Lovec kilometrů: V českých autech Aero a Škoda projel tři světadíly

MAGAZÍN - Magazín autor: Helena Kalendová

"Lovec kilometrů" František Elstner, skaut, novinář a spisovatel, cestovatel a motorista. Jako propagátor automobilů značek Aero a Škoda projel tři světadíly. Vášeň pro skauting a motorismus doprovázely autora řady nezapomenutelných knih pro děti i dospělé po celý život.  

František Alexander Elstner

František Alexander Elstner,zdroj: Wikipedia.cz

František Alexander Elstner (1902-1974) se narodil 11. dubna 1902 v Praze jako jediné dítě do rodiny obchodníka se smíšeným zbožím. Rodiče vlastnili na Královských Vinohradech dům a obchod, pod jehož pultem prý malý František zcela nedobrodružně strávil nemálo času.

Po ukončení obecné školy přechází na vinohradské gymnázium, kde se vyhraňují jeho sportovní sklony. A také touha po dobrodružství. V sedmnácti letech přerušuje studium, aby se jako dobrovolník vydal na Zakarpatskou Ukrajinu coby vedoucí protityfové asanační brigády.

Nevlídné podmínky zdejšího pobytu značně přispěly k jeho zájmu o rodící se skautské hnutí a tábornické dovednosti vůbec. Roku 1922 absolvuje Wood Badge kurz v anglickém Gilwellu, a od roku 1923 zakládá skautské lesní školy i u nás. Při jedné z akcí se "Frank" seznamuje se svou budoucí ženou a partnerkou na většině jeho cest Evou Růženou Tomešovou.

Gymnázium následuje dle otcova přání univerzita, studium práv ale nedokončí a přijímá post učitele v Brandýse nad Labem. Zpočátku má poněkud kuriózní problémy – kolegům totiž vadí jeho dojíždění na motocyklu. Učitelské noviny mu dokonce věnují pohoršený článek.

Učitel na motorce

Časem se vše srovná a Elstner přichází na chuť motoristickému sportu. Podílí se na založení Ligy československých motoristů a Aero Car Clubu, působí jako rozhlasový komentátor motoristických akcí, například prvního ročníku závodu "1000 mil československých", pravidelně přispívá do periodik jako Motor Revue.

A právě redakce tohoto časopisu mu roku 1926 poskytne půjčku na nákup vysněného motocyklu Norton. "Dluh nám splatíte pravidelnými literárními příspěvky. Když chcete psát pro motoristy, musíte jezdit". A Elstner se podle toho řídí.

Mezi lety 1926 - 1932 postupně najezdí tisíce kilometrů, vystřídá několik motocyklů a stává se proslulým. Natolik, že mu firma Aero roku 1932 nabídne testovací jízdu svého Aero 500. Nabídka je přijata s nadšením, a Elstner začíná jezdit pravidelně. Procestuje Evropu, Afriku i Ameriku.

Úlohou dálkových jízd byla nejen propagace, ale především prověření schopností vozu. Na každou z cest se Elstner pečlivě připravuje. Podrobně plánuje trasu, studuje mapy a literaturu, kontaktuje konzuláty a vyslanectví zvolených zemí. Množství dovezeného fotografického i filmového materiálu zužitkovává posléze psaním cestopisů a pořádáním přednášek. Nicméně - firma sice zapůjčí vůz, náklady na cestu včetně benzínu si však jezdec hradí sám. Na svou první jízdu musí manželé Elstnerovi našetřit nemalý obnos.

"Kde seženeme peníze? Byli jsme pilní jako včely, a včely pomohly také. Pěstovali je učitelé na vesnických školách, aby si přilepšili. Takový med od vesnického kantora měl znamenitou pověst. Léčil různé choroby a prospěl také naší nemoci: prázdné kapse. Manželka sestavila finanční plán. Bude jezdit do Prahy, chodit po obchodech a říkat: 'Já jsem žena venkovského učitele a pěstujeme včely. Nepotřebujete pravý lipový med?' Někdy prodala tři kila, někdy deset. Koncem června bylo naprosto jisto, že vyjedeme." ("S kamerou a za volantem třemi díly světa")

Desítky tisíc kilometrů

Eva Elstnerová doprovázela svého muže na většině cest. V knize "Tango Argentino" jí vzdává poctu: "Moje žena byla druhým řidičem, pilotem a kameramanem našich sedmi dalekých jízd. Když neřídila vůz, měla na klíně psací stroj a psala palubní deník. Když se nebavila s prezidenty autoklubů a váženými vyslanci, opékala maso na ohni. Když nepřijímala kytice růží, filmovala indiánské děti, a když jsem spal, spravovala pneumatiky. Je to nejlepší přítel, jakého mám. Proto jí někdy neříkám ani "moje drahá", ani "milostivá paní", ale stručně česky Pepíku."

Premiérová cesta roku 1932 Balkánem nebyla jednoduchá. Trasa dlouhá 3 700 kilometrů vedla strmými alpskými průsmyky i děravými balkánskými silničkami do nejjižnějšího cípu Jugoslávie. Rok nato se trasa znatelně prodloužila – na 14 000 kilometrů.

Expedice "Aerospexor" (Aero sportovní expedice Orientem) mířila přes Itálii do Severní Afriky. Tentokrát se zúčastnily tři vozy Aero 662 a posádky o pěti mužích a jedné ženě. K cestovatelům patřil i plzeňský továrník Václav Suda, který díky prohrané sázce cestoval do nitra Sahary v bačkorách. Výměnou za reklamu mělo osazenstvo výpravy nemalé zásoby. Deset speciálních uzených šunek, masové i ovocné konzervy i chutnou čokoládu značky EGO.

Roku 1934 se po obdobné trase vydal "Modrý team Aero". Posádky čtyř vozů modré barvy typu Aero 1000 tvořila dle nápadu závodnice Elišky Junkové šestice mladých žen se dvěma pány, kromě vedoucího výpravy Elstnera to byl ing. Kavalier, mechanik a bratr cestovatelky Elišky Kavalierové, spolumajitelky skláren Kavalier. Prostě taková "dámská jízda".

Cesta byla pojata více komerčně, a zájemci se tak mohli dozvědět, že "Team" jezdí na pneumatikách Baťa, maže olejem Speedwell a konzervy firmy Beránek a Šereda jsou plně vyhovující.

Téhož roku následuje kratší srpnová cesta (7 500 km) do Anglie a Skotska. Testuje se Aero 30, které  úspěšně zdolává cíl – slavné jezero Loch Ness. Roku 1936 stráví manželé "100 dní v malém voze" na cestách Severní Amerikou a Mexikem v automobilu značky Škoda Popular. Rok následující ve Škodě Rapid najedou "10 000 km Malou dohodou" po jihovýchodní Evropě.

Následuje expedice "Napříč Argentinou", poslední předválečná jízda. Roku 1938 vyrážejí Elstnerovi ještě jednou na americký kontinent, tentokrát jižním směrem. Do své škodovky navíc přibírají argentinského Čecha Francisca Lhotu. Během tří měsíců projedou Argentinou a krátce zavítají i do Bolívie. Plánovaný program však musí ukončit předčasně, a narychlo se vracejí do válkou ohrožené Evropy. Automobil s většinou věcí zůstává v Bordeaux, a oni nastupují na palubu posledního letadla mířícího do Československa.

Konec cest po Vítězném únoru

Během válečné doby opouští Elstner automobilku Škoda a její propagační oddělení, za něž už dříve vyměnil učitelské povolání. Dělá kameramana pro Lucernafilm, kde se seznamuje s Rudolfem Hrušínským, s nímž později spolupracuje na filmu "Pancho se žení". Do konce války pak zůstane v divadle svého spolužáka Járy Kohouta.

A v nové době? Co jiného než nové plány! Samozřejmě na další expedici. Tříčlenná výprava vyráží symbolicky 28. 10. 1947 v netradičním složení – Elstner, jeho druhá žena Anna a syn René. Cílem je opět africký kontinent. Cesta vede přes Saharu ke Guinejskému zálivu. Aero Minor vládne 13 110 km za rekordních dvaadvacet dní.

Po návratu přichází Vítězný únor a s cestováním je konec. Všechny další výpravy jsou zamítnuty, včetně plánované jízdy Praha – Peking. Elstner několik let pracuje jako dělník na "stavbách socialismu".  Nakonec ještě jednu cestu "vyloudí" – v rámci stoletého výročí značky Škoda je mu roku 1959 umožněna propagační jízda Sovětským svazem. Spolujezdcem a fotografem je Jan Fiala, Škoda Octavie zvládne 14 000 km dlouhou trasu za 60 dní. Žádné následné žádosti o vycestování již vyhověno nebude.

Nicméně Elstner se nevzdává a věnuje se alespoň mládeži. A putuje v rámci hranic republiky. Tak třeba cesta Ostravskem a severní Moravou je zachycena ve spisku "Pan trabant a bílá slečna". V září 1974 "Lovec kilometrů" František Alexander Elstner umírá.

A Elstnerovo dílo? Díky vypravěčskému umění se jeho knihy těšily nemalé oblibě. Názvy jako Dobrodružnou stezkou, Tango Argentino, S kamerou a za volantem třemi díly světa, Na jih od Bengazi či Motorové opojení probouzejí zájem dodnes. Roku 2014 vyšla kniha i o něm - "F. A. Elstner: Muž činu". Ano, to skutečně byl.

Tagy: Česko domácí dějiny a fakta české dějiny

Zdroje: Vlastní