Sto dní s 'republikánským králem'

MAGAZÍN - Magazín autor: František Kalenda

Ve Francii se tomu říká "období milosti" (état de grâce). Jde o prvních sto dní nového prezidenta, po jehož uplynutí by měla být nová hlava státu poprvé seriózně hodnocena za své působení v úřadu. Emmanuelu Macronovi, francouzskému prezidentovi zvolenému přesvědčivou většinou, ale za nepřesvědčivé účasti voličů, tato doba uplynula 21. srpna. Jak je na tom?

Emmanuel Macron

Emmanuel Macron,zdroj: Profimedia.cz

Hodnocení vlády po prvních sto dnech v úřadu má přirozeně nejedno úskalí. Přestože se doba zrychluje a prostor mezi volebními kampaněmi neustále zkracuje, pořád jde o relativně krátké období a demokratický politik v něm těžko může naplnit - anebo zradit - významnou část svého programu.

Zdržuje ho zpravidla neznalost prostředí, která se kromě něj týká i jeho blízkých spolupracovníků, nebo komplikovanost legislativních procesů. Proto se nedá vyloučit, že prvních sto dní nové hlavy státu v prezidentském systému bude diametrálně odlišných od mnoha set dní, které má teprve před sebou.

I tak krátké období přesto může naznačit některé tendence a odhalit prezidentovy slabé a silné stránky, z nichž jedny nevyhnutelně převáží a určí, jakým způsobem bude jeho vláda hodnocena na konci funkčního období. Jaké slabé a silné stránky tedy dosud odhalil francouzský prezident Emmanuel Macron?

Energie

Mezi ty nejsilnější - a pro Macrona nejtypičtější - charakteristiky bezpochyby patří na pohled takřka nevyčerpatelná energie. Se stejnou vervou, s jakou vstoupil do prezidentské kampaně proti zdánlivě silnějším soupeřům, se od počátku svého mandátu pustil do prosazování slíbených reforem. Naplňuje tak svá slova pronesená v dubnovém rozhovoru s francouzskou televizí BFMTV: "Moje touha jednat mě pohlcuje."

V tradičně pomalém parlamentním prostředí za prvních sto dní protlačil už šest zákonů, z nichž nejdůležitější je zákon o morálce a etice v politice, tvrdě osekávající výhody francouzských politiků na různých úrovních. Mimo jiné přišli o možnost zaměstnávat a ze státních peněz platit své příbuzné, což před volbami de facto pohřbilo Macronova pravicového soupeře Françoise Fillona, nebo o zvláštní podmínky pro odchod do důchodu.

Poslanci nadále nemohou být zároveň místními zastupiteli a osoby odsouzené za trestné činy související s morálkou nebudou moci deset let kandidovat do žádného veřejného úřadu. Nová legislativa kromě toho upravuje a výrazně reguluje financování volební kampaně ze soukromých i veřejných zdrojů a ruší takzvanou parlamentní rezervu, z níž jednotliví zákonodárci dostávali rozpočty pro využití ve svých volebních okrscích.

Zákon o morálce a etice v politice, schválený postupně ve dvou částech, patřil mezi klíčové Macronovy předvolební sliby a poprvé mění řadu dlouho kritizovaných postupů ve francouzské politice, kvůli které je v ní jen velmi malá důvěra veřejnosti.

Prezident dále v parlamentu prosadil například údajně poslední prodloužení výjimečného stavu, který by měly nahradit právě připravované - a rovněž předchozími vládami dlouho odkládané - protiteroristické zákony, a nechal si posvětit zrychlený proces pro schvalování reformy zákoníku práce na podzim.

Stejné množství energie jako na domácí politické scéně nový francouzský prezident předvádí v zahraničí, kde se mu daří vystupovat v roli lídra významné světové mocnosti. Brilantně využil toho, že americký prezident Donald Trump vycouval z Pařížské klimatické dohody, kromě toho se pokouší výrazně působit na evropské scéně jako sebevědomý a rovnocenný partner Německa nebo vyvíjí zajímavé diplomatické iniciativy na různých frontách.

Setkal se třeba se zástupci palestinské a izraelské strany při vyjednávání o vzájemném konfliktu a naposledy se mu podařilo - mimochodem za zády Itálie - dostat ke stejnému stolu dvě konkurenční vlády v Libyi. Dohoda, kterou podepsaly právě v Paříži, by mohla být zárodkem mírového řešení vleklé občanské války, jež mimo jiné přispívá k velkým migračním pohybům do Evropy.

Autoritářské tendence

Stinnou stránkou energického vystupování a pokusu co nejrychleji prosadit svoje předvolební sliby jsou určité autoritářské tendence, jimiž prezident Macron nemálo připomíná svého předchůdce Nicolase Sarkozyho. Macronova strana Republika v pohybu (La République en marche; LREM) zneužívá v parlamentu svého dominantního postavení k omezování práv opozice vystupovat a debatovat o vládou navržených zákonech.

Macron sám vyvolal značný odpor veřejnosti sporem s Pierrem de Villiers, náčelníkem generálního štábu, který si v červenci dovolil kritizovat plánované miliardové škrty ve vojenském rozpočtu. Přestože tak učinil na parlamentní půdě za zavřenými dveřmi, Macron jej přinutil na svou pozici rezignovat, za což si vysloužil od jiného generála Vincenta Desportese veřejné označení "mladistvý autokrat".

Kritiky vysmívaný bývá i prezidentův pompézní styl, opět připomínající Sarkozyho. Macron si evidentně potrpí na velké vojenské přehlídky, na prostory spjaté s monarchií, jako je zámek ve Versailles, kde přijal Vladimíra Putina nebo promlouval ke společnému zasedání Národního shromáždění a Senátu, a na pateticky působící veřejné projevy. Už svůj první projev ostatně přednesl na nádvoří královského paláce v pařížském Louvru.

Amatérství

Vážnost pompézního a autoritářského vystupování "republikánského krále" Macrona přitom od počátku podkopávají amatérské přešlapy jeho vlastní a především za jeho stranu zvolených zákonodárců, kteří projevují fundamentální neznalost standardních parlamentních procesů a vypouštějí do médií kakofonii často protichůdných názorů.

Mohou to sice jako poslanec Bruno Bonnel omlouvat tím, že chtějí vytvářet "kreativní nepořádek", ve skutečnosti se ale projevuje jejich nezkušenost: téměř tři čtvrtiny zvolených poslanců zasedá v Národním shromáždění poprvé a zvláště v novém seskupení LREM jednoduše nemají dost starších kolegů, od nichž by se mohli učit.

Za výraz amatérství by se dal jistě označit i zmíněný spor s náčelníkem generálního štábu či neslavný Macronův pokus vytvořit pro svou manželce Brigitte oficiální pozici první dámy. To by vyžadovalo speciální zákon, dost možná změnu ústavy a především přidělení nemalého množství prostředků z veřejných financí - od platu, přes vlastní rozpočet nového úřadu, až po placené asistenty.

Vzhledem k tomu, že se Macron zaklíná škrty a veřejně brojil proti zneužívání politických pozic rodinnými příslušníky, jeho návrh vyvolal masivní odpor. Petici proti němu podepsalo na 316 tisíc lidí a prezident musel ustoupit. Brigitte tak bude po vzoru svých předchůdců pouze neoficiální - a neplacenou - první dámou.

Velké bitvy

Energie, ale i amatérismus a autoritářství založené na nevelkých zkušenostech jak Macrona, tak jeho nejbližšího okolí, budou bezpochyby dvěma určujícími a protichůdnými tendence i po zbytek jeho mandátu. Celkem brzy by se mělo začít ukazovat, která z nich nakonec převáží - třeba na klíčové reformě zákoníku práce, jejíž schvalování by mělo odstartovat na podzim.

Zákoník práce je pro Francouze na jednu stranu skoro posvátným dokumentem, na jehož výdobytky jsou patřičně hrdí a každá menší změna se setkává s instinktivním odporem. Na druhou stranu si však většina obyvatel Francie přeje konec ekonomické stagnace a především pád dlouhodobě vysoké nezaměstnanosti, což půjde bez modernizace rigidního a často zastaralého zákoníku jenom těžko.

V prosazování změn je tedy potřeba postupovat sice energicky, avšak zároveň opatrně vzhledem k odborům a veřejnému mínění jako takovému, už teď nepříznivě vnímajícímu jak reformu, tak Macrona samotného; prezidentovi v poslední době i vzhledem k přešlapům prudce spadla popularita. Příliš nekompromisní a nabubřelý přístup může snadno vést k vyhnání statisíců Francouzů do ulic a k rychlému ukončení veškerých nadějí na změnu.

Ostatně takové naděje se spojovaly i se dvěma předchozími francouzskými prezidenty. A oba jejich nositelé se brzy stali ve své době nejnepopulárnějšími hlavami státu v moderní historii své země, z nichž ani jeden neobhájil svůj mandát.

Emmanuel Macron zatím přinejmenším prokázal svou vůli pokusit se s odboráři dohodnout a vyjednat kompromis s méně radikálními organizacemi. Mohlo by se to vyplatit: řada z nich včetně té momentálně nejsilnější se zatím k plánované zářijové sérii stávek nepřipojila.


Tagy: Francie zahraničí francouzská politika

Zdroje: Vlastní