Lucheniho dětství zřejmě nebylo nic moc. Narodil se roku 1873 v Paříži italské matce. Jako dítě se ovšem dostal do sirotčince, nějakou dobu pobýval i v pěstounských rodinách a v raném mládí začal pracovat v různých nedobře placených zaměstnáních. Například jako stavební dělník.

Ve dvaceti pak výbušný mladík poprvé dramaticky změnil životní dráhu - dal se k italské armádě. Bojoval v první italsko-etiopské válce a u vojska nakonec strávil přes tři roky.

Poté odešel do Švýcarska, kde byl členem místní italské komunity. Na to, že se ponořil do studia děl teoretiků anarchismu, měly patrně vliv jeho životní zkušenosti s vlastní bídou i s tou, kterou viděl kolem sebe. Postupně sílilo jeho přesvědčení, že za veškerou nespravedlnost na světě může řád, který je třeba pěkně po anarchisticku odstranit. A že to chce spáchat něco velkého.

V tom, že se rozhodl pro vraždění, jej možná utvrdilo rozhořčení nad tím, jak italský král Umberto I. nechal v květnu 1898 brutálně potlačit dělnické povstání. Na to, aby se pomstil v Itálii, však prý neměl peníze. Přesto se rozhodl vraždit. Ve Švýcarsku.

Vévoda, který nepřijel

Lucheni si jako oběť vybral Filipa, vévodu orleánského. Jenže ouha, aristokrat změnil své plány a návštěvu Ženevy odložil na neurčito. Zklamaný Lucheni tedy zvolil náhradní variantu - zabít šedesátiletou rakouskou císařovnu a vášnivou cestovatelku Alžbětu, která křižovala Evropu.

Do karet mu přitom tentokrát hrály okolnosti i Alžbětiny zvyky a nátura. Manželka císaře Františka Josefa si totiž příliš nepotrpěla na oficiality a pohybovala se po světě celkem nechráněna. Ač se v hotelu ubytovala pod falešným jménem, noviny rychle rozšířily informaci, že přijela prominentní návštěva. A Sissi prý navíc nechala odvolat ostrahu zaslanou švýcarskou policií. To Lucheni zřejmě zaregistroval, neboť se kolem míst, kde císařovna pobývala, nějakou dobu potloukal.

V osudný den 10. září 1898 vyrazila Sissi pouze se svou dvorní dámou, hraběnkou Irmou Sztárayovou k Ženevskému jezeru s úmyslem nastoupit na parník, s nímž se přeplaví do Montreaux.

Během čekání však přiběhl Lucheni a udeřil ji čímsi do hrudi. Císařovna upadla, ale zdálo se, že se jen polekala, a později pokračovala dál. Byť si prý postěžovala na bolest v hrudi, myslela, že ji ten podivný muž chtěl pouze okrást. Nastoupila na palubu, aniž by věděla, že je smrtelně zraněna, a krátce po vyplutí lodi zkolabovala. Teprve tehdy se ukázalo, jak vážné zranění císařovna, v mládí proslulá svou krásou i nekonvenčností, utrpěla.

Lucheni ji totiž vybroušeným pilníkem zasáhl přímo do srdce a rozsah poranění nebyl hned patrný jen kvůli náhodě. Alžběta na sobě jednak měla silně utažený korzet, a pak byla rána celkem nepatrná. Teprve když jí na parníku její dvorní dáma šaty povolila, všimla si krvavé skvrny.

Loď se vrátila, Alžbětu přenesli do hotelu, kde předtím bydlela, ale už se nedalo nic dělat. Několik hodin po útoku byla mrtvá.

Hrdý na svůj čin

Vraha zadrželi krátce po útoku, doslova na ulici. Nějakou dobu panovaly obavy, že je členem širšího spiknutí, a v ohrožení je tak i život samotného císaře. Nakonec se však ukázalo, že před soudem stanul zločinec-sólista.

Na svůj čin byl patřičně hrdý, vůbec ho nelitoval a požadoval prý, aby byl souzen v kantonu Lucern. Tam totiž stále měli trest smrti a on by se pak stal "mučedníkem" pro své přesvědčení. Dokonce se podepsal jako "Luigi Lucheni, jeden z nejnebezpečnějších anarchistů."

Jenže ho soudili v Ženevě, kde mohl dostat maximálně doživotí. Což se také stalo. Do vězení mu přišlo mnoho dopisů - některé obdivné, jiné odsuzující a nenávistné. Poprava se ovšem nekonala.

Poprvé se Lucheni ve vězení pokusil o sebevraždu 20. února 1900, a to pomocí obyčejné konzervy. O více než 10 roků později, 19. října 1910, byl úspěšnější. Poté, co prý dozorci zničili jeho nedokončené paměti, se oběsil na opasku. Bylo mu 37 let.

Jenže i Lucheniho posmrtná dráha byla poněkud netradiční. Tělo vraždícího anarchisty bylo určeno k vědeckým pokusům a jeho hlava naložena do formaldehydu a uchována v Institutu pro forenzní vědu na Ženevské univerzitě. Ta se však nestala jeho posledním útočištěm. V roce 1985 totiž hlava putovala do vídeňského muzea patologie a anatomie, do země ji pak pohřbili až na přelomu druhého a třetího tisíciletí. Leží na centrálním hřbitově ve Vídni.

A vražedný nástroj? Ten je v muzeu císařovny Sissi ve vídeňském Hofburgu.