Pravda je, že nudná čerň, kvůli níž gondoly trochu připomínají rakve, tady nebyla odjakživa. Bývaly doby, kdy se v Benátkách mezi domy proháněly po kanálech gondoly hrající všemi barvami, posázené zlatem a se sedátky potaženými brokátem a hedvábím. Benátky s neodmyslitelnými gondolami | zdroj: Profimedia

Plavidla bývala tehdy v jistém smyslu tím, čím jsou dnes auta: Symboly sociálního postavení. Pro někdejší návštěvníky města to musela být vpravdě pastva pro oči.

První písemná zmínka o gondolách je sice z roku 1094, jejich historie ale sahá zřejmě až do sedmého století. Původně byly větší a měly několik vesel, v 15. století se začaly zkracovat a přibyla dokonce ještě kabinka (felze).

V 16. století ale procovské vybavení gondol dosáhlo takových rozměrů, že to zruinovalo nejednu rodinu. A tehdejší dóže Girolamo Priulli se proto rozhodl tomu učinit jednou provždy přítrž. V roce 1562 zákonem nařídil, že všechny benátské gondoly musí být napříště černé. A basta.

Co symbolizuje typická hřebenovitá ozdoba na přídi?

Ne že by byly úplně zakázány veškeré ozdoby. Na bocích lodí směli zůstat zlatí mořští koníci, lodě mohly mít vlnitou záď a typické stříbrné hřebenovité zobce na přídi (tzv. pettine), které tyto tradiční loďky zdobí dodnes.

Ozdoba má samozřejmě svůj význam. Výkladů je několik, nejčastější ale bývá tento: Šest dopředu směřujících zubů symbolizuje městské čtvrti, dozadu mířící hrot zastupuje ostrov Giudecca, který k městu patří. Vrchní konec má jako poctu někdejším vládcům připomínat dóžecí klobouk a celá ozdoba ve tvaru písmene S naznačuje tvar slavného Canal Grande.

Přísný dóžecí předpis ale neplatil hned od začátku pro všech 10 tisíc gondol, které tehdy byly v provozu. Vysoce postavené návštěvníky města na laguně bylo možné i nadále vozit po kanálech v okázalých gondolách a stejného privilegia se dostalo i obzvláště váženým zástupcům cizích států žijícím v Benátkách.

V 17. století pak tradiční loďky začaly postupně vypadat podobně jako ty dnešní. O dvě století později se pak začala kvůli lepší ovladatelnosti a vyváženosti dělat levá strana o několik centimetrů delší než pravá.

Průvodce na cestě do podsvětí

Samotný původ slova "gondola" není zcela jasný. Podle jedné z teorií se tak říkalo loďce, kterou mytologický Charon převážel mrtvé duše přes řeku Styx do podsvětí. To samozřejmě dává plavidlům spolu s jejich rakvovitým vzhledem nádech jisté morbidnosti. Mytologický Charon převáží duše zemřelých přes řeku Styx | zdroj: Profimedia

Klasická gondola má zhruba 11 metrů na délku, necelého půldruhého metru na šířku a váží až kolem sedmi metráků. Její stavba trvá asi 40 dnů a měla by se tradičně dělat skoro výhradně ručně z osmi druhů dřeva. Padnou na ni modříny, jedle, duby, lípy, třešně, ořechy, jilmy - a samozřejmě nesmí chybět ani mahagonové dřevo. Ale k čertu s tradicí: dnes se nové gondoly občas vyrábějí i z tak zvané námořní překližky. Turista stejně prd pozná, je to levnější a je s tím míň práce.

Profese gondoliéra se dědila z otce na syna a stále se tím dá velmi dobře uživit, a to navzdory tomu, že pořízení gondoly a její údržba je stále velmi drahá záležitost.

Dnes se Benátkami prohání kolem pěti stovek gondol, které slouží hlavně turistům – podobně jako třeba koňské fiakry v jiných metropolích. Svezení na gondole je totiž poměrně drahá sranda, zvlášť když si od gondoliéra necháte zapět nějakou typicky italskou kalamajku typu O sole mio.

Samotní Benátčané už sice dávno dávají spíše přednost elegantním a rychlým motorovým člunům. Přesto se gondoly stále používají i pro převoz nákladů a zůstávají jedním z hlavních symbolů proslulého italského města a jednoho z nejvyhledávanějších turistických cílů na světě.

zdroj: www.youtube.com

zdroj: www.youtube.com