Nerovnosti mezi jednotlivými státy se jednoznačně zmenšují. Nejlépe to není vidět ani tak na příjmech, jako na délce života, která nikdy v minulosti nebyla tak rovnoměrně rozložená jako dnes. Rozvojové země z existence vyspělých a bohatých zemí profitují dokonce hned dvakrát: Zaprvé odtud mohou získávat technologie a nacházet tam trhy s velkou kupní silou, což urychluje ekonomický růst. A zadruhé mají užitek z medicínského pokroku na Západě.

Nerovnost není chudoba

Nerovnost mezi lidmi v rámci jednotlivých zemí se ale v mnoha velkých ekonomikách, jako jsou USA nebo Čína, naopak zvýšila. Nerovnost je totiž něco zcela jiného než chudoba. A úspěšnému boji proti chudobě často brání především to, že se vyhlásí boj proti materiální nerovnosti, jehož význam se značně přeceňuje.

Často se zapomíná na to, že boj proti nerovnosti způsobil v Číně v době Velkého skoku v letech 1958 až 1962 největší hladomor, jaký dějiny zažily. Hlady zemřelo nejméně 45 milionů z tehdejších 650 milionů. Ani socialismus východního bloku svým bojem proti nerovnosti nevytvořil blahobytnou společnost, ale pouze chudnutí mas.

I když je nerovnost nevyhnutelná, mnozí se s ní nedokáží smířit. Stejně jako s tím, že se sice třeba mají dobře, ale jejich hlas nikdo neslyší a slyšet nechce. Trochu si možná připadají jako britský princ Charles, král na věčné čekací listině. Žije sice v blahobytu, ale nemá moc. Vymýšlí si nejrůznější činnosti, ale není nepostradatelný a společnost se bez něj dobře obejde, píše německý deník Die Welt.

Jsou dnešní lidé jako princ Charles? Anebo jako antický Tantalos, k němuž se sklánějí větve s ovocem, ale nedosáhne na ně? Je právě to důvod, že úměrně s rostoucím osobním a společenským blahobytem nabývají na síle populistická hnutí a sílí nenávist vůči elitám?

Jsou lidé na Západě v pozici prince Charlese?

Ať chceme nebo ne, v rozvinutém kapitalistickém sociálním státě si žije většina lidí tak pohodlně, jak dříve žili jen králové: Mají k dispozici teplé jídlo, kdykoliv si vzpomenou, tekoucí vodu, zdravotní péči, svobodnou komunikaci s celým světem, bezproblémový přístup k vědění, možnost cestovat kdykoliv a kamkoliv. Člověk je suverén a podle ústavy je lid zdrojem veškeré státní moci.

Je to ale skutečně tak? Mnozí se tak rozhodně necítí a uvědomují si, že moc mají pouze na papíře. Žijí si jako králové bez moci, vlivu, rozhodovacích pravomocí a bez poddaných – zkrátka jako princ Charles. Politické a společenské dění řídí elity.

Těmito elitami jsou především politici, manažeři – jednoduše řečeno všichni, kdo den co den činí zásadní rozhodnutí, aniž by to konzultovali s běžnými občany. Občany, kteří se považují za rovnocenné a rovnoprávné a chtějí také spolurozhodovat.

Do toho všeho ještě zasahuje technický pokrok, který situaci paradoxně ještě zhoršuje. Vynálezy typu samojezdící auto nebo roboti v domácnosti odebírají lidem další drobné povinnosti, které pro ně vlastně byly sporadickými příležitostmi o něčem samostatně rozhodovat. Více automatizace znamená, že lidé budou ještě méně potřeba. Přibudou jim další královské výsady a svobody bez královské moci. Podobný pokrok totiž také znamená vzdát se části suverenity a spolurozhodování. Vždyť roboty a auta bez řidičů programují zmíněné elity, nikoliv občané.

Digitální feudalismus a poddaní s královskými výsadami

Stáváme se snad poddanými s královskými výsadami? Mohlo by to tak vypadat. Nové elity se přece z velké míry chovají tak, jako kdysi králové. Ve středověku dostávali leníci sice do správy pozemky, ty ale nikdy nebyly jejich majetkem. Byli svému pánovi vázáni věrností a poslušností, museli ctít jeho zásady a pravidla a on jim mohl pozemky kdykoliv zase sebrat. Není to u Facebooku, Applu, Amazonu, Twitteru apod. náhodou podobné?

Některá témata jsou třeba u Applu tabu, na některé filmy se v některých zemích prostě nepodíváte, nejste majitelem svého účtu a ani zpráv. Máte sice jakousi svobodu, ale jenom takovou, jakou povolí softwarové koncerny nebo politici někde daleko za mořem.

Před dvaceti lety pokládali lidé internet za velké osvobození od zbytků obvyklé hierarchie a paternalismu. Nyní se v jejich očích přes internet vrací feudalismus – tentokrát v digitální podobě. Moderní technika a stále větší společenská autonomie nevede k větší účasti na rozhodovacích procesech, ale spíše k pocitu "charlesovské" marnosti.

Vítězství populistů se zatím nekonalo

Je sice pravda, že se dnes člověk může jaksepatří ozvat, což za dob králů bylo nemyslitelné. Informační monopol vládnoucích sil padl a občané na síti jim v tomto ohledu úspěšně konkurují. Mluvit mohou prakticky do všeho, a také to činí z plných plic. Ale pokud se plni naděje chtějí následně chopit možnosti spolurozhodovat, sáhnou zpravidla do prázdna.

A v ten moment nastupují populistické strany, které těmto frustrovaným "charlesovským" občanům dopřávají sluchu a chtějí jim umožnit, aby byl jejich hlas slyšet. Donald Trump na nenávisti k elitám postavil celou svou předvolební kampaň a populistické strany se ohánějí nutností pořádání referend k celostátním a evropským tématům.

Přímá demokracie ale má samozřejmě i svá rizika a nejde jenom o brexit. Každé takové hlasování posiluje v lidech touhu rozhodovat nakonec pomocí plebiscitu o kdečem, což může vést k tomu, že se situace vymkne z rukou.

Zatím populisté na celé čáře nevítězí, byť to tak po brexitu, Trumpově vítězství a sílícím pravicovým populistům v Evropě užuž vypadalo. Mnohé nasvědčovalo návratu protekcionismu a nacionalismu, březnové volby v Nizozemsku ale předpokládaný triumf populistů nepřinesly, stejně jako květnové prezidentské volby ve Francii. A německé AfD dokonce hrozí, že v zářijových parlamentních volbách nepřekoná ani pětiprocentní hranici pro vstup do Spolkového sněmu. Podhoubí populismu ovšem nezmizelo a "Charlesů" na Západě stále přibývá.