A že to byl konec dlouhé éry. Rod Wittelsbachů byl totiž s touto zemí spojen 738 let. Mnozí si v souvislosti s ním vybaví hlavně krásnou rakouskou císařovnu Alžbětu, řečenou Sissi. A také krále Ludvíka II. Bavorského, jenž nechal vybudovat pohádkový (dle některých kýčovitý) zámek Neuschwanstein, trpěl duševní poruchou a v roce 1886 záhadně zahynul ve Starnberském jezeře.

O víc než 30 let později, na podzim roku 1918, vládl Bavorům třiasedmdesátiletý bratranec "šíleného krále" Ludvík III. A zatímco jeho éra se chýlila ke konci, přicházela ta, v níž měl, byť nepříliš dlouho, podstatnou roli jiný muž - novinář a sociální demokrat Kurt Eisner.

Z vězení do revoluce

Ludvík III., který se stal králem v roce 1913, byl konzervativní panovník, jehož popularita během války výrazně klesla, neboť byl mimo jiné obviňován z přílišné loajality vůči Prusku.

Vlivem válečných těžkostí i sociálních problémů napětí mezi Němci stoupalo. Bavorský král počátkem listopadu 1918 kývl na vládní reformy a ministerský předseda Otto Ritter von Dandl uzavřel dohodu o změnách a vytvoření koaliční vlády s členy Zentrumspartei a sociálními demokraty. Další jednání se však už nekonala.

Už den nato se na Tereziánské louce konaly protesty za mír i propuštění zadržených lídrů, iniciované sociálními demokraty. Další manifestace následovala 5. listopadu tamtéž a také o dva dny později, kdy projevům různých řečníků naslouchaly tisíce lidí.

A právě v těchto událostech hrál podstatnou roli zmíněný Eisner, který se teprve v říjnu 1918, díky amnestii, vrátil z devítiměsíčního pobytu ve vězení, kde seděl za zradu a podněcování ke stávkám. Eisner 7. listopadu vyrazil do kasáren, získal na svou stranu vojáky, načež pak v noci v zemském sněmu vyhlásil nový stát - oficiální prohlášení vešlo v platnost druhý den.

V té době byl Ludvík už mimo Mnichov. Nejdříve se uchýlil na nedaleký zámek, později na sídlo Anif u Salzburgu. Věřil, že se jedná jen o dočasné opatření - a velice se mýlil. Stal se prvním sesazeným panovníkem v rámci hroutícího se německého císařství. A Eisner prvním ministerským předsedou zbrusu nové republiky.

Naopak už bývalý předseda vlády Otto Ritter von Dandl převzal 12. listopadu v Rakousku od Ludvíka takzvanou Anifskou deklaraci, v níž v podstatě propustil ze svých služeb a zprostil přísahy všechny vládní představitele, vojáky i civilní úřednictvo. Nejednalo se o oficiální abdikaci, ovšem když se von Dandl vrátil s dokumentem do Mnichova, Eisner a spol. ji jako abdikační listinu prezentovali.

Krátká kariéra a tragický konec

Eisner si nicméně své funkce v čele vlády příliš neužil. Jak jeho nepřátelství vůči Prusku, tak i neschopnost vlády zajistit těsně po válce potřeby obyvatelstva, vedly k poklesu popularity jeho strany.

S koncem jeho kariéry pak bohužel nastal i závěr jeho života. Když přišel 21. února 1919 do bavorského parlamentu přednést svou rezignaci, střelil ho do zad student a zastánce monarchie hrabě Anton von Arco auf Valley.

Čin byl rozbuškou pro krvavé potyčky a boje, které vyústily ve vznik socialistické Bavorské republiky rad, během níž teror pokračoval - a která měla jepičí život. Její konec nastal počátkem května 1919.

Bývalý král Ludvík se zpět do Bavorska vrátil už koncem roku 1918, v únoru 1919 ovdověl a po Eisnerově smrti ze strachu o život odjel opět do zahraničí. Pobýval v Maďarsku, Lichtenštejnsku a Švýcarsku. Zpět se vrátil až v roce 1920. Žil na zámku Wildenwart.

Z rakouského exilu se vrátil i korunní princ Rupprecht, který si v dubnu 1921 vzal o 20 let mladší princeznu Antonii Lucemburskou. Byla to poslední velká rodinná akce, jíž se bývalý král Ludvík, jehož však část Bavorů jako panovníka stále uznávala, zúčastnil. Během velkých srpnových oslav svátku svatého Ludvíka ve stejném roce prý šestasedmdesátiletý Ludvík stále ještě věřil v obnovení monarchie.

Zemřel 18. října téhož roku během svého pobytu v Maďarsku. Tělo bylo později převezeno do Bavorska. I přes obavy, že opulentní pohřeb zvýší riziko státního převratu, nakonec Ludvíka v Mnichově pohřbili s plnou parádou a smuteční ceremonii přihlížely desetitisíce lidí.

A Eisnerův vrah? Anton von Arco auf Valley byl nejdříve v roce 1920 odsouzen k smrti, později mu však trest zmírnili na pouhých pět let. Zemřel v roce 1925 při dopravní nehodě v Salzburgu.