Prokop Diviš (1698 až 1765), vlastním jménem Václav Divíšek, se narodil 26. března 1698 Anně a Janovi Divíškovým v Helvíkovicích u Žamberka. Rodný domek, od roku 1965 přístupný veřejnosti, stojí při břehu Divoké Orlice dodnes. A vedle něj replika díla, které Diviše proslavilo především - bleskosvodu či nesprávně hromosvodu.

Prokop, tehdy ještě Václav, odchází studovat na latinské jezuitské gymnázium do Znojma poté, co rodinnou usedlost přebírá starší bratr. Zde se kupodivu nestává jezuitou, ale členem řádu premonstrátů, a to v klášteře Louka u Znojma, který hradí náklady na jeho studia. Mladík skládá profesní slib a přijímá řeholní jméno Prokop. Z Divíška se navíc, snad pro zjednodušení, stává Diviš, po latinsku Diwisch.

Nadaný řeholní bratr je vysvěcen na kněze, v Salzburgu skládá doktorát, stává se profesorem teologie a filosofie. Vyučuje i přírodním vědám s hojně navštěvovanými přednáškami, studenti totiž oceňují množství experimentů v hodinách. Co se týče řeholního života, je zvolen podpřevorem v premonstrátské Louce. Vcelku tedy strmý postup.

A najednou, z nejasných důvodů, odchod do ústraní. Konkrétně do Přímětic u Znojma, kde se na návrh louckého opata Nolbecka stává farářem. Zůstane zde až do konce života. S malou přestávkou – když ve válečných letech čtyřicátých upadne opat do pruského zajetí, je Diviš přechodně pověřen správou domovského kláštera.

Farářova laboratoř

Ovšem jednu výhodu to má, v malé farnosti se může plně věnovat svým pokusům, což ovšem jeho farníci příliš neoceňují. A jakým? Původně se zabývá hydrotechnikou. Ovšem elektřina, to je něco jiného!

Diviš si na faře zřizuje malou laboratoř, a roku 1745 počíná experimentovat s tehdy módním "odsáváním" elektrického proudu z nabitých předmětů. K tomu si sestrojí tzv. elektrum, skleněnou kouli ve stojánku, připevněnou k dřevěné hřídeli. Elektřinu získává jejím otáčením a třením o polštář z telecí kůže. Své pokusy rozděluje na zvláštní, užitečné a zábavné (jako třeba Divišova plechová figurka Vulkána bušícího do kovadliny).

Nepřestává udržovat kontakty se vzdělanci své doby a roku 1750 je dokonce pozván k panovnickému dvoru, kde své experimenty úspěšně předvádí před císařským párem. František Lotrinský si jej prý u sebe drží celé čtyři týdny. Ostatně dílo Magia naturalis (O podstatě atmosférické elektřiny) dedikuje vzdělaný premonstrát přímo Marii Terezii.

Někdy z té doby pochází také informace o Divišově kousku, který u dvora provedl jezuitskému knězi. Také jeho kolega zde experimentoval s elektřinou. Diviš si tajně vsunul do paruky dvě desítky ostrých jehlic, a když páter František demonstroval své pokusy, nenápadně se k němu naklonil. Jehlice samozřejmě odvedly veškerý elektrický náboj, a experiment se nebohému jezuitovi ne a ne vydařit...

Bleskosvodná machina a její americký konkurent

Šlo by snad obdobným způsobem "odsát" elektřinu přímo z mraků? Tak se, samozřejmě mylně, domníval páter Diviš. K tomuto účelu sestrojil "mašinu povětrnostní" (machina meteorologica), kterou 15. června roku 1754 vztyčil na své farní zahradě.

Na světě byl bleskosvod, i když ne přímo v dnešním slova smyslu. Přestože se jeho teorie, "že by se elektrický oheň mraků s přirozeným ohněm země vyrovnaly", nepotvrdila, nebezpečné blesky sjížděly bezpečně do země a neškodily. Bleskosvodná machina věrně sloužila až do jara roku 1760, kdy ji silně zneklidnění farníci, přisuzující neobvyklé sucho právě jejímu působení, jedné noci potají zlikvidovali. Později litovali, ale přístroj už znovu vztyčen nebyl.

Co se týče prvenství, v anglofonních kulturách je vynález bleskosvodu přičítán americkému státníkovi a zároveň přírodovědci Benjaminu Franklinovi, který s elektřinou experimentoval poněkud dříve a s teoretickým konceptem bleskosvodu přišel již roku 1753. Jeho výtvor nicméně spatřil světlo světa teprve o šest let později než Divišův. Franklinův bleskosvod byl jednodušší, méně nákladný a došel rychlého rozšíření. U nás byl poprvé vztyčen roku 1775 na zámecké budově v Měšicích u Prahy.

Jak využít elektřinu

A jak vlastně slavná machina vypadala? Podrobný popis zanechal pan farář ve svém pojednání Descriptio machinae meteorologicae. Na čtyřicet metrů vysokém špičatém stožáru, pobitém plechem a umístěném na podstavci, byly do kříže vodorovně upevněny dvě kratší železné tyče, na nich pak čtyři příčná ramena. Dvanáct konců neslo kovovou krabičku naplněnou železnými pilinami a opatřenou kovovými hroty v počtu čtyři sta kusů.

Třináctá krabice se nacházela na hlavní svislé tyči pod otáčivými vrcholovými křidélky, mající za úkol plašit ptactvo. Od podstavce vedly tři řetězy zapuštěné pod zem, s konci zasypanými železnými pilinami a hlínou. Dnes si kopii meteorologického přístroje mohou zájemci prohlédnout přímo u Divišova rodného domku nebo na budově divadla v Žamberku.

Prokopa Diviše ovšem nezajímaly pouze blesky a hledal pro svou elektřinu další využití. Třeba k léčebným účelům - pro různé formy ochrnutí, svalových křečí či revmatismu. A jak si zájemce takové elektroléčby užíval? Na podstavec z bukového dřeva byla postavena deska se speciálními nožkami, pokrytá vlněným koberečkem, na ni umístěna židle a na židli pacient.

K elektrizování používal pan farář kovovou tyčku s kuličkou v izolované rukojeti, kterou propojil se zdrojem elektřiny pomocí vodiče. Výsledky nebyly špatné, nicméně Diviš tak trochu předběhl svou dobu. Jeho způsob léčení přijímal s pochopením snad jen vzdělaný doktor van Swieten, osobní lékař císařovny Marie Terezie, ostatní byli poněkud pohoršeni.

Hudba poháněná elektřinou

Ještě v jedné sféře zkusil Diviš elektřinu využít. Tou byla kupodivu – hudba. Sám nadaný muzikant, vytvořil roku 1753 přímětický farář speciální hudební nástroj, známý pod jménem "Denis d'Or" čili Zlatý Diviš. Poháněný elektřinou, uměl prý napodobováním nejrůznějších hudebních nástrojů i lidského hlasu nahradit celý orchestr.

Kombinace čtrnácti převážně dvojnásobných klaviatur dala vzniknout sto padesáti barvám tónů. Zvuk téměř osmi set kovových strun (navíc s možností "klepnout přes prsty" špatného hráče) měl být čištěn pomocí elektřiny.

"Zlatý Diviš" vzbudil ve své době značnou pozornost, a to i u Josefa II. Ten si při své klášterní likvidační vlně, jíž padla za oběť i premonstrátská Louka, vymínil převoz unikátního nástroje k vídeňskému dvoru. Zde ho obsluhoval bývalý loucký řeholník Weiser, jemuž jej panovník posléze věnoval. Po Weiserově smrti však elektrický "Diviš" mizí kdesi v Prešpurku, dnešní Bratislavě. Stopy Diviše živého naštěstí přetrvaly dodnes.