V době letních dovolených a prázdnin se spousta z nás vydává masově na jih, ale čím dál tím méně tam býváme vítanými hosty. "Proč se tomu říká turistická sezóna, když je nemůžeme střílet?" hlásá třeba graffiti na jednom domě v Lisabonu. O obligátním sloganu "Tourists go home" ani nemluvě – ten tu totiž na člověka vybafne na každém kroku.

Nejde samozřejmě jen o portugalský, ale celoevropský, potažmo celosvětový fenomén. Proti turistům se demonstrovalo v Barceloně, Benátkách nebo na Mallorce, zvláštní opatření na omezení masové turistiky zavedli v Římě, Dubrovníku, Florencii, New Orleans i v Thajsku.

Ročně se celosvětově vydává na cestu přes miliardu turistů, což je dvakrát víc než před dvaceti lety. Příčinou je stále dostupnější cestování (díky nízkonákladovým leteckým společnostem nebo projektům jako CouchSurfing a Airbnb) a v neposlední řadě i to, že si teď může cestování dovolit i spousta Číňanů. Evropa zůstává nejnavštěvovanější oblastí na světě a také nejvíce pociťuje následky – a pochopitelně i frustraci domorodců.

Bandy turistů kritizoval už Seneca, Lord Byron nebo Stendahl

Fenomén to ovšem není nový. Už Seneca se rozčiloval kvůli opilcům potácejícím se po pláži u letoviska Baiae nedaleko Neapole, Lord Byron v roce 1817 při pobytu v Římě kritizoval návštěvníky z Anglie jako bandu zírajících hňupů a o deset let později napsal Stendahl, že Florencie není "o nic lepší, než muzeum plné turistů". Rakouský multimediální umělec André Heller zase dospěl k závěru, že vpád turistických hord způsobuje vymýcení krásy.

Kritika turistů vedla například před 14 lety k diplomatické roztržce mezi Itálií a Německem. Spolkový kancléř Gerhard Schröder tehdy zrušil plánovanou dovolenou v Itálii na protest proti otevřenému dopisu státního tajemníka italského ministerstva průmyslu Stefana Stefaniho. Ten Německo označil za "zemi přiotrávenou arogantními jistotami", jejíž obyvatelé s "hypernacionalistickou pýchou" a "opilí sebejistotou" podnikají hlučné nájezdy na italské pláže. Stefani přitom asi dobře věděl, o čem mluví: Jeho první manželka byla Němka a seznámil se s ní na pláži v Jesolu.

Proč tolik nadáváme na "spoluturisty"?

Někdejší slavní, kteří tak vehementně nadávali na turistiku, nebyli přitom žádní peciválové. Naopak: Cestovali, jak jen to šlo, a přitom jim nic nebylo tolik proti srsti, jako pohled na jejich krajany v cizině.

Proč? Protože zahraniční dovolená byla a v jistém smyslu dodnes je jakýmsi outsourcovaným soubojem sociální odlišnosti. Soupeří se tu o obdiv těch, kdo se tak daleko nedostali. Vyšší vrstvy vedly věčný boj, protože jejich exkluzivní teritoria stále znovu a znovu objevovaly a dobývaly i plebejské masy.

Dnes už exkluzivní destinací nikoho neohromíte, je proto třeba se vymezovat vůči davům alespoň tvrzením, že turistický průmysl z nich jen tahá peníze a vozí je do uměle vytvořeného světa, který nemá se skutečným životem v dané zemi pranic společného.

Na rozdíl od této masy podléhají ti "opravdoví" cestovatelé iluzi existence jakési "antituristiky" a trpí představou, že jsou její součástí. Už v prvních průvodcích Karla Baedekera z roku 1830 jsou přitom tipy, jak se vyhnout "drzé cestující chátře", a dnešní nabídky cestovek se nabídkou cílů mimo obvyklé turistické destinace jen hemží.

Jsme součástí turistického průmyslu – ať chceme, nebo ne

Nic si nenamlouvejme: Protesty a stížnosti domorodců jsou namířeny proti nám všem. Stokrát si můžeme nalhávat, že vlastně ani nejsme žádní turisté, že se chováme slušněji než ostatní, že se nepovalujeme na plážích se spáleným obličejem a stehny, nepodnikáme v propoceném oblečení hromadné nájezdy na stánky s občerstvením, nekupujeme pitomé suvenýry, neděláme selfíčka u každé zříceniny a každého kostela, ale že se snažíme produkovat veleumělecké záběry pamětihodností, aby na nich bylo vidět co nejméně lidí, a že na sebe nepovykujeme na ulici jako burani.

Zkrátka turisté JSME, i kdybychom se postavili na hlavu – i když má každý pro sebe připravený argument, který ho z hejna kobylek údajně nějakým způsobem vyčleňuje a s nímž se od ostatních jemu podobných snaží za každou cenu distancovat.

Pravda totiž je, že tato snaha především nijak nesnížila počet těch, kdo vyrážejí do ciziny. Alternativní turistika do destinací, jako je Malajsie, Indonésie nebo města duchů v Namibii, už začíná pomalu ale jistě rovněž nabývat masových rozměrů a cizinci už tu jdou místním úplně stejně na nervy jako kdekoliv jinde.

Ať se člověk dnes vydá kamkoli, potká zkrátka všude turisty. Jistý si před nimi není ani u kráteru Etny, v chudinských čtvrtích Ria, v poušti Gobi nebo u sopečného jezera Toba na Sumatře. Nedá se zkrátka nic dělat: Kdo si to pro zábavu a za odpočinkem namíří z bodu A do bodu B, stává se součástí mašinérie. Neměl by si nalhávat, že je objevitelem něčeho dosud nepoznaného. Vždyť i ekologové nabádají, aby se při výpravách chodilo po vyšlapaných cestách – a nevyšlapávali se zbytečně nové.

Pokrytectví na obou stranách

Stížnosti domorodců na adresu nevycválaných návštěvníků jsou přitom stejně pokrytecké jako zmíněný postoj "antituristů". Turistický ruch se totiž stal největším odvětvím na světě s ročním obratem téměř 25 bilionů korun. Tvoří jednu desetinu celosvětového HDP a živí každého jedenáctého obyvatele Země.

Význam branže jasně ukazuje třeba příklad Turecka nebo Egypta, kde pokles počtu návštěvníků po teroristických útocích způsobil obrovské díry v rozpočtu. A ve Španělsku a Itálii by nezaměstnanost mladých lidí byla ještě dramatičtější, kdyby turisté uposlechli výzev načmáraných a nasprejovaných na zdích domů, které je vyzývají k tomu, aby koukali táhnout, odkud přišli.

Nikdo samozřejmě nepopírá, že turistika způsobuje problémy - jako ostatně jakýkoli byznys podobného rozsahu. Kritici turistů ale podsouvají falešný obraz předchozího idylického světa ve stylu "ó jak krásně jsme si tu žili, jak tu bylo nádherně a samá pohoda, klídek a tabáček, než sem napochodovaly ty hordy hnusných cizáků". Ale tak to přece zdaleka nebylo: Leckde měli koloniální pány, bezohledné obchodníky, bídu nebo válkychtivé roztahovačné sousedy. Z tohoto pohledu jsou turisté přece jen menší zlo.

Pozitivní efekt turistického ruchu

A navíc má masová turistika i další pozitivní efekt, jako je zlepšení infrastruktury a celkové zvýšení místní úrovně. Kdo návštěvníkům nenabídne nic víc než jen teplé počasí, ten v konkurenci dlouho neobstojí.

Turisté tak svým hostitelům vnucují své ideální představy, z nichž mnohé mají velmi příznivý dopad: Znovuzalesňování Amazonie, péče o památky v jihovýchodní Asii, kulturní rozmanitost v Číně. A když už nic jiného, tak aspoň přivezou peníze, které jsou leckdy pro národní hospodářství příslušné země poslední záchranou. Nebýt turistického ruchu, byly by třeba Maledivy stále ještě jednou z nejchudších zemí světa a Kuba by se po rozpadu východního bloku asi těžko vyhnula totálnímu krachu.

Také podle generálního tajemníka Světové organizace cestovního ruchu (UNWTO) Talíba Rifáího může být turistika pro uchování charakteru místa, konzervaci památek i místní komunitu blahodárná, musí se ale správně řídit. UNWTO proto doporučuje ověřené metody, jak usměrňovat davy v oblíbených destinacích - například radit turistům, aby se vydávali i mimo hlavní památky, nabízet jim různé aktivity, prodloužit sezonu a především reagovat na potřeby místních obyvatel. Podle Rifáího je vzestup negativních nálad vůči zahraničním návštěvníkům velice vážná věc, kterou je třeba řešit. S turisty už se nedá žít, ale bez nich také ne, jak výstižně napsal britský Guardian. 

Protest proti turistům na pláži La Barceloneta | zdroj: Profimedia

Barcelona a spol. se začíná bránit

Španělsko v posledních letech každoročně překonává vlastní rekordy v počtu turistů a v současnosti drží titul třetí nejoblíbenější turistické destinace na světě - po Francii a USA. V roce 2016 navštívilo Španělsko asi 75,3 milionu lidí, což značně převyšuje počet místních obyvatel, kterých je zhruba 46 milionů.

Přestože se turistika na španělském HDP podílí jedenácti procenty, protituristické hnutí mezi místními obyvateli už nějakou dobu sílí a nyní přerůstá ve skutečné násilí. Ať už jde o útok na vyhlídkový turistický autobus v Barceloně před stadionem Camp Nou, výtržnost v restauraci Mar de Nudos v Palmě de Mallorca, demonstrace v San Sebastianu nebo lidský řetěz na pláži La Barceloneta, který měl návštěvníkům zabránit ve vstupu do moře.

Radikální skupiny zastavují okružní autobusy, kterým posprejují přední sklo a propíchají pneumatiky, ničí jízdní kola k pronájmu, která často používají turisté, vytloukají okna hotelů a po budovách čmárají výhrůžné vzkazy.

Jádrem problému je přesvědčení, že hromadná turistika ekonomicky znevýhodňuje dělnickou třídu, která si nemůže dovolit pronájem bytů, jež se za podstatně vyšší ceny nabízejí turistům – hlavně pomocí služeb typu Airbnb. Aktivisté z hnutí Arran tvrdí, že se tak vytváří velká společenská nerovnost a tisíce lidí jsou nuceny opustit své čtvrti – o hluku, nepořádku a nedostatku místa na parkování nemluvě.

Turisty otevřeně kritizuje i starostka Barcelony Ada Colauová. Právě do katalánské metropole totiž přijíždí ročně kolem 32 milionů turistů, což je dvacetinásobek počtu stálých obyvatel města.

Obří zaoceánské parníky hyzdi panorama Benátek | zdroj: Profimedia

Do Benátek ročně zavítá více než 500násobek tamních obyvatel

Také pětapadesátitisícové Benátky loni navštívilo 28 milionů lidí a co chvíli tu kanálem Giudecca proplouvají monstrózní výletní lodě, vedle nichž domy ve městě na vodě vypadají jako krabičky od sirek. Před měsícem tu manifestovalo asi 2000 místních proti rostoucím cenám bydlení a zmíněným parníkům, které zamoří všechno kolem kouřem a navíc vyplivnou do historického centra města tisíce lidí. Benátčanům vadí i všudypřítomné šermování selfie tyčemi, hlučné kufry na kolečkách nebo turisté svačící na některém z 391 zdejších mostů.

Po druhé světové válce činil počet stálých obyvatel Benátek ještě 175 tisíc, každý rok se ze stále méně obyvatelného města odstěhuje zhruba 2000 lidí. Jsou tu četné obchody se suvenýry, ale jen dvě kina.

Místní se proto také začínají bránit. Založili iniciativu #EnjoyRespectVenezia, která počítá s vysokými pokutami za piknikování a příliš dlouhé zevlování na mostech. Starosta Benátek v červnu navíc slíbil, že zakáže vznik dalšího turistického ubytování v centru města. Aby na některých hojně navštěvovaných místech nevznikaly zácpy, město u nich nechalo nainstalovat počitadla lidí.

Omezení se zavádějí i jinde. V Římě návštěvníci nesmějí svačit na okraji městských fontán a ráchat se v nich, ale ani popíjet v noci na ulicích alkohol. Podobná opatření přijal Milán, kde například platí zákaz používání selfie tyčí. Ve Florencii schody a náměstí polévají vodou, aby tu nikdo nevysedával, a starosta Dubrovníku nechal rozmístit ve starém městě kamery, aby se v případě potřeby mohl dav turistů zpomalit či zastavit. Však tu také leckdy v létě prakticky není k hnutí.

Kdo je nejhorší a kdo nejlepší?

Turisté si zkrátka nikde na světě nenadělali přátele. Jejich obraz je zpravidla karikaturou zpovykaných a rozmazlených buranů ze Západu, kteří podnikají jako kobylky nájezdy na pláže, památky a přírodní krásy. Klišé o hlučných a nevycválaných Němcích ale vzalo už dávno zasvé: Celosvětově jsou spolu s Japonci a Brity považováni hotelovými manažery za nejpříjemnější zákazníky. Kdo tedy zaujal jejich nelichotivé místo a kdo je naopak nejoblíbenější?

Obraz ošklivého turisty dnes vytvářejí úplně jiné národy, píše německý magazín Die Zeit: Rusové ("nenažraní zbohatlíci se sklonem k násilí"), Arabové ("ještě větší zbohatlíci a fanatici nepřátelští vůči ženám") a Číňané ("chovají se jako zvěř nejen u stolu, ale i u památek").

Jedna thajská svatyně například speciálně pro Číňany zbudovala separátní toalety a v rakouském Zell am See vydali před třemi lety zvláštní brožuru s pravidly chování pro Araby, v níž se například bylo možné dočíst, že se v zemi prostě o ceně nesmlouvá.