Koukat se na Brity skrz prsty, protáčet nad nimi panenky a pochechtávat se jejich bezradnosti se už v Evropě pomalu stalo národním sportem. Od té doby, co si těsná většina Britů odhlasovala odchod z Evropské unie, považuje kontinent ostrovany v podstatě za beznadějný případ a zlomil nad nimi hůl. Premiérčiny neslavné a chaotické pokusy realizovat většinovou vůli Britů negativní dojem ještě více posilují.

Rozsekaná premiérka v mrazáku?

Premiérčin nedávný projev ve Florencii přijali v Bruselu s obvyklou směsí údivu, arogance, netrpělivosti a soucitu. Mayová sice uznala nutnost jakéhosi přechodného období, v řeči ale nezaznělo nic nového ani zásadního. Dokázala vyjmenovat jen problémy s brexitem, jejich řešení ale nenavrhla.

Projev byl v zásadě zdržovací taktikou v době, kdy se v jednání nedosahuje pokroku. Mayová je konfrontována s realitou, že v okamžiku, kdy aktivovala článek padesát s cílem získat zpět kontrolu, tuto kontrolu ve skutečnosti ztratila a vložila budoucnost Velké Británie do rukou Bruselu.

Ani její projev na právě skončené konferenci konzervativců v Manchesteru nebyl o mnoho konkrétnější, a média tak spíš věnovala pozornost její hlasové indispozici. Pokašlávající Mayová tu vyjádřila jakousi naději, že se podaří dosáhnout dohody výhodné pro obě strany, pokud přistoupíme k rozhovorům o brexitu ve správném duchu spolupráce a přátelství… bla bla bla.

Je sice pravda, že Mayovská bezradnost provázející brexit může při pohledu zvenčí být veskrze zábavná, což ještě podtrhuje poněkud komická figurka ministra zahraničí Borise Johnsona. Ten sice na konferenci konzervativců zdůraznil, že britská vláda stojí jednotně "za každou slabikou" proslovu Mayové ve Florencii, v neděli přitom zveřejnil čtyři vlastní požadavky, jak by měla dohoda s EU vypadat. Vysloužil si za to pořádnou kritiku – stejně jako někdejší premiérčin kabinetní kolega George Osborne, který se pro změnu nechal slyšet, že nedá pokoj, dokud Mayová nebude rozsekaná na kousky v sáčcích v jeho mrazáku.

Posměch a arogance není namístě – věc je příliš vážná

Pravda je, že důvodů k nevěřícnému kroucení hlavou poskytuje Londýn víc než dost: ať už jde o zpackané volby, zbytečné otálení a promarněný čas, nejednotnost, iluzi jakéhosi impéria 2.0, zmatenou opozici, politické vakuum nebo vršící se nezodpovězené otázky, jak by měl vypadat samotný brexit i doba po něm.

Posmívat se Londýnu za jeho bezradnost je ale laciné. Vychutnávat si škodolibě a se sebeuspokojením drama, jaké se nyní kvůli brexitu v Londýně odehrává, může mít pro Evropu fatální následky. Nikdo soudný přece nemůže mít zájem na tom, aby se Británie držela nad vodou jen jako politický vazal Donalda Trumpa a jako daňový ráj sloužící k praní špinavých peněz, píše německý deník Die Welt.

Evropané přitom delegovali brexit na bruselské úředníky a jen protáčejí panenky, místo aby partnerovi pomohli z krize, aby brexit chápali jako evropský, a nikoliv jako britský problém, a aby se snažili všemi prostředky a společnými silami hledat cestu a řešení.

Skoro to vypadá, jako kdyby si nynější evropští vládci nad problémem myli ruce – v čele s Angelou Merkelovou. Kde jsou ty časy, kdy státníci typu Helmut Schmidt a Valéry Giscard d'Estaing nebo Helmut Kohl a Francois Mitterrand dělali pro Evropu všechno možné i nemožné podle hesla "když se chce, tak to jde". Dokonce si poradili i se vzdorovitou Margaret Thatcherovou, činili kompromisy, uzavírali dohody, vyjednávali a přimhuřovali obě oči, jenom aby vybudovali a udrželi pohromadě společnou Evropu.

S touhle odvahou a elánem je dnes podle všeho konec. Místo toho, aby smlouvy podle potřeby nově interpretovali, zabetonovali se nynější evropské špičky za neblahým článkem padesát, který byl spíchnutý horkou jehlou, protože se nepředpokládalo, že by se někdy v praxi měl uplatnit. Někdejší pružnost byla nahrazena zkostnatělostí.

Vezměme si třeba volný pohyb osob, kterým se teď Evropa tak strašně ráda ohání. Bylo to tak vždycky? Nebyla to náhodou právě Velká Británie, která po rozšíření EU na východ otevřela pracovní trh novým členským zemím, zatímco Francie, Německo a spol. s tím otálely, jak jen to bylo možné?

Pokašlávající Theresa Mayová na konferenci konzervativců | zdroj: Profimedia

Na tohle všechno zřejmě Brusel zapomněl a jde mu podle všeho mnohem více o princip, než o jednotu a snahu se dohodnout. To pocítil přece už předchůdce Mayové David Cameron. Pod vnitropolitickým tlakem vypsal referendum a mohl jen doufat, že Evropská unie prokáže jistou pružnost a vstřícnost. To se nestalo – a Cameron referendum prohrál.

Bruselští byrokrati na jednání nestačí

Při jednáních o brexitu šance Britů na dosažení kompromisu ještě dále klesly. Místo aby se evropští státníci sami pustili do rozhovorů, nechávají britskou vládu jednat s bruselskými byrokraty. Strach, že by si umazali ruce, omlouvají trapným argumentem, že mezi sebe nechtějí nechat vrazit klín.

Ale člověk jako Michel Barnier přece na rozdíl od volených politiků nikdy nemůže pochopit, jakému vnitropolitickému tlaku je vystaven jeho protějšek. Hlavní vyjednavač EU pro brexit nikdy nebude vnímat absurdní úhybné manévry Theresy Mayové a jejího ministra pro brexit Davida Davise jako výraz bezradnosti a bezmoci. Reaguje na ně s nepochopením a s arogancí, což britské předsudky vůči Bruselu jen posiluje a rozšiřuje řady těch, kdo chtějí z unie co nejdříve vypadnout.

Britský odchod přitom rozhodně není nezvratný, a už vůbec ne v "tvrdé" verzi, kterou prosazuje Mayová. S postupem času je totiž stále více zjevné, jak strašnou chybu Britové svou volbou udělali - a spousta z nich si to uvědomuje. I někdejší labouristický premiér Tony Blair zůstává optimistou a věří, že země nakonec v Evropské unii zůstane. Byla by škoda této nálady nevyužít a znechutit ostrovany pokračujícím přezíravým postojem Evropy.

Labouristé se po dlouhém váhání konečně rozhoupali a rozhodli se postavit proti tvrdému brexitu, tedy jasnému oddělení Británie od EU včetně opuštění jednotného trhu a celní unie. A rozumné hlasy sílí i v řadách konzervativců.

Aby tento trend pokračoval, měli by evropští státníci přestat Británii neustále peskovat a ponižovat. Trestat Brity je totiž úplně stejná hloupost jako brexit. Je možná pravda, že Britům přeskočilo, ale Evropanům rozhodně také. A možná ještě víc.