Hořká léta posledního rakouského císaře

GALERIE MAGAZÍN - Magazín autor: Šárka Novotná

Karel I. je osobností, jež je poněkud ve stínu svého dlouho vládnoucího prastrýce Františka Josefa. Na trůn nastoupil uprostřed války v době, kdy zbývalo Rakousku-Uhersku doslova pár roků života. Karlův poválečný život nebyl dlouhý, zato však plný zvratů i marných nadějí na získání trůnu.

V té době již excísař Karel se svou ženou Zitou a dětmi v exilu v Ženevě.

V té době již excísař Karel se svou ženou Zitou a dětmi v exilu v Ženevě.,zdroj: Profimedia.cz

Jednou z chyb, které se váží ke konci Karlova vládnutí, je skutečnost, že když se v listopadu 1918 zřekl účasti na státnických záležitostech, vykládá se to jako abdikace.

Jenže Karel I., v té době jednatřicetiletý otec pěti dětí, nikdy oficiálně neabdikoval doufaje, že navzdory převratným změnám, neúspěchu říjnového plánu na federalizaci říše a následném rozpadu Rakouska-Uherska si budou lidé přát jeho návrat na trůn.

Už 12. listopadu však vznikla Rakouská republika a Karel s manželkou Zitou a dětmi opustili vídeňský Schönbrunn a uchýlili se na zámek v dolnorakouském Eckartsau. Zatímco pro Rakušany učinil zmíněný akt, kdy se zřekl účasti na státnických záležitostech, ještě 11. listopadu ve Vídni, právě v Eckertsau předal maďarské delegaci své písemné zřeknutí se účasti na vládě v Uhrách. Republika byla v Maďarsku vyhlášena tři dny nato.

V Eckartsau strávil Karel s rodinou přes čtyři měsíce a anglický král Jiří V. mu tam poslal strážce pod vedením britského plukovníka Edwarda Lisle Strutta. Obával se, aby Karla a jeho blízké nestihla tragédie jako rodinu cara Mikuláše, již v létě onoho roku v Rusku vyvraždili bolševici. Strutt také rodině vedle bezpečí zajistil i větší pohodlí.

Karel měl několik možností: buď abdikovat a žít v Rakousku jako běžný občan, nebo odjet do exilu, anebo se nechat internovat. Zvítězila druhá možnost.

Třiadvacátého března 1919 plukovník Strutt vypravil vlak, který rodinu bezpečně převezl do švýcarského exilu. Karel na hranicích učinil prohlášení, v jehož rámci potvrdil svůj nárok s tím, že cokoliv nová rakouská vláda od listopadu učinila a učiní, je pro rod a jeho pozici neplatné.

Už počátkem dubna nicméně právě rakouští politici, jimž se vůbec nelíbilo, že císař opustil zemi, aniž by abdikoval, přijali protihabsburské zákony, jimiž excísaře vypověděli ze země. A i další Habsburkové dostali na výběr: buď se stanou běžnými rakouskými občany, nebo odejdou bez možnosti návratu.

Zároveň byl zestátněn rodový majetek Habsburků a příbuzným Karla I. zůstaly jen ty statky, které měli přímo v soukromém vlastnictví.

Paragraf volebního zákona, který vylučoval z kandidatury na hlavu státu příslušníky dříve vládnoucích rodin, byl mimochodem v Rakousku zrušen teprve před sedmi lety.

Bývalá císařská rodina se nejdříve usadila na zámku Rorschach nedaleko Bodamského jezera, který patřil Zitině rodině. Švýcarské vládě se však vůbec nelíbilo, že pobývají tak blízko rakouské hranici, tudíž je donutili přestěhovat se do vily Prangins při Ženevském jezeře.

Zita tu porodila další dvě děti - v září 1919 přišel na svět Rudolf, v březnu 1920 pak Šarlota. Rodina zde žila celkem v poklidu. Karel, který s monarchisty udržoval aktivní styky, se však ambicí na vládnutí nevzdal. Pro jeho další život se dá nejspíše říct, že bohužel.

Pokus o návrat na trůn

Jako svou velkou chvíli pak vyhodnotil dobu, kdy byl v Maďarsku jmenován regentem bývalý rakousko-uherský kontraadmirál Miklós Horthy - zdánlivě prohabsburská osobnost.

Někdejší Uhry za sebou tehdy měly turbulentní období - koncem roku 1918 tu sice vznikla výše zmíněná Maďarská demokratická republika, ovšem nevydržela dlouho. Již zjara 1919 přebrali moc komunisté, kteří založili takzvanou Maďarskou republiku rad pod vedením Bély Kuna, která vedla válku s Rumunskem i Československem a jejíž existenci provázel teror. V srpnu téhož roku Rumuni Maďary porazili a rumunské jednotky setrvaly v Budapešti několik měsíců.

Právě v tomto roce byl krátce říšským správcem Josef August Rakouský, ovšem státy Dohody ho odmítli uznat. Nakonec se vrátil do země právě Miklós Horthy a po volbách v lednu 1920, kdy se situace stabilizovala, obnovil Maďarské království, kde získal funkci říšského správce. Maďarsko bylo královstvím bez krále a Karel věděl, že má stále ještě právo zde vládnout.

Horthymu se však nakonec vůbec nechtělo vyjít Karlovi vstříc. Přesvědčoval ho, že na to, aby se vrátil, ještě není pravý čas.

Jenže Karel už nehodlal vyčkávat. A nakonec se pokusil převzít moc dvakrát. První pokus se konal v březnu 1921, a to formou vyjednávání.

Císař přijel do Maďarska neohlášen a inkognito. Po vyjednávání s příznivci monarchie se domohl setkání s Horthym, který ho během dvouhodinové debaty přesvědčoval, že není vhodné, aby se stal králem - i proto že by to mohlo vyvolat válku s nástupnickými státy monarchie. Karel naopak apeloval na jeho věrnostní přísahu a odvolával se na to, že má podporu francouzského premiéra Aristida Brianda - která však byla jen ústní a poté, co ji Horthy ověřoval, Briand vše popřel.

Karel zůstal nějakou dobu v Maďarsku a nakonec odjel s nepořízenou zpátky do Švýcarska. Horthy mu řádně ležel v žaludku, na druhou stranu měl prý stále naději, že by ho Maďaři chtěli zpátky.

Švýcarskou vládu nicméně svým pokusem řádně naštval, ze zámku u Ženevského jezera byla jeho rodina donucena se vystěhovat a skončil pod pořádným drobnohledem - o záměru opustit zemi musel například předem informovat.

Tažení na Budapešť

Ani to ho nicméně neodradilo od dalšího pokusu, který realizoval hned téhož roku na podzim s podporou perzekvovaných příznivců monarchie, s nimiž udržoval kontakt. A oni se začali připravovat na jeho příchod.

V říjnu tak do Maďarska vyrazil znovu, tentokrát doprovázený i svou - poosmé těhotnou - manželkou. Na zámku Dénesfa bylo naplánováno tažení na Budapešť, v Šoproni pak přijal přísahu prozatímní královské vlády. Karel měl k dispozici pluk Gyuly Osztenburga a 22. října se po železnici vydali na Budapešť s asi třemi tisíci vojáky. Cesta měla překvapivě hladký průběh.

Nicméně vyrazili pozdě, dali čas druhé straně a celkově začalo jít do tuhého. A nejen u Budapešti. Hrozil mezinárodní konflikt.

Československo a Jugoslávie mobilizovaly své armády, rumunští vojáci se objevili na maďarských hranicích. Prakticky nikdo neměl zájem na tom, aby císař usedl znovu na trůn.

Do Budapešti Karel dorazil 23. října. A navzdory prvotním nadějím skončil zápas o město a vládu fiaskem.

Manželé pak odjeli na zámek Tata, následně skončili v internaci v klášteře Tihány a nejen v Maďarsku se řešilo, co s nimi. Československo, Rumunsko a Jugoslávie žádaly, aby byli Habsburkové formálně sesazeni z trůnu, což byl požadavek, který maďarská vláda ještě téhož roku splnila.< /p>

Zitu a Karla odvezli z Maďarska na dlouhou cestu, jejímž cílem byl portugalský ostrov Madeira: Místo celkem z ruky, které se dalo dobře střežit. Manželé sem dorazili ještě v listopadu, jejich děti se k nim však připojily až počátkem února příštího roku. Oproti vídeňské noblese a pohodlí byly zdejší životní podmínky mnohem horší. A rodině nezbývalo moc společného času.

Poslední měsíce strávil na ostrově

Karel už Madeiru totiž nikdy neopustil. Počátkem března 1922 se nachladil a nemoc se rozvinula v těžký zápal plic. Zemřel v první dubnový den. Nebylo mu ani pětatřicet let.

Poslední rakouský císař je, navzdory několika pokusům o převoz jeho těla do habsburské krypty ve Vídni, na Madeiře dosud. Jen jeho srdce, společně se srdcem Zity, leží ve švýcarském klášteře Muri. "Tak moc tě miluji," zněla Karlova poslední slova určená Zitě.

Pár týdnů nato, 31. května, excísařovna porodila jejich osmé dítě, dceru Alžbětu. Nepřišla však na svět na Madeiře, ale v Madridu, kam mladou vdovu pozval španělský král Alfonso XIII.

Ač Zitě v době Karlovy smrti nebylo ani 30 let, nikdy už se znovu nevdala a svého manžela přežila o 67 roků.

Poslední rakouský císař byl v roce 2004 blahořečen papežem Janem Pavlem II.; krom toho, že byl oddaným katolíkem, mu bylo k dobru přičteno i to, že v době své vlády usiloval o příměří.

Tagy: Česko Rakousko Švýcarsko zahraničí domácí Ženeva monarchie Československo celebrity a slavní Panovníci a šlechta dějiny a fakta Rakousko-Uhersko

Zdroje: Profimedia.cz,vlastní,Wikipedia.org