Zařízení pro bezprizorní děti v Římě bylo vystavěno na přelomu 20. a 30. let minulého století. Již dlouho však neplní svůj účel a pomalu splývá s okolní přírodou.

V podstatě je to ideální cíl pro příznivce takzvaného urbexu. Tedy prolézání podobně zpustlých a tajemně vypadajících míst a nasávání jejich dekadentní krásy - mnohdy těsně předtím, než zcela zanikne. Jenže římská zajímavost fanouškům tohoto fenoménu nabídne ještě něco navíc.

Návštěvníkům se totiž v polorozbořených pokojích a halách nabízí fascinující pohled na graffiti, které perfektně dokreslují atmosféru místa, z něhož člověku tak trochu běhá mráz po zádech. Z oprýskaných zdí hledí dokonale krásné i lehce děsivé obličeje, jiné postavy se choulí těsně nad podlahou. 

Nechybějí však ani výjevy, které by lecjaké dítě ocenilo ve svém pokoji - třeba obří drak. Společně se stromy a lupením, které pomalu prorůstá starými zdmi, pak celá scenerie připomíná smutné umělecké dílo. A těší romantiky i městské dobrodruhy.