Svět, jak ho známe, už neexistuje. Žijí v něm úplně noví lidé

MAGAZÍN - Magazín autor: luk

Ještě donedávna měli všichni jasno: Tady jsou střední a vyšší vrstvy, tady dělníci a tady rolníci. Každá skupina byla předvídatelná a bylo víceméně předem jasné, jak bude ve volbách hlasovat. Dnes je ale všechno jinak. Vrstvy se promíchaly a tradiční modely už nefungují. Najednou tu máme konzervativní radikály a bohaté proletáře, stejně jako xenofobní cizince nebo hipsterské nácky.

Záříjová pařížská demonstrace za právo na interrupci

Záříjová pařížská demonstrace za právo na interrupci,zdroj: Profimedia.cz

Velké tradiční strany ztrácejí svou voličskou základnu a klasické společenské prostředí se stává neuchopitelným – a to nejen pro politiky, ale i pro sociology, marketingové stratégy nebo média. Společnost má stále výraznější tendenci k rozporům, což je v podstatě celosvětový trend.

Volič se stává nevyzpytatelným

Lidé začali volit svévolně, leckdy dokonce podivně či nesmyslně. Sociologové, politici a média stojí najednou se svými starými moudry a osvědčenými vzory před novými skutečnostmi a novými typy se zdánlivě iracionálními rozhodnutími.

Tradiční prostředí se posouvá, vysvětluje v rakouském týdeníku Profil sociolog Oliver Frey. Jsme svědky vytváření nových sociálních struktur, které vedou k epochálním společenským změnám. Je proto otázka, zda tradiční sociologické studie skutečně ještě odpovídají každodennímu životu lidí.

Definovat dnes buržoazii, dělníky nebo rolníky je poměrně obtížné. Dříve bylo jasné, co je levice a co pravice, a politika se definovala prostřednictvím společenských kategorií. Dnes je pojem levice a pravice prakticky vyprázdněný a souvisí maximálně s politickou identitou.

Klasický výzkum společenského prostředí porovnává životní podmínky lidí s podobným sociálním a kulturním zázemím, podobnými postoji a zájmy, společnou mentalitou a srovnatelnými ekonomickými ukazateli. Získané poznatky se pak zpravidla využívají v marketingu a v politickém poradenství.

Co způsobuje změnu společenského prostředí?

Změny tohoto tradičního prostředí jsou způsobené flexibilnějším pojetím práce a soukromí, erozí klasických rodinných struktur, digitalizací každodenního života nebo rostoucí polarizací blahobytu.

Tak například bohatství, které kdysi bylo relativně jednoznačným a jasně definovaným společenským indikátorem, toho už dnes mnoho nevypovídá a za jistých okolností je s klasickým pojetím dokonce v přímém rozporu. Zakladatelé startupů, kteří ani nedokončili školu a nemají odpovídající vzdělání, se dnes mohou klidně stát milionáři a dokonce i podnikatelskými vzory.

Noví milionáři se kromě toho rekrutují třeba i z těch nejnižších vrstev, což se projevuje například mezi celebritami nebo ve sportu. A tak se díky (nebo kvůli?) fotbalovým milionářům migračního původu stávají typickými prvky životního stylu nové horní vrstvy takové atributy, které dříve bývaly typickými rysy nižších vrstev – jako je tetování, nošení tepláků nebo tenisek. Na první pohled se proto nedají tyto klasické signály jednoznačně vykládat – a při bližším pohledu jsou dokonce ještě nejasnější.

Podle odborníků je možná nejvýraznější společenskou změnou uplynulých dekád posun od eticky orientovaného obrazu světa na obraz orientovaný esteticky. Prostě se od obsahu přešlo k formě a stylu. Lidé se stali experty na styl a samozřejmě preferují ten svůj. Nelze se proto ani divit, že se ani v politice nehledí tolik na obsah, jako spíše na styl, což je obzvláště výrazné například při televizních debatách.

Čtyři druhy kapitálu

Ve výzkumu společenského prostředí se v zásadě rozeznávají čtyři druhy kapitálu, které jsou ve společnosti nerovnoměrně rozloženy, připomíná Frey: ekonomický, sociální, kulturní a symbolický. Ke kulturnímu a sociálnímu kapitálu se ale lze dnes dostat i bez přístupu ke kapitálu ekonomickému. Hodnoty a politické přesvědčení se navíc stále více oddělují od ekonomických podmínek. Vytrácí se tak například solidarita lidí s příslušníky stejně společenské vrstvy.

A situace je ještě komplikovanější: Tam, kde se sociální skupiny definují pouze prostřednictvím symbolů (a už tedy nikoliv společnými hodnotami, tradicemi nebo ideologií), je poměrně snadné vyvolat zmatek. Příkladem jsou pravicoví extremisté kamuflovaní jako městští hipsteři v takzvaném identitárním hnutí.

V marketingu to funguje podobně, kdy se experti pomocí kreativních kombinací snaží získat vliv na určité vrstvy, které se jim zatím nedařilo oslovit. A právě to dělají identitáři skvěle: Vytipují a uspokojují popkulturní potřeby.

Řada evropských zemí je vnitřně rozdělená. Nová politická prostředí dokážou populisté uchopit mnohem snáz než stará civilní společnost a etablované politické strany, protože právě příznivci populistů jsou heterogenní. Lidé jsou navíc mnohem radikálnější, než jsme si dokázali představit, a významnou roli hraje i myšlenka, že "těm starým stranám ukážeme, zač je toho loket". Populismus vychází z pocitu bezmoci a také z nostalgického faktoru, že "dřív bylo všechno lepší".

Nové typy voličů

Příkladů výše zmíněného posunu ve společnosti bychom našli řadu. Je tu například někdejší levicový volič, který se cítí být zrazen tradičními stranami a hledá u populistů novou naději. Pak tu je krajně pravicový hipster, který argumentuje tím, že není nácek, ale vlastenec. Máme zbohatlé proletáře, kteří mísí atributy nižších vrstev společnosti se skutečným, či jen domnělým luxusem v duchu hesla "mám sice jenom základku, ale jezdím v porsche".

Máme tu rasistické a xenofobní cizince či radikální konzervativce volající najednou po přímé demokracii. Je tu i alternativní maloměšťák, který se rád ohání tolerancí a otevřeností, ale ve skutečnosti mu chybí respekt vůči jinému názoru i pohledu na svět. Nechybějí ani paranoidní feministky, které zastávají heslo, že sexismus je horší než rasismus.

A je tu i nerozhodný a nevyzpytatelný volič, který pokaždé dává hlas někomu jinému podle momentální nálady. To se projevilo například v březnu v Nizozemsku, kdy se do 150členné dolní komory parlamentu dostalo 13 stran, mezi nimiž nechybí třeba hnutí za ochranu zvířat, za zelené zemědělství, digitální svobodu nebo za práva důchodců.

Člověk člověku dikobrazem?

Pro velké části obyvatelstva je stále méně atraktivní hlásit se k nějakému konkrétnímu společenskému prostředí. Individualizace společnosti a sebereflexe v sociálních sítích přímo vede k egománii. Člověk nechce být jako ostatní, cítí potřebu se vůči nim vymezovat a nabízí se mu k tomu dostatek možností seberealizace. Příslušnost k určitým vrstvám ale přitom zůstává stabilní, jedinec se pouze pružně zbavuje tradičního sociálního korzetu. To samozřejmě vede ke snaze se vymezovat i v rámci určitého prostředí, i když člověk může jen sotva ignorovat svou potřebu účasti a příslušnosti k dané skupině.

Čili stručně řečeno: Jsme egoističtí příslušníci stáda. Arthur Schopenhauer například použil příměr dikobrazů, kteří se při špatném počasí natěsnají na sebe, aby si dodávali teplo, a přitom si navzájem způsobují zranění. Možná tedy dnes platí, že člověk člověku už není ani tak vlkem, jako spíše dikobrazem, uzavírá Profil.

Tagy: Německo Rakousko zahraničí voliči sociologie zajímavosti a kuriozity populace a společnost

Zdroje: Profil