Samotná korunovace byla čtyřdenní proces vyšperkovaný luxusem a nádherou. Zahrnoval mimo jiné procesí draze vyzdobených člunů, jež už 29. května pluly po Temži do Toweru. V jednom z nich seděla Anna, tehdy v šestém měsíci těhotenství, oděná do zlatého pláště. V dalších pak různí příslušníci nobility.

Všechnu tu parádu doplňovaly ještě atrakce, jakými byly například zelený mechanický drak "chrlící" oheň, bílý korunovaný sokol - emblém královny i vyhrávající muzikanti. Po dosažení cíle si přihlížející zvědavci i šlechta vyslechli ohlušující salvu z děl. Anna s Jindřichem se pak na dva dny uchýlili do apartmánů speciálně upravených pro vznešený pár. Král také v Toweru během této doby jmenoval 18 takzvaných rytířů Řádu lázně, kteří dostali roli i v další parádě, která se připravovala. 

Tou se stal 31. května ohromný průvod vyzdobenými londýnskými ulicemi, kdy byla mladá Anna dopravena do Westminsteru. Doprovázely ji jak její dvorní dámy, tak zmínění rytíři a na místě na její počest připravili hostinu. Prvního června pak byla Anna v purpurovém rouchu zdobeném hermelínem konečně oficiálně korunována - což mělo mimo jiné opět potvrdit její legitimitu jako manželky Jindřicha VIII. Tento král přitom dopřál veřejnou korunovaci jen dvěma ze svých šesti manželek - vedle Anny i její předchůdkyni Kateřině Aragonské. 

Jindřich VIII. a jeho první manželka Kateřina Aragonská | zdroj: Profimedia

Koruna pro budoucího krále 

To však nebyla jediná zvláštnost celé události. Anně se totiž dostalo nebývalé cti, když jí na hlavu posadili korunu svatého Eduarda, určenou pouze pro monarchu. Nebývalá pocta je někdy interpretována tak, že všechna ta čest a sláva nebyla věnována manželce, jíž Jindřich projevoval "nehynoucí lásku", ale především tomu, co nosila. Předpokládalo se totiž, že novopečená, mladá královna čeká vytouženého mužského dědice trůnu. 

Královna Alžběta I. | zdroj: Profimedia

Ale nepředbíhejme. Zatím je královna Anna na pomyslném vrcholu. Byť ani tehdy se o ní nedá říci, že by byla nějak oblíbená, spíš naopak. Nic naplat, utajené svatbě páru předcházely velké věci a právě sňatek obrátil mnohé dosud zavedené pořádky vzhůru nohama.

Kolik bylo Anně let?

Dodnes není jasné, kdy se dívka, která byla jednou z hybatelek velké události v anglických dějinách, narodila. Záznamy chybí jak o narození Anny, tak i její zřejmě starší sestry Marie a bratra George.

Současní historikové však nejčastěji mluví o tom, že zatímco Marie pravděpodobně přišla na svět na sklonku 15. století, v roce 1499, u Anny se nejčastěji hovoří o letech 1501 nebo 1507. Podstatné nicméně je, z jaké rodiny pocházela. Její otec Thomas Boleyn byl totiž oblíbencem krále Jindřicha VII. a diplomatem s velkým jazykovým nadáním a už počátkem 16. století měla rodina důležité místo v rámci tehdejší honorace.

Anna strávila nemalou část svého dětství a mládí v zahraničí. Nejdříve pobývala se svou rodinou v Nizozemí, kde se v roce 1513 stala společnicí Markéty Rakouské. Ačkoliv se běžně této cti dostávalo dívkám, které dosáhly alespoň 12 let, Markéta si prý na Boleynovy dost potrpěla, a je tedy možné, že mohla nad Anniným věkem přimhouřit oko.

Dívenka prý ostatně poutala pozornost okolí jak vybranými způsoby, tak i zápalem pro studium a inteligencí. Později se Boleynovi přestěhovali do Francie, kde byla Anna dvorní dámou královen Marie a Claude, s nimiž strávila sedm roků. 

Kráska nebo monstrum? 

Ve Francii Anna dorostla v mladou dámu. Štíhlá brunetka s olivovou pletí, ostrým jazykem a slabostí pro požitky měla ráda dobré víno a jídlo, užívala si společnost, hry a také to, čemu by se v současnosti dalo říkat flirtování.

Ač nesplňovala dobový ideál krásy, byla prý značně okouzlující. Existují nicméně i texty, které jí staví do horšího světla - půlstoletí po její smrti ji katolický kněz Nicholas Sanders vykreslil jako ženu s nažloutlou pletí, křivým zubem, nepěkným krkem a šesti prsty. Právě Sandersův popis prý dal základ takzvané "legendě o monstróznosti" Anny Boleynové, která její popis ovlivňovala celá staletí po jejím tragickém skonu.

Počátkem 20. let se Anna vrací do Anglie, aby se provdala za svého bratrance Jamese Buttlera, který žil na královském dvoře. K sňatku však nakonec nedošlo a Anna v roce 1522 zamířila ke dvoru. Tam už v té době působila její, v té době již provdaná, setra Marie, která se stala milenkou Jindřicha VIII.

Anna, jejíž výše zmíněné vlastnosti budily pozornost, si později prošla tajným zasnoubením s Henrym Percym, synem hraběte z Northumberlandu, ani to však nedopadlo. Snoubencům nepřál otec potenciálního ženicha. Anna pak nějakou dobu pobyla na rodinném sídle, nicméně nakonec se vrátila zpátky, přímo do služeb královny Kateřiny Aragonské.

Samotný král se prý začal Anně dvořit v druhé polovině 20. let. Že by jí byl uchvácen na první pohled, je dle odborníků spíš mýtus - ostatně Anna se pohybovala u dvora už pěkně dlouho.

Mladá dívka však při budování vztahu patrně využila všeho, co se z umění flirtu a dvoření nejen na francouzském dvoře naučila, a Jindřich nebyl v těchto záležitostech taky žádné nemehlo.

Podle některých si Anna patrně držela krále i od těla, o čemž údajně svědčí dochované dopisy, které ji Jindřich posílal. Prý nechtěla následovat dráhu své sestry. Ať už se jejich sedmiletý vztah vyvíjel jakkoliv, Jindřich začal brzy toužit po sňatku, od něhož si sliboval dědice, kterého mu jeho tehdejší žena nedokázala dát.

Kateřina Aragonská, původně nevěsta Jindřichova staršího bratra Arthura, se za Jindřicha vdala v roce 1509. O šest let starší Španělka byla v zemi oblíbená už před svatbou. V době sňatku do ní byl navíc Jindřich prý už dlouho zamilovaný, a dlouhá léta manželství tak patrně prožili celkem šťastně.

Kalila je však smrt syna Jindřicha - následníka trůnu a královniny četné potraty. Jediným přeživším potomkem byla dcera Marie, narozená v roce 1516. V době Jindřichova seznámení s Annou bylo Kateřině už kolem čtyřicítky a naděje na dalšího potomka byla už asi mizivá. 

Cesta ke sňatku 

Je otázkou, nakolik Anna samotná ovlivnila Jindřichův vzdor vůči katolické církvi a jeho pozdější rozkol s ní.

V roce 1527 Jindřich poslal tehdejšímu papeži Klementovi VII. žádost o anulaci manželství. Rány, které jeho a Kateřinu stíhaly, popisoval král jako hněv Boha za "nesprávné manželství". Navíc prý vykládal, že Kateřina v době sňatku už nebyla pannou, a navzdory výjimce se tak sňatek příčí pravidlům a je neplatný. A dcera Marie fakticky nemanželská. 

Papež však pod tlakem Kateřinina synovce císaře Karla V. požadavek nesplnil. Situace kolem mileneckého páru se protahovala.

V souvislosti s neúspěchem jednání upadl v nemilost také, do té doby mocný, kardinál Thomas Wolsey, který byl nakonec obviněn ze zrady. Před rozsudkem ho "uchránilo" to, že zemřel ještě před konáním soudu.

Manželství s Annou pak 'usnadnila' smrt arcibiskupa z Canterbury, papežova přítele. Jeho nástupcem se stal s papežským posvěcením Thomas Cranmer, kaplan rodiny Boleynových a jeden z vůdců reformace, který začal pracovat na možnosti anulování manželství s Kateřinou a svatby s Annou.

Ta se mezitím už dávno těšila slušnému vlivu ve státnických záležitostech. Zároveň však čelila i pohrdání ze strany Angličanů, z nichž mnozí stále podporovali svou "pravou" královnu. Anna byla dokonce napadena rozzlobenou skupinou žen, před nimiž prchla v člunu. Přesto byla její "sokyně" v roce 1531 vypovězena z dvora. A Anna se nastěhovala do jejích komnat. 

(Ne)štastné roky

Ale zpátky na počátek června 1533. Po slavné a pompézní korunovaci se královna uchýlila do soukromí a připravovala se na porod, který, ač skončil určitým zklamáním, neboť na svět přišla dcera Alžběta, přece jen oslavili. Anna byla o mnoho let mladší než Kateřina, očekávalo se tedy, že dědice porodí v dalších letech.

Šarmantní nová královna, obklopena luxusem a desítkami sloužících, však následovala osud své předchůdkyně a potrácela jedno dítě za druhým. Počátkem roku 1536 zemřela Kateřina Aragonská, nejspíše v důsledku rakoviny. Ještě téhož měsíce Anna zažila další, a svůj poslední potrat.  

Podle některých teorií k němu přispěl šok z nehody Jindřicha, který tehdy spadl z koně a zdálo se, že je vážně zraněný. Královnu však také prý trápila manželova narůstající náklonnost k dvorní dámě Jane Seymourové. 

Jane Seymourová | zdroj: Profimedia

Podle komentáře diplomata Eustace Chapuyse tehdy Anna patrně "potratila svého zachránce".

Pak už vše totiž nabralo jiný spád. Král začal prohlašovat, že byl do manželství "vlákán kouzlem", na jaře 1536 pak byla obviněna Anna z cizoložství, zrady a dokonce i incestu, kterého se měla dopustit se svým bratrem Georgem. Dvanáctého května 1536 byla ona a čtyři další muži, její údajní milenci, odsouzeni k trestu smrti. V porotě zasedal i někdejší Annin snoubenec Henry Percy, který prý po vynesení rozsudku zkolaboval. 

Čtrnáctého května bylo manželství Jindřicha a Anny prohlášeno za neplatné. Anna si až do své smrti stála za tím, že Jindřichovi nebyla nevěrná. Zatímco odsouzené muže, včetně jejího bratra, popravili 17. května, jí setnuli hlavu v Toweru, jenž byl necelé tři roky zpátky součástí její slavné korunovační cesty 19. května.

Po popravě ji pohřbili do neoznačeného hrobu v Toweru, v Kostele svatého Petra v okovech. V roce 1876 byly při renovaci kostela nalezeny její ostatky a hrob popsán. 

Královnina tvář zmizela

Po smrti Anny Boleynové začaly mizet její portréty a cokoliv, vyjma malé Alžběty, co by královnu připomínalo. Žádný z obrazů pořízených přímo za jejího života se pravděpodobně nedochoval, mnohé "portréty" vznikly až dlouho po její smrti. Předpokládá se, že jediným dobovým záznamem královniny podoby je medaile vyražená u příležitosti oslavy jejího druhého těhotenství v roce 1534. Podle některých názorů by jím měl být i portrét v medailonu na prstenu, jejž nosila její dcera Alžběta až do své smrti v roce 1603.

Tvář jí pak pomyslně daly její představitelky ve filmech a seriálech o staletí později. Z nejznámějších zřejmě Natalie Dormerová, která Annu ztvárnila v populárním seriálu HBO Tudorovci, nebo Natalie Portmanová v hollywoodském snímku Králova přízeň.

Britská herečka Natalie Dormerová jako Anna Boleynová v seriálu Tudorovci | zdroj: Profimedia