Nebezpečí populismu se přeceňuje, Evropu ohrožuje něco jiného

MAGAZÍN - Magazín autor: Lukáš Strašík

Evropou obchází strašidlo. Tentokrát ovšem nikoliv strašidlo komunismu, ale populismu. Soudě podle varovných hlasů šířících se celým kontinentem, zavede populismus Evropu do záhuby. Je ale nebezpečí opravdu tak velké? Anebo jde jen o náramně pohodlnou omluvu vlastní neschopnosti? Marine Le Penová, německá AfD a další jim podobní jsou jen křiklouni – nic víc. Skutečné problémy jsou úplně jinde. Evropskou unii totiž nezahubí její protiklady, ale lhostejnost jejích členů.

Ilustrační snímek

Ilustrační snímek,zdroj: Profimedia.cz

Jen nenapravitelní optimisté ještě věří, že supervolební rok, kdy se mimo jiné hlasovalo ve Francii, Velké Británii a Německu, rozptýlil špatnou náladu uplynulých let a vytvořil základ toužebně očekávanému novému evropskému uspořádání. Nezměnilo se nic. Supervolební rok končí, aniž by bylo jasné, co jeho výsledky znamenají pro příští vývoj v Evropské unii, konstatuje švýcarský Neue Zürcher Zeitung.

Evropa má spoustu problémů – i bez populistů

Po zvolení Emmanuela Macrona francouzským prezidentem si všichni oddechli, že se podařilo odvrátit nebezpečí populismu a zabránit hrozícímu rozpadu EU. Tato euforie ale mezitím již pominula. A jak to vypadá jinde? Španělsko a Velká Británie budou mít ještě dlouho plné ruce práce samy se sebou. Nelze od nich tedy rozhodně očekávat podněty, které by dodaly novou energii starému kontinentu poznamenanému migrační vlnou a válkou, která už tři roky zuří nedaleko od jeho východních hranic.

Jednání o brexitu se ne a ne hnout z místa a britští konzervativci beztak tráví většinu času tím, že premiérce Therese Mayové pilně mydlí schody. Ze sebevědomých prohlášení stoupenců brexitu, že okovů zbavené království se bude profilovat jako dynamický protipól zkostnatělé EU, toho opravdu mnoho nezbylo. Britové budou ještě moc rádi, když proces odchodu z unie zvládnou s nějakými jakž takž přijatelnými výsledky.

Ani bratrovražedná španělsko-katalánská fackovačka nemá jednoduché řešení. Stoupenci samostatného Katalánska se budou muset smířit s tím, že Španělsko je právní stát a že se jakákoliv změna politického uspořádání musí uskutečnit ústavní cestou. Na druhé straně si musí Madrid, Evropská komise a všichni další zastánci statu quo laskavě uvědomit, že vůli lidu nelze ignorovat donekonečna.

Příkopy mezi Severem a Jihem a Východem a Západem

Španělsko tedy prochází těžkou ústavní krizí, Řecko se svých dluhů hned tak nezbaví a Itálie jen tiše doufá, že její banky snad zachrání nějaký zázrak. Na jih Evropy je toho opravdu požehnaně a je třeba si klást otázku, jak dlouho se ještě budou partneři ze severu chovat solidárně.

Rozdíl mezi Severem a Jihem je zřejmý i v přístupu k separatismu. Zatímco Londýn vyhověl skotskému přání a uspořádal v této otázce řádné referendum, viděli jsme dobře, jak víceméně stejná situace dopadla ve Španělsku: po válce slov a secesionistickém ukazování svalů seřezala španělská policie stoupence nezávislosti jako žito a nikdo pořádně neví, jestli tedy Katalánci vyhlásili, nebo nevyhlásili samostatnost – dokonce ani oni sami. V Evropě je právo na sebeurčení historickým soudkem se střelným prachem. Většina států totiž nevznikla na základě konsensu, ale byla krví a mečem slátána dohromady z menších částí.

Od jednotné Evropy, nebo přinejmenším od společně postupující EU je starý kontinent vzdálen více než kdy jindy. Na východě to totiž také pomalu vře a Polsko, Maďarsko a další neustále zdůrazňují, že o národním státu a národní homogenitě a identitě mají úplně jiné představy než (pan)Evropská komise. Ta sice u Soudního dvora EU ve sporu o uprchlické kvóty vyhrála, to ale zdaleka neudělalo tečku za celou záležitostí. Naopak: Brusel svou arogantní lhostejností vůči historickým zkušenostem Východu ještě více přitápí pod kotlem doutnajícího konfliktu.

Z někdejší vůdčí role Německa a Francie toho mnoho nezbylo

V této ošemetné situaci by měly obě hlavní mocnosti Francie a Německo razantně určovat další směr vývoje. Doteď ale spíš pokulhávají. Angela Merkelová vyšla z voleb oslabená a koaliční vyjednávání o nové vládě se potáhnou ještě hodně dlouho. Kancléřka, která beztak nikdy nebyla typ, který se do něčeho vrhá po hlavě, bude tedy v evropské politice postupovat zjevně ještě opatrněji než dosud. S Německem, které se musí vnitropoliticky nově přeskupit a rozhodnout se mezi centralisty a federalisty, se žádné větší změny v EU dělat nedají.

Zbývá tedy Emmanuel Macron, poslední mohykán evropské integrace. Jeho nadšení je sice nakažlivé, nicméně tím nedokáže zastřít fakt, že jeho nápady a výstřelky mají jen minimální šanci na úspěch. Požaduje více integrace a užší spolupráci v oblasti justice, armády a zpravodajských služeb. Svou skepsi už dala dostatečně najevo třetina členů EU, když se odmítla podílet na úřadu evropského veřejného žalobce (EPPO). Iluzorní je i Macronův nápad jednotné migrační politiky s uprchlickými kvótami. Velkými projevy se zkrátka "znovuzaložení Evropy" asi nezdaří.

Problém je i v rozdílném přístupu Francie a Německa. Zatímco Berlín klade důraz na dodržování maastrichtských kritérií, Paříž pokládá praktickou soudržnost za důležitější faktor než papírové dohody. V Německu jsou státoprávní tradice mnohem starší než ty demokratické, a proto zde závazná pravidla a právní jednání mají takovou váhu. Francouzi jako děti revoluce naopak sázejí více na manifestaci vůle lidu než na právničinu a řeč lejster. Tento kulturní rozdíl provází EU od samého počátku.

Evropa potřebuje hlavně větší pružnost

Nepříliš srdečný postoj nového amerického prezidenta Donalda Trumpa by měl Evropskou unii přimět ke zjištění, že úsilí o samostatnější roli ve světové politice je pro ni téměř nezbytností. Ve své současné situaci, kdy je hospodářsky oslabená a politicky rozhádaná, nestačí na mezinárodní těžkou váhu, jako je sílící vliv někdejších rozvojových zemí, sebejistí autokraté nebo nevyzpytatelný Trump.

Aby vůbec mohla být zahájena smysluplná diskuse o evropské budoucnosti, muselo by být splněno několik podmínek. Jednání o brexitu nesmějí připomínat trestní výpravu proti vzpurným Britům, protože silná Velká Británie je v bytostném evropském zájmu. Brusel nesmí ani krákat za vlasy členské státy, které kladou důraz na svou suverenitu - viz tahanice o uprchlické kvóty.

A v neposlední řadě se nesmí zapomínat ani na ty, kdo se nadále považují za národní státy, stojí o evropskou spolupráci, ale nechtějí se nechat navléct do bruselské svěrací kazajky – ať už jde o Velkou Británii, Polsko, ale třeba i o Norsko nebo Švýcarsko. Bruselský právní rámec, který nedává prostor takovým potřebám, se už prostě přežil. Macron chce evropskou krizí zachránit větší integrací, ale namísto nových přísných pravidel potřebuje Evropa spíše větší pružnost.

Jen otrapové a křiklouni – nic víc

Populismus tedy nepředstavuje největší evropský problém. Ani Le Penová, ani AfD, ani Geert Wilders ani kdokoliv jiný nebrání Macronovi a Merkelové v obsáhlých reformách. Za to, že se v dohledné době nebude nic dít, může daleko více nakupenina různých zájmů, historických zkušeností a politických slabostí jednotlivých aktérů. Populisté jsou jen otrapové, kteří zdržují sestavování vlády a v ojedinělých případech se dostanou i k moci: Syriza v Řecku, podle všeho FPÖ v Rakousku a po víkendových volbách zřejmě něco podobného čeká i nás.

Populisté jsou ale příliš marginální mocí, než aby mohly dlouhodobě určovat hlavní směr evropského vývoje. Ve srovnání s brexitem, propastí mezi Severem a Jihem nebo Východem a Západem se význam levicových i pravicových extremistů značně přeceňuje. Možná dokonce záměrně, protože se v předvolebním boji perfektně hodí jako obraz nepřítele.

Závěr supervolebního roku je tedy jednoduchý a zároveň neradostný: V Evropské unii zůstává všechno při starém a toužebně očekávaná a nezbytná změna se nekoná. Řečeno okřídlenými slovy někdejšího ruského premiéra Viktora Černomyrdina: Chtěli jsme to udělat co nejlíp, ale dopadlo to jako vždycky. 

Tagy: Francie Německo populismus Rakousko zahraničí Evropská unie AfD evropská politika vzestup populismu

Zdroje: Neue Zürcher Zeitung,Vlastní