Maxmilián byl mladším bratrem budoucího císaře Františka Josefa a zároveň hlavním aktérem jedné z pohrom, která Habsburky v druhé půli 19. století postihla.

Na svět přišel v Schönbrunnu 6. července 1832 jako syn arcivévody Františka Karla Habsburského a jeho ženy, bavorské princezny Žofie Frederiky. Kromě Františka Josefa měl další tři sourozence - arcivévody Karla Ludvíka a Ludvíka Viktora a sestru Marii Annu. Ta ho jako jediná nepřežila, v dětství ji zabil silný epileptický záchvat.

Narození Maxmiliána provázel pikantní drb. U dvora se šeptalo, že Žofie Frederika synka zplodila s jediným legitimním synem samotného Napoleona Bonaparta. Napoleon II., v českých zemích řečený Orlík, vyrůstal po pádu svého otce u vídeňského dvora, odkud pocházela jeho matka Marie Louisa.

Historici toto tvrzení spíše rozporují. Pokud by tomu tak ale opravdu bylo, malý Max by svého "pravého" otce ani nepoznal. Ten zemřel na tuberkulózu v roce, kdy Max přišel na svět.

Maxmilián prošel přísným vzdělávacím procesem typickým pro chlapce z rodu Habsburků. Byl navíc velice soutěživý, ve všem chtěl předstihnout Františka Josefa. Jeho živelná povaha kontrastovala se spíše upjatou atmosférou vídeňského dvora i klidným a disciplinovaným starším bratrem.

Maxmilián naopak zesměšňoval učitele a žerty si tropil i ze svého okolí, včetně císaře Ferdinanda I. Bavilo ho umění, literatura i přírodní vědy a svou energii a zápal pak zúročil během kariéry u rakouského námořnictva. Krátce po dvacítce mu velel, v 50. letech byla také provedena jeho reorganizace. Později inicioval rakouské vědecké expedice po světě.

Liberálnější než jeho příbuzní

Šarmantní mladík s pověstí liberála hodně cestoval a obzvlášť se mu zalíbilo ve Francii, kterou vnímal jako modernější a svobodnější, než bylo Rakousko. Rozuměl si i s císařem Napoleonem III. Poté se vydal do Belgie a v roce 1857 se oženil s Charlottou Belgickou. Jediná dcera belgického krále byla dobrá partie a velká krasavice a navíc si padla do oka se svou tchyní. Vůbec si naopak nesedla s císařovnou Alžbětou. Nelibě prý nesla, že mezi císařovnou a jejím mužem panuje vřelý vztah, vyplývající ze společných zájmů a zřejmě i podobných charakterů.

Novomanželé později žili v Miláně. Arcivévoda nějaký čas spravoval Lombardii a Benátsko, což však v roce 1859, po počátku nepokojů, František Josef utnul. Liberální bratr se pak odebral k Terstu, kde si budoval sídlo Miramare.

V té době také obdržel první návrh od mexických monarchistů, aby se stal císařem Mexika. Odvozovali jeho nárok od někdejších španělských Habsburků. V Mexiku byl tehdy prezidentem Benito Juárez a arcivévoda nejdříve odmítl. Nicméně poté, co jeho touhu po dobrodružství neukojila ani expedice do Brazílie, se po francouzském vpádu do Mexika rozhodl jinak.

Přijal pozvání francouzského císaře a v říjnu 1863 svolil - po Francouzi uspořádaném plebiscitu - k přijetí koruny. Mexickým císařem pak byl Maxmilián prohlášen 10. dubna 1864. Ztratil své nároky v Rakousku a v dubnu 1864 se též vzdal své pozice v rakouském námořnictvu. Pak dostal požehnání od papeže Pia IX. a s Charlottou, nyní císařovnou, vyrazili do nové vlasti. Když proplouvali kolem Gibraltaru, nechala britská královna Viktorie, která byla Charlottinou sestřenicí, vypálit čestnou salvu.

Roky plné problémů

Usadili se v Ciudad de México. Maxmilián začal s reformami - například zákazem dětské práce, omezením pracovní doby, nechal zrušit také tělesné tresty a naopak se zasazoval o obnovení obecního majetku. K nelibosti konzervativních kruhů však povolil i svobodu náboženství, pozemkovou reformu a rozšíření volebního práva, což byly výdobytky předchozího režimu. A protože Maxmilián a Charlotta neměli děti, adoptovali dva vnuky Augustína de Iturbide, který ve 20. letech vládl krátce jako první mexický císař.

Působení císařského páru však i přes podporu Francouzů provázely problémy. Neustávaly útoky povstalců, kteří zabíjeli royalisty, a Maxmilián nebyl tak úspěšný, jak si zřejmě plánoval. V roce 1865 také vydal takzvaný "černý zákon", který znamenal rozsudek smrti pro tisíce Juárezových příznivců. Vyvolal tím velké pobouření - a to i v řadách císařských stoupenců.

Téhož roku také skončila americká občanská válka a Spojené státy se zaměřily na dění v Mexiku. Skrze diplomatické kanály dosáhly toho, aby se Francouzi z Mexika stáhli, a pak začaly podporovat právě Juárezovy stoupence.

Charlotta odjela do Evropy hledat pomoc mezi nobilitou a svého muže už živého nikdy nespatřila. Rozhořel se boj, royalisté prohrávali, a když po více než dvouměsíčním obléhání padlo i město Santiago de Querétaro a klášter, kde se císař nacházel, byl konec. Maxmiliána odsoudili k trestu smrti.

Nepomohly zahraniční protesty, k nimž se přidal i tehdejší americký prezident, ani nabídka výkupného od Rakušanů. Znovu nastolený prezident Juárez podepsal rozsudek. Maxmilián a jeho loajální generálové byli 19. června 1867 v Cerro de las Campanas zastřeleni popravčí četou.

Charlotta se stáhla do ústraní

Příběh má ale ještě další tragickou dohru. Charlotta se v Evropě ještě před smrtí svého manžela psychicky zhroutila a začala trpět paranoidními představami. Bála se, že ji chce někdo otrávit. Dokonce si prý pořídila kočku, aby ochutnávala její jídlo.

I k jejímu dalšímu životu (manžela přežila téměř o 60 let) se váže drb ohledně nemanželského dítěte. Podle něj měla v roce 1867 porodit dítě, chlapce Maxima, jistému belgickému plukovníkovi. To se však nikdy nepotvrdilo, údajný syn se k tomu později též nevyjádřil. Postupem času se Charlottina nemoc zhoršila. Desítky let žila v Miramare, kde s mužem zřejmě prožila své nejšťastnější roky, a také v domovské Belgii. Tam také v lednu 1927 zemřela. Svého muže prý milovala až do konce života a velice opatrovala to, co jí po něm zbylo.

Zatímco Maxmilián je pohřben v habsburské kapucínské kryptě ve Vídni, Charlotta leží v kostele Notre-Dame v belgickém Laekenu.