Le beau Dussek: Český skladatel, kterému pruský princ usekl cop

MAGAZÍN - Magazín autor: Helena Kalendová

Jeden z nejvýraznějších a nejslavnějších klavíristů své doby, tedy přelomu osmnáctého a devatenáctého století. Novátorskou tvorbou připravil půdu nástupu nového hudebního směru – romantismu. Klavírní virtuos, skladatel, pedagog a "hudební emigrant". Od jeho úmrtí uplyne 20. března uplyne právě 205 let. 

Jan Ladislav Dusík

Jan Ladislav Dusík,zdroj: Profimedia.cz

Jan Ladislav Dusík (1760 až 1812), narozený v Čáslavi 12. února 1760, byl prvorozeným synem hudbymilovné rodiny Dusíků. Nejen hudbymilovné, ale i hudbu provozující. Maminka harfenistka, otec varhaník a přítel slavného Josepha Haydna, strýc působící v orchestru hraběte Haugwitze, proslulý svými žertovnými eskapádami. Po jedné z nich "biskupská milost rozkázala varhaníka vzíti k hostině, kdež prý se Dusík dokonale vyznal a svými šprýmy společnost bavil."  

Zdá se, že podobné geny se v rodině dědily, neboť o mnoho let později popisuje G. G. Ferrari ve svých "Anekdotách" (Londýn, 1830) Jana Ladislava:  "Dussek, řečený le beau Dussek, nejroztomilejší šprýmař na světě, vždy veselý a radostný, nikdy nerozrušený žádnými záležitostmi. Byl velkým hráčem a měl přirozený a líbivý talent pro kompozici."

To vše jej teprve čeká. Zatím mladík úspěšně absolvuje gymnaziální studia v Jihlavě a Kutné Hoře. V Praze se zapíše na teologii a filosofii, v níž dosáhne hodnosti magisterské. A věnuje se hudbě. Po určitou dobu dokonce uvažuje o vstupu do řeholního řádu, dle josefínského dekretu je však příliš mladý. Věk ovšem není překážkou cestě do ciziny, a devatenáctiletého mladíka si odváží hrabě Männer, okouzlený jeho klavírní hrou, s sebou do Nizozemí.

Ach ty ženy...

Tady Dusík získává dobře placené místo varhaníka a sklízí první úspěchy na koncertech. Za dalšími hudebními dovednostmi se vypraví do Hamburku za Carlem Phillipem Emanuelem Bachem, druhým nejstarším synem slavného Johanna Sebastiana.

Poté jej přivítá Berlín, odkud po smrti svého příznivce Fridricha II. pokračuje Dusík dále do Ruska. Zde si vede více než dobře, vyučuje vévodkyni Kuronskou a hraje před samotnou carevnou Kateřinou II.

Petrohrad je okouzlen, nicméně Jan Ladislav je nucen uprchnout, podle jedné verze se přespříliš zalíbil carevně, podle druhé se zapletl do protistátního spiknutí. Přesouvá se na Litvu ke knížeti Radziwillovi, i tady má však zanedlouho potíže, opět díky ženě.

Podobné situace se zopakují ještě několikrát. Dle dobových svědectví byl totiž Dusík velmi přitažlivým mladíkem s neodolatelným kouzlem pro něžné pohlaví. Není tedy divu, že na čáslavského rodáka čekají docela dobrodružné životní osudy.

Úprk před francouzskou revolucí

Roku 1786 je Jan Ladislav pozván do "Mekky hudebníků" neboli Paříže konce 18. století. Opět exceluje. Nejen ve šlechtických salonech, ale i před královnou Marií Antoinettou. Jejím pozdějším zatčením a popravou je natolik zasažen, že posléze složí desetidílný klavírní kus The sufferings of the Queen of France, op. 23.

Před hrůzami Francouzské revoluce Dusík prchá, ne však sám, nýbrž s Annou-Marií, manželkou a bývalou žačkou českého spolurodáka a harfenisty Jana Křtitele Krumpholtze. Ubohý Krumpholtz následně roku 1790 ukončí svůj život skokem do Seiny.

Uprchlíkům se útočištěm stane Londýn. Dusík se tu seznámí s anglickým typem klavírní mechaniky (pro zajímavost - firma Broadwood pro něj již roce 1791 postaví pěti a půl oktávový nástroj, pro kterýžto rozsah klaviatury píše Beethoven svou Appassionatu až o dvanáct let později).

Vybuduje si úspěšné postavení, koncertuje a vyučuje žáky z nejvyšších kruhů, jako třeba vévodkyni z Yorku. Oblíben je jako vždy zvláště u dámského publika, avšak jak praví v kronice rodu jeho synovec Hugo: "Žádné z dam nepodařilo se nadlouho upoutati pohyblivého virtuosa."

"Le beau Dussek" se přesto roku 1792 ožení, nikoliv však s Annou-Marií, ale s dcerou italského učitele zpěvu Sofií Corri, skvělou harfenistkou a klavíristkou, jejíž (a samozřejmě otcovo) nadání zdědí i dcera Olivie.

Tajemný únos a hýření s pruským princem

O rok později přijíždí do Anglie Dusíkova sestra Kateřina Veronika. Také ona výtečně ovládá klavír i harfu, navíc je brilantní zpěvačkou (doma je nazývána "čáslavským slavíčkem") a skladatelkou, jejíž hudební kompozice jsou vydávány i po zániku rodinného vydavatelství.

Ano, Dusík totiž spolu se svým tchánem Domenicem Corrim založí hudební vydavatelství Corri&Dussek. Bohužel ani jeden z nich nemá k vedení firmy vlohy, a rodinný podnik se tak už po třech letech ocitá před úpadkem. Oba čeká vězení pro dlužníky, a desetiletý anglický pobyt českého rodáka je u konce. Jan Ladislav Dusík prchá z Londýna.

Následuje poněkud tajemná historka. Údajně se Dusík uchyluje do ústraní kamsi k dánským hranicím – jak jinak než se ženou. Neznámá šlechtična jej prý dokonce na svůj statek unesla. Inu, kdo ví. Po dvou letech se nicméně žádaný klavírista navrací domů do Čech. S úspěchem několikrát koncertuje v Praze i v rodné Čáslavi, kde navštíví rodiče a zdrží se několik měsíců. A opět míří pryč, tentokrát do Hamburku.

Tam však nedorazí, po cestě se totiž seznámí s Ludvíkem Ferdinandem, princem pruským, který jej jmenuje svým kapelníkem. Nadšený milovník hudby se stává nejen Dusíkovým žákem a spoluhráčem, ale také přítelem. Užívají si spolu jak klavírní hry, tak nejrůznějších oslav. Jedna taková prý roku 1805 skončila tím, že princ Ludvík usekl svému klavíristovi cop.

Po smrti zapomenut a znovu objeven

Bohužel i tato etapa se chýlí ke konci. 10. října 1806 je princ zabit v napoleonské bitvě u Saalfeldu. Dusík uctí přítelovu památku jednou ze svých nejkrásnějších skladeb - Sonátou fis moll, op. 61 s názvem Harmonická elegie na smrt jeho královské výsosti prince Ludvíka Ferdinanda pruského. Vlastním nákladem pak vydá všechna princova klavírní díla.

Nakonec se stárnoucí virtuos vrací do míst svého někdejšího působení – do Paříže, tentokrát napoleonské. A opět se mu podaří vyniknout. Pořádá koncerty, ministr zahraničí kníže Talleyrand jej jmenuje domácím učitelem hudby.

Dusíkův život se však pomalu, ale jistě chýlí ke konci. Velká nadváha a náklonnost k alkoholu zhoršují jeho zdravotní problémy pohybové i nervové, většinu času nakonec tráví ve své ložnici. Už nehraje (poslední veřejný koncert má v říjnu 1810), zato ale pilně skládá. Vznikají jeho nejlepší díla.

Na jaře 20. března 1812 umírá Jan Ladislav Dusík ve věku pouhých dvaapadesáti let v Talleyrandově vile v Saint-Germain-en Laye, aby jeho dílo upadlo na dlouhá léta v zapomenutí. Znovu jej objevilo teprve století dvacáté.

Tagy: Česko domácí dějiny a fakta česká hudba české dějiny

Zdroje: Vlastní