Legrační, poučná, smutná, napínavá a místy i trochu strašidelná. Taková jsou Pinocchiova dobrodružství, jedna z nejznámějších dětských knížek vůbec a vpravdě jeden z italských literárních pokladů. Mnohokrát zpracovaný jako film, divadlo, balet, opera, muzikál a bůhvíco ještě.

Mistr řezbář a nové filmy o Pinocchiovi

Dřevěný panáček, kterému při každém zalhání roste nos a který časem zmoudří a stane se skutečným chlapcem z masa a kostí, je teď znovu námětem několika chystaných filmů. U Disneyho ohlásili remake klasického animáku z roku 1940, Netflix připravuje vlastního Pinocchia, který by měl být jakýmsi temným politickým podobenstvím odehrávajícím se ve fašistické Itálii, a v dalším chystaném filmu o Pinocchiovi si otce Geppetta zahraje Roberto Benigni, který už v roce 2002 sám vklouzl do filmové role neposedného dřevěného pajduláka.

Jak si tuto novou vlnu zájmu o Pinocchia vysvětlit? Je to nedostatkem nových námětů? Anebo to je něco jako druhá (anebo kolikátá už?) míza už beztak oblíbené, ze špalku vyřezané postavičky, která nám stále má co říct?

Tesej dřevo, dokud je žhavé. Něco v tom smyslu si zřejmě řekl italský řezbář Francesco Bartolucci, který vyrábí dřevěné figurky - a nejen Pinocchia. Jeho úžasný krámek ve Florencii v úzké uličce Via della Condotta číslo 12 je celý věnovaný dřevěným hračkám.

Hemží se to tady kukačkovými hodinami, loutkami, věšáky, dřevěnými figurkami všeho možného a všech možných velikostí – od motocyklů po zvonkohry. Všechno se to hýbe a samozřejmě všemu vévodí Pinocchio v nejrůznějších tvarech a podobách – jako držák na tužky nebo na zubní kartáčky, s housličkami, harmonikou či kytarou, na kole anebo ve formě pendlovek.

Bartolucciho obchodu se teď velice daří. Ročně prodá na 700 tisíc kusů svých hraček v obchodech po celém světě. Ručně už vyřezává jen vzorové exempláře, ty ostatní za něj dělají mašiny.

Bartolucciovi se přitom zabývali uměleckou dřevořezbou už od roku 1506, Francesco se rozhodl rodinnou tradici oprášit a v roce 1981 vyřezal první figurku Pinocchia. Sám říká, že loutkám vdechuje život. Mezi jeho obchodem a dílnou nejsou dveře, zákazníci jej tedy mohou pozorovat při práci. A nejeden si řekne o autogram.

Vděčná a oblíbená figurka

Zdá se tedy, že Pinocchio je stále oblíbený a znovu aktuální – a mistr řezbář není jediný, kdo si toho všiml.

Ve Florencii se před nedávnem otevřelo muzeum Dantocchio, které - jak už název napovídá - vzdává hold dvěma slavným rodákům: autorovi Božské komedie Dantemu Alighierimu, narozenému v roce 1265, a autorovi Pinocchia Carlovi Lorenzinimu. Ten se narodil o 561 let později (komu se nechce počítat – v roce 1826) a přijal pseudonym Carlo Collodi podle místa v Toskánsku, kde trávil dětství. A pod tímto jménem je také znám jako autor slavné dětské knížky. A právě v Collodi lze také od roku 1956 navštívit Pinocchiův park.

zdroj: YouTube.com

Příhody vyřezaného pajduláka nejprve vycházely na pokračování, samostatná knížka poprvé spatřila světlo světa v roce 1883 a ještě před první světovou válkou se stala bestsellerem. V ruské přepracované verzi od Alexeje Tolstého dostal Pinocchio jméno Buratino a ve Spojených státech vyšel první překlad ještě pod názvem Pinocchiova dobrodružství v říši divů, což mělo čtenářům evokovat Alenku v říši divů, a zajistit tak knížce lepší odbyt. Panáček ale už brzy žádnou podobnou berličku nepotřeboval – stal se sám o sobě světovým fenoménem.

Dokonce takovým, že po Collodiho smrti se spousta průměrných epigonů pokoušela v příbězích pokračovat, případně psát cosi, čemu se dnes říká spin-off. Za Mussoliniho dokonce vznikal kuriózně úchylný propagandistický škvár, jako například Dobrodružství a trestné výpravy fašistického Pinocchia nebo Pinocchio, učitel černochů.

Figurka Pinocchia byla maskotem evropského fotbalového šampionátu v Itálii v roce 1980 a při troše fantazie můžeme inspiraci touto dřevěnou loutkou spatřit i v maskotovi světového šampionátu tamtéž o 10 let později.

Pro každého něco – a znovu aktuální

Ale co nám vlastně chce původní knížka sdělit? Je to jen pohádka? Dětské čtení o sympatickém prolhaném panáčkovi? Má to být varování? Nebo naučný a výchovný příběh? Každopádně v něm je opravdu pro každého něco. Církev v něm například svého času spatřovala alegorii o vykoupení, zatímco Pinocchiův dlouhý nos nemohl naopak uniknout různým choulostivým asociacím v pornočasopisech.

Carlo Lorenzini-Collodi se toho všeho už nedožil. Zemřel v roce 1890. Bezdětný novinář pronásledovaný cenzurou, který nakonec psal dětské knížky, aby jí unikl, snil o nezávislých soudech, vzdělání pro všechny a oddělení církve od státu. Jeho Pinocchia lze tedy také číst jako poselství nové generaci Italů v tehdy čerstvě sjednocené zemi: Choďte do školy a učte se, protože z nevzdělaných lidí budou leda tak loutky.

Možná lze nejnovější nárůst Pinocchiovy obliby vidět také v tom, že by si v dnešní době lidé přáli, aby bylo na každém jasně vidět, zda a kdy lže. "Žijeme v době lží. Nelže se sice víc než dřív, ale lži se šíří rychleji," říká Bartolucci.

A mistr řezbář má ještě další teorii, proč jsou jeho panáčci teď tak populární. Domnívá se, že v dobách internetu a virtuálního světa lidé touží po něčem hmatatelném, po něčem opravdovém. Po něčem, na co si prostě mohou sáhnout. "Když jsem jako teenager začal pracovat se dřevem, krvácely mi ruce. Pak tolik zdrsněly prací, že jsem si o ně mohl típat cigarety. Moje ruce jsou pravé, stejně jako dláto, stejně jako kladivo. Tohle nářadí se po celá staletí nezměnilo," vysvětluje majitel originálního krámku.