Klementina (1850 Horní Beřkovice – 1889 Bahia, Brazílie) se narodila 9. září roku 1850 v Horních Beřkovicích. Ano, tam, kde dnes najdeme známou psychiatrickou léčebnu. Tehdy ovšem v zámku sídlil šlechtický rod Desfours-Walderode, jejichž osobním lékařem byl MUDr. Martin Kalaš, hudebně založený a vzdělaný otec Klementiny. A dalších čtyř potomků ženského pohlaví. Klementiny, Adolfiny, Amálie, Zdeňky a Marie.

Pět dcer, to už bylo něco! Vlastenecký lékař ovšem na výchovu svých sličných ratolestí nejen nerezignoval, ba naopak jim dopřál nadprůměrné vzdělání. A vyplatilo se. V uměleckém světě vynikly hned tři z nich. Klementina v opeře, Zdeňka coby malířka, a Marie, spisovatelka a překladatelka, která do české literatury uvedla díla Rollanda či Maeterlincka.

Také Klementina byla výtvarně a literárně nadaná, jejím světem však byla hudba. Základy získala u Václava Heřmana v Roudnici, kam se Kalašovi přestěhovali, a kde už jako dítě zpívala v pěveckém souboru. MUDr. Kalaš byl přítelem Bedřicha Smetany, a k němu také zavedl svou nadanou dceru.

Smetana brzy rozpoznal velký pěvecký talent a dívku doporučil Františku Pivodovi, majiteli pěvecké školy a významnému hudebnímu pedagogovi. Klementina se u něj školí v operním zpěvu po dobu dvou let. Roku 1868 přechází pod odborný dohled proslulého Franceska Lampertiho do Milána. V Itálii stráví další rok.

Do Anglie přes Petrohrad

Po intenzivním studiu se devatenáctiletá dívka vrací do Čech. Ráda by získala angažmá v Prozatímním divadle, ale nedaří se. Mladou mezzosopranistku však slyší zpívat kníže Golicyn, zástupce carských divadel, pobývající tou dobou v Praze. Je nadšen. Neváhá, a zve nadanou Klementinu do Petrohradu. Slečna Kalašová tedy znovu odchází do ciziny.

V Petrohradu navštěvuje hodiny zpěvu u Henrietty Nissen-Salomon, Smetanovy přítelkyně, věnuje se baletu, učí se rusky. Seznamuje se s klavíristou Antonem Rubinštejnem, s nímž s velkým úspěchem vystoupí na společném moskevském koncertě. Pohostinsky vystupuje v Mariinském divadle, vřelé pochvaly se jí dostává od kritiků i obecenstva. Z angažmá však nakonec sejde a třiadvacetiletá Klementina se opět vydává dál, tentokrát do Anglie.

V Covent Garden se konečně dočká tříleté smlouvy. Úspěch se dostavuje už při prvním vystoupení v květnu 1874. A dostává další krásné role ve Wagnerově Lohengrinovi, Verdiho Trubadúrovi a v Bizetově Carmen.

Roku 1877 následuje italská La Scala. Tady se slečna Kalašová setká s Terezou Stolzovou, úspěšnou pěveckou kolegyní a krajankou, přítelkyní Giuseppe Verdiho, kterému Klementinu představí. Slavný skladatel je výkonem mladé zpěvačky nadšen. Oceňuje ji jako "svou nejlepší Amneris" a mluví o ní v superlativech. Klementina pohostinně vystupuje i v dalších evropských městech. A konečně také v Praze. V září a říjnu 1879 v "Trubadúrovi", "Orfeovi a Eurydice", "Ruslanovi a Ludmile". Koncertuje i v domovské Roudnici.

Ve společnosti Vrchlického a Nerudy

Všechny sestry Kalašovy pojilo přátelství s nejednou osobností uměleckého světa – s Jaroslavem Vrchlickým, J. V. Sládkem, Janem Nerudou či Žofií Podlipskou, a také s rodinou Náprstkových a Fričových. Rodinný přítel Jaroslav Zeyer roku 1881 píše: "Zlaté fontány postav, které jste vytvořila před okouzlenými zraky Vašich ctitelů, nemohou zaniknouti, je to símě zapadlé hluboko v duši." A o dva roky později: "Snad uslyším opět Orfea? Bude mi jako těm bloudícím stínům v podsvětí, kterým velké harmonie jeho lyry choré duše hojí!"

Ve třiceti letech dostává Klementina lákavou nabídku od Carlose Gomese, divadelního ředitele a skladatele, který jí nabízí exotické angažmá. Kde? Ve vzdálené Brazílii. A Klementina přijímá. V březnu 1880 se vydává do Salvadoru ve státě Bahia na severovýchodě země.

Je nadšená, a Brazílie je nadšená Klementinou, hvězdou Gomesova operního souboru. "Když jsem se objevila na scéně... třicetkrát jsem byla vyvolána a na jeviště byly házeny i klobouky, což jest nejvyšší poctou, které se tu umělci dostává. Eviva Kalas! znělo ještě dlouho do noci ulicemi..."

Příští rok absolvuje turné po Spojených státech. S italskou operní společností vystoupí ve Filadelfii, Detroitu, Baltimore, Washingtonu a dalších městech. V Chicagu zpívá pro krajany na Sokolském plesu.

Klementina by ovšem raději angažmá domácí. A nakonec se dočká. Přichází nabídka od F. A. Šuberta, ředitele nově otevřeného Národního divadla, ovšem s poněkud ponižující klauzulí "tří rolí na zkoušku". Zdá se, že mladé ženě se konečně dostane uznání i na domácí půdě. Opět exceluje v roli Amneris v Aidě či v tzv. kalhotkové (tedy žena v mužské roli) roli Orfea.

Avšak vleklé a neustávající problémy s vedením divadla způsobí, že Klementina již po roce odchází – na vlastní žádost, je jí proto odepřeno závěrečné představení na rozloučenou. Vrací se tam, kde o ni stojí. Na evropských scénách pak hostuje až do roku 1888.

Tehdy jí znovu kontaktuje Carlos Gomes s pozváním na další brazilské turné. A Klementina po jistém váhání přijímá. Píše Zeyerovi: "Stojí mne to mnoho, že musím za to moře, které nemiluji. V prosinci se vrátím, dá-li Bůh." V Brazílii se "Clémence Kalas" opět hřeje na výsluní přízně zdejšího publika. Rozhodně na ni nezapomněli - domů přicházejí potěšené dopisy. V posledním z jara 1889 se objevuje zmínka o žluté zimnici. A pak už nic. Klementina se odmlčí. Definitivně.

Po dlouhé době se Jaroslavu Vrchlickému vrací neotevřený dopis. S lakonickým nápisem na obálce: É morta. Je mrtvá. Klementina Kalašová zemřela 13. 6. 1889 na žlutou zimnici. Bylo jí třicet devět let. Vrchlický se nemůže vzpamatovat, smrt přítelkyně jej zasáhla. Jeho další básnická sbírka nese stejný název - "É morta".

Ó, v kterém zvuku přírody

zníš, sladký hlase, dál?

Zníš z lesů písní lahody?

Zní z moře dna tvůj žal?

Zníš z šumů klasů, trav a třtin

blíž opuštěných cest?

Jdu lesem, zahrnul mne stín –

v mou duši padáš z hvězd.

Brazilská země je ovšem daleko. Smrt je potvrzena, avšak podrobnosti neznámé, zrovna tak jako místo posledního odpočinku české operní divy. Objeví jej teprve r. 1902 český cestovatel Alberto Vojtěch Frič. Loď, na které cestuje při jednom ze svých "lovů na kaktusy", má zastávku právě v Salvadoru.

Frič se rozhodne hrob nalézt. Klementina pro něj není neznámou osobou, rodiny Kalašových a Fričových se znaly, a výtvarně nadaná zpěvačka jej dokonce portrétovala coby chlapce. Na radnici mu sdělí přibližné místo a Frič nakonec uspěje. Po delším pátrání nalezne hrob Klementiny Kalašové. Podle zkomoleného českého nápisu – Na shledanon.