vše za neutuchajících svárů o moc mezi panovníkem, šlechtou a královnou. Pan z Lipé je sice propuštěn z týřovského vězení (mimochodem zanedlouho se smíří i s Petrem), ještě dlouho se však potáhnou vzájemné spory všech stran včetně "války královen" (Eliška Rejčka versus Eliška Přemyslovna).

Země se zmítá v chaosu, přidávají se povodně a následný hladomor. Nakonec je Jan Lucemburský donucen kapitulovat, a tzv. Domažlickým mírem na jaře roku 1318 v podstatě svěří celou správu země do rukou šlechty. Relativní klid ovšem narušují rozbroje mezi královským párem. Elišce je pro podezření z pokusu o převrat odebrán kralevic Václav-Karel, a ona se po nezdařeném odporu stahuje do ústraní. Jan následně rezignuje na domácí politiku, a po většinu času se zdržuje v cizině.

A Petr z Rožmberka? Znovu se žení. "Léta Páně 1318 pan Petr podruhé ženil se, pojav sobě za manželku šlechtičnu Kateřinu," sděluje nám Zbraslavská kronika. Z manželství s Kateřinou z Vartenberka vzejde pět synů a tři dcery.

Petr je nyní spolehlivou královou oporou s důležitými úřady i úkoly. A také s nutností zajišťovat finanční krytí svého pána většinou nevratnými půjčkami. Táhne s králem do bitev, veze králova syna za nevěstou, v době Janovy nepřítomnosti je coby zemský hejtman pověřován správou země. Když roku 1329 umírá nejmocnější muž království Jindřich z Lipé, čtyřicetiletý Rožmberk zaujme jeho místo.

Životní pouť mocného českého šlechtice končí po delší nemoci 14. října roku 1347. Svým dílem přispěla jistě i smrt jeho nejstaršího syna Jindřicha, který spolu s českým králem padl v tragické bitvě u Kresčaku o rok dříve.

Zemřel smířlivý diplomat, zásadně (a převážně kladně) ovlivňující osudy českých zemí první poloviny čtrnáctého století. A také štědrý donátor. Jeho zásluhou stojí v Českém Krumlově klášter minoritů a klarisek či kostely sv. Víta a Jošta. Stěžovat si jistě nemohl ani Vyšebrodský klášter, do něhož pan Petr údajně před svou smrtí znovu vstoupil. Díky jemu dodnes obdivujeme překrásný Vyšebrodský oltář. Na jednom z jeho obrazů klečí muž v modrém plášti. V rukou drží model kostela a u nohou má červenou rožmberskou růži. Přes propast času na nás hledí Petr Kajícník.