Alois Topič (1852  až 1927) se narodil 3. března 1852 do majetné selské rodiny v Přelouči. Po skončení obecné školy vystudoval v Pardubicích nižší reálku a vyučil se zahradnickému řemeslu. Poté měl coby nejstarší syn převzít rodný grunt, ale nestalo se tak. Aloise totiž čekal sňatek s bohatou nevěstou, a on si už dávno – tak trochu jako ve správném vesnickém románu – zvolil dívku chudou, leč milovanou.

Lojzička z nedaleké Rohovládovy Bělé se ovšem rodičům nezamlouvala, a tak se oba mladí rozhodli odejít. A rovnou do Austrálie. Směrem k protinožcům se totiž o něco dříve vydal i mladší Aloisův bratr, jehož potomci prý žijí dodnes na Novém Zélandu.

Alois měl jakožto vyučený zahradník zájem o volné místo v brisbaneské botanické zahradě, která nádavkem nabízela proplacení cesty. To rozhodlo, a novomanželé Topičovi se vydali do Hamburku, aby zde v květnu roku 1876 započali svou pouť do neznáma.

Nebezpečná cesta k protinožcům

Mladý muž využil dlouhé cesty, a na lodi se naučil anglickému jazyku, aby se v nové domovině dobře domluvil. Po čtyřech měsících je čekalo východní pobřeží australského kontinentu. O tom, že měli štěstí, neboť podobné plavby rozhodně nebyly bez rizika, vypovídá tragický osud jejich plavidla – na zpáteční cestě loď ztroskotala u indických břehů. Nikdo nepřežil.

Alois Topič přichází do Austrálie patnáct let po dalším Čechovi, zkušeném světoběžníkovi Čeňku Pacltovi, kterého kdysi na kontinent přilákala australská zlatá pole. Podobně nejistý osud Topičovi ovšem nehrozil, slíbené místo v brisbaneské botanické zahradě už na něj čekalo. Queenslandský Brisbane, dnes třetí největší australské město, původně trestanecká kolonie založená teprve roku 1824, se právě v osmdesátých letech devatenáctého století počalo slibně rozvíjet.

Alois zprvu pracuje v množírně rostlin. Zdejší botanická zahrada si svou nepříliš skvělou peněžní situaci vylepšuje výměnami s dalšími zahradami a prodejem. A to nejen rostlin, ale i živočichů. Na Topiče tak čeká nové zaměstnání – stává se lovcem exotické australské zvířeny. Vše podle smlouvy, tedy v mezích zákona. Může tedy profesoru Antonínu Fričovi z pražského Národního muzea, s nímž je v kontaktu, obratem zaslat dva vlastnoručně ulovené klokany.

'Nikdo neposlal do Evropy tolik ptakopysků jako já'

Posléze se český imigrant pokouší osamostatnit. Za utržené peníze zakoupí vlastní farmu a hospodaří, avšak nepříliš úspěšně. Rodina se rozrůstá, na svět přijdou dva potomci. Během pár let je po finanční rezervě a manželé se musí vrátit domů. Podaří se jim usmířit se s rodiči, kteří mladým dokonce zakoupí hostinec v Novém Městě u Chlumce nad Cidlinou.

Jako hospodskému se Topičovi nedaří, ani nově přikoupený statek neprosperuje. Co tedy dál? Zpět do Austrálie! Alois odjíždí roku 1885, tentokrát sám, na jih do státu Victoria. Zůstane tu celých pět let.

Využívá vlny zájmu o exotická zvířata, loví a preparuje. "Z těchto zvířat jsem dělal jak kostry, tak kůže k vycpávání – v Evropě se dobře prodávaly. Když jsem z nich chtěl dělat kostry, musil jsem je dát do klokaní kůže a teprve do pytle, jinak by jejich ostny bodaly koně," popisuje.

Nejvíce jej ovšem proslaví – ptakopysk. "Pro mne byl velkým předmětem ptakopysk: nikdo neposlal do Evropy tolik ptakopysků jako já, a kde která škola a muzeum toto zvířátko má, tak je povětšinou mnou chyceno neb střeleno." Že nemluvil do větru, dosvědčuje i český cestovatel Josef Kořenský, když chválí Topičovy zásluhy ve své knize "K protinožcům".

A způsob lovu? "Dalo to nějakého přemýšlení, než jsem se naučil lovit ptakopyska. Udělal jsem si čtrnáct sítí s postranicemi, a dal jsem je od břehu k břehu potoka. Ptakopyskové veplují do těchto sítí. Avšak z jejich bludiště se už k povrchu hladiny nedostanou." Kořenský přidává: "Dobrými znalci brlohů ptakopysčích bývají zlatokopové, kteří hledajíce drahý kov, zhusta narážejí na nory."

Také oni Topičovi pomáhají. Inu, doba byla jiná a k zástupcům vzácné zvířeny dosti drsná. Nicméně Topič je nejenom lovcem, ale také pozorovatelem, a stává se tak jakýmsi odborníkem právě přes ptakopysky. Zjištěné informace zasílá profesoru PhDr. Václavu Sixtovi, který díky němu může publikovat své průlomové odborné články, a roku 1903 vydat knihu Ptakořitní či vejcorodí savci.

Topičův příspěvek biologům

Ptakopysk podivný (Ornithorynchus anatinus) je tak trochu bizarním stvořením, však také první preparovaný exemplář byl zpočátku považován za podvrh, stvořený z částí několika zvířat. Prvního ptakopyska odchytili v řece u Sydney již roku 1797, způsob rozmnožování byl však odhalen až za dalších sto let.

Další záhadu, týkající se kojení mláďat, pak pomohl rozluštit právě náš krajan Alois Topič. Pro zajímavost - sáhnout si na živého ptakopyska není bez rizika, samci totiž mají na zadních nohách jedovaté ostruhy, jejichž jed může být smrtelný pro malá zvířata, člověku způsobuje silné bolesti a dlouhodobé otoky.

Po několika letech se Alois vrací domů za ženou a dětmi. Prodá nashromážděné "zboží", uspořádá několik výstav a přednášek. České posluchače prý jeho popisy lovů na vačnatce, jakož i líčení života australských domorodců, velmi zaujaly, byl totiž výborným vypravěčem. A pak vzhůru do Austrálie, roku 1892 už potřetí, tentokrát na dalších šest let. Začíná obchodovat i s vlnou a ovčími střívky, a kromě cest po Victorii, Queenslandu a Novém Jižním Walesu podnikne i entomologickou výpravu na Cejlon.

Počtvrté a naposledy zamíří český rodák k protinožcům ve svých padesáti letech, jedná se už ale jen o krátký tříměsíční pobyt, věnovaný obchodu. Poté se natrvalo vrací do Nového Bydžova ke své rodině. Zabývá se hospodařením, preparuje nejrůznější živočichy, vyučuje zahradničení a také angličtině a němčině. A do školních sešitů zapisuje své australské zážitky, bohužel pro nás velmi skromně.

Až spisovatel Jaromír John z nich sepíše několikrát vydanou knihu Topičovo australské dobrodružství: příhody českého lovce ptakopysků. V pětasedmdesáti letech umírá australský cestovatel 10. června roku 1927 po banální příhodě - nachladí se při jízdě na kole z Přelouče do Nového Bydžova.

Jméno českého lovce ptakopysků objevíme v proslulém Brehmově Životě zvířat i v Ottově slovníku naučném. Pod písmenem "P" (jako ptakopysk) se dozvíme, že "Čech Topič chytal ptakopysky do sítí položených do mírného proudu říčního."