Řítí se Katalánsko (a s ním Španělsko) do občanské války? Tenhle scénář vývoje na Pyrenejském poloostrově teď kdekdo zmiňuje.

"Španělsko flirtuje s další občanskou válkou," píše například analytik James Badcock, v magazínu Foreign Policy. Reportér Gregory Beals na webu Daily Beast zase tvrdí: "Tady v ulicích Barcelony dosud žijí duchové občanské války."

Na sudu prachu

Situace v monarchii je skutečně třaskavá. Katalánci a Španělé sedí na sudu střelného prachu.

Ti první se chystají vyhlásit nezávislost na Španělsku. "Budeme o tom jednat na konci tohoto, anebo počátkem příštího týdne," řekl stanici BBC premiér autonomní oblasti Carles Puigdemont.

Centrální vláda v Madridu se zase připravuje na to, že katalánskou rebelii překazí. "Uděláme vše, co nám zákon dovoluje, abychom Katalánsku v takovém kroku zabránili," prohlásil španělský ministr spravedlnost Rafael Catal.

Španělové a Katalánci zaklekli na opačných stranách barikády. Dá se nicméně doufat (a předpokládat), že druhá občanská válka se z toho nezrodí.

Kaše, kterou si Španělé a Katalánci navařili, tak horká snad není. Bude z toho ale mela.

Dá se z ní ještě vycouvat? A jak?

Fotbal a politika

Češi vědí, jak na to. A už se ozvali. Připomínají, že se dokázali sametově rozvést se Slováky. A tak nabízejí své zkušenosti a rady z dělení Československa. Jsou mezi nimi komentátoři i politici.

Třeba Andrej Babiš, který doporučuje Španělům, aby si vzali příklad z Československa. Rozvod Čechů a Slováků označil za dokonalý příklad, jak se mohou národy dohodnout, v klidu oddělit a přesto zůstat v přátelském vztahu. 

A připomněl se i Václav Klaus, který jako český premiér rozvod dvou národů se šéfem slovenské vlády Vladimírem Mečiarem vyjednával. V rozhovoru pro Blesk se pochlubil, že dělení Československa je dodnes "příkladem pro celý svět". (Jako kdyby se celý svět chtěl dělit). A pochlubil se, že i Katalánci jeho výkladu o tom, jak z jednoho státu udělat dva, pozorně naslouchali.

Takže by mohlo stačit, aby se španělský premiér Mariano Rajoy přijel proškolit do Prahy a předseda katalánského kabinetu Carles Puigdemont do Bratislavy a vše bude v pohodě. Jak prosté!

Jenže radit v konfliktu na Pyrenejském poloostrově je ošidné, protože srovnání Španělska s Československem pokulhává. Je to jako kibicovat Španělům do toho, jak má hrát jejich fotbalová reprezentace. (Kdo ví, možná se Babiš a Klaus i do toho jednou pustí.)

Stát jako trhací kalendář

Španělsko a Katalánsko jsou dočista jiný případ než Česko a Slovensko.

Československo bylo federací dvou republik – České a Slovenské. Španělsko je konstituční monarchií, která se skládá ze sedmnácti autonomních oblastí nazývaných autonomní společenství (comunidades autónomas) a dvou autonomních měst (ciudades autónomas) na severu Afriky – Ceuty a Melilly.

Československo se na konci roku 1992 rozdělilo na Česko a Slovensko a přestalo existovat, zmizelo z map. Katalánsko však chce vystoupit z mateřského státu, amputovat z jeho území klín mezi Pyrenejemi a Středozemním mořem.

Pokud tohoto cíle dosáhne, Španělsko nezanikne. "Pouze" přijde o šestnáct procent území a Barcelonu, po Madridu druhé největší město s architektonickými skvosty Antonia Gaudího.

Když se politické reprezentace Čechů a Slováků nemohly domluvit na podobě společného státu, řekly si, že bude snazší se rozejít než držet společný stát na kapačkách. Žádné masové protesty to neprovázely, protože mnozí Češi měli Slováky za kouli na noze, která je brzdí v rozletu, zatímco Slováci prožívali národní obrození, toužili po vlastním státu.

Stačilo v podstatě rozdělit společný majetek, měnu a zbraně v poměru odpovídajícímu počtu obyvatel, tedy dva ku jedné. Vzpourou nebo exitem před čtvrtstoletím nikdo nehrozil. Moravané, ale i Maďaři na jižním Slovensku, byli v klidu.

Katalánský odchod by však mohl mít dominový efekt. Pokud by se Katalánci se Španěly dohodli na svém odchodu z království, sotva by zůstalo jen u tohoto štěpení. Stejný požadavek by patrně vznesly Baskicko, Navarra a možná také Galicie.

Ze španělské monarchie by se mohl stát trhací kalendář.

Ekonomické důsledky takového vývoje by pro Španělsko byly zdrcující. Baskicko je nejrozvinutějším regionem království, má druhý nejvyšší HDP na hlavu po Madridu. Třetí v tomto žebříčku je Navarra, obývaná převážně Basky, čtvrté lidnaté Katalánsko, které se na španělském HDP i exportu podílí dvaceti procenty.

Obušku, z pytle ven!

Když Slovenská národní rada (slovenský parlament) přijala v červenci 1992 deklaraci o slovenské svrchovanosti, nebylo možné očekávat nějaké sankce od federální vlády. Důvod byl nasnadě: Zasedali v ní ve stejném poměru Češi a Slováci.

Španělská a katalánská vláda však stojí proti sobě. Proto také mohl kabinet v Madridu vyslat do Katalánska policisty, kteří kopanci a obušky vyháněli lidi z volebních místností. Byla to nejhorší možná reakce na katalánské referendum. A nic na tom nemění to, že ho soud prohlásil za protiústavní.

Poměry v Československu před čtvrtstoletím byly na hony vzdáleny dnešní realitě v Katalánsku a ve Španělsku. Proto nemá smysl nabízet aktérům tamního konfliktu manuál na dělení státu.

I bez něj je zjevné, že španělská vláda se dopustila fatální chyby, když do Katalánska vyslala policii se zadáním šikanovat a mlátit. Jednotu státu nelze udržet násilím. Alespoň ne na dlouho.