Desetihektarová zahrada plná lip, jilmů, platanů, cedrů a cypřišů se táhla podél ulice Corso Ercole I d’Este a patřila kdysi židovské rodině Finzi-Continiů. Přinejmenším v milostném dramatu odehrávajícím se na pozadí holocaustu a Mussoliniho diktatury. Kdo z turistů by se nechtěl alespoň jednou v životě po takovém zeleném skvostu projít? Smůla je, že tato zahrada, velká bezmála jako dva a půl Václaváku, nikdy neexistovala.

Zvědaví návštěvníci o ní četli v románu Giorgia Bassaniho Zahrada Finzi-Continiů z roku 1962 a později ji dokonce na vlastní oči viděli v de Sicově stejnojmenném filmu, který vedle řady dalších ocenění dostal v roce 1972 Oscara jako nejlepší cizojazyčný snímek.

Zahrada v tom ovšem není sama: Turisté na celém světě hledají místa, která nikdy neexistovala a jsou jen výtvorem fantazie spisovatelů či režisérů. Ať už jde třeba o kalifornský Batesův motel z Hitchcockova Psycha, plantáž Tara u Atlanty z Jihu proti Severu nebo detektivní kancelář Sherlocka Holmese v londýnské 221B Baker Street.

Někdy je síla fantazie dokonce natolik silná, že se z fikce stane skutečnost. V marocké Casablance například před pár lety otevřeli Rick's Café, postavené podle slavné filmové předlohy.

Židovský umělec má jasno

Dani Karavan přišel do Ferrary jako mladík, aby tu studoval zdejší fresky. Dnes tento osmaosmdesátiletý sochař a malíř žije v Tel Avivu a má za sebou leccos: Třeba berlínský pomník zavražděným Romům, čtyřiadvacetimetrový reliéf v zasedacím sále izraelského Knesetu, text základních práv německé ústavy na panelech v berlínském parlamentním komplexu nebo izraelský pavilon na benátském bienále v roce 1976.

A teď chce Karavan vybudovat ve Ferraře onu slavnou zahradu, která tam nikdy nebyla. Městským úřadům se nápad zamlouvá, teď se pro projekt hledají sponzoři. Zahrada má být v ulici Corso Ercole I d’Este, stejně jako v Bassaniho románu.

Pro Bassaniho, židovského spisovatele z Ferrary, byla románová zahrada symbolem pocitu bezpečí. Onoho falešného pocitu bezpečí, které samozřejmě neznamená, že se člověku nemůže nic stát. Podobně jako třeba v Čechovově Višňovém sadu nebo v zahradě Eden.

Příběh Finzi-Continiů totiž vychází ze skutečných osudů zámožné rodiny Magriniů, která žila právě ve Ferraře a z níž nikdo nepřežil holocaust. Karavan chce zbudováním zahrady připomenout právě tragickou minulost, která se v dnešní době s nástupem pravicových populistů stává stále aktuálnější.

I kdyby se projekt podařilo realizovat, budou turisté pídící se po románovo-filmové zeleni asi přesto zklamáni: Namísto desetihektarové zahrady je čeká pouhých 600 čtverečních metrů. A vlastně to ani nebude zahrada v pravém slova smyslu, ale pomník zavražděným italským Židům: zahradní zeď, řada stromů, jízdní kolo a železniční koleje. Půjde vlastně o něco na způsob stolpersteinů. Nebude to zahrada na procházky, ale na zamyšlení. Ale možná tím lépe.