Petr Ginz (1. února 1928, Praha – 28. září 1944, Auschwitz-Birkenau) se narodil v optimistické době dvacátých let do rodiny zapálených esperantistů. Tatínek Ota, významný esperantista, pocházel z židovské rodiny ze Ždánic u Prahy, maminka Marie rozená Dolanská pro změnu z rodiny katolické.

"Maminka nebyla židovského původu, pocházela z okolí Hradce Králové, z vesničky, která se jmenuje Číbuz. Její otec byl vesnický učitel, přesně takový, jako popisuje Božena Němcová ve své knize Pan učitel," vzpomíná Petrova sestra Eva v rozhovoru z roku 2014 pro projekt Paměť národa.

"Měli jsme zvláštní výhodu, že jsme patřili do dvou kultur, židovské i křesťanské, takže jsme mohli čerpat z obou stran. U židovské babičky byla literatura po dědečkovi, všelijaké zajímavé věci, třeba sbírka starých tisků, které nám babička dovolila kolorovat vodovými barvami. V křesťanské polovičce, kam jsme jezdili na Vánoce, to bylo úplně jiné. Pod vánočním stromem jsme dostávali dárky, což se nám taky líbilo. Ovzduší bylo plné lásky, takže jsme čerpali z obou stran. Prarodiče z křesťanské strany byli spokojeni s maminčinou volbou a ze židovské strany zase s tatínkovou."

Oba manželé horovali pro esperanto, celosvětově rozšířený umělý jazyk vytvořený koncem 19. století, ostatně spolu se seznámili právě na jednom z esperantských kongresů. Esperantu se věnovala i Mariina sestra Božena provdaná Sklenčková spolu se svým mužem a později i synem Otou, známým českým hercem.

Zvídavé dítě, které zajímalo snad úplně všechno

Z manželství vzešly dvě děti - starší Petr a o dva roky mladší Eva. Rodiče, vyznavači zdravé životosprávy, je vedli ke sportu, kultuře, četbě, studiu cizích jazyků. I k esperantu.

"Tím, že rodiče byli esperantisté, navíc takoví oddaní a idealističtí, učinili náš život mnohem zajímavějším. Často k nám chodili hosté z ciziny a různých národností, někdy u nás přespávali. Tak jsem viděla poprvé černocha, jmenoval se Kola Jai. Bylo to někdy před Vánoci, kdy bylo zvykem se převlékat za čerta a Mikuláše. Tatínek šel po ulici se svým černošským esperantským přítelem. Jedna paní se strašně lekla a začala křičet: 'Čert, čert!' Také viděla černocha poprvé," vzpomíná paní Eva. 

Malý Petr se zajímal o vše možné - astronomii, paleontologii, historii, zeměpis i technické obory. Rád kreslil a psal. Miloval knihy Julese Vernea, však podle něj už jako dvanáctiletý sepsal román s názvem Návštěva z pravěku. Bohužel doba se pomalu měnila a přiblížily se těžké časy, pro Židy zvlášť.

Když už nemohl normálně navštěvovat školu s dětmi nežidovského původu, vedl si Petr deník, později znovu nalezený a vydaný jeho sestrou jako Deník mého bratra. Zachycuje v něm kromě osobních zážitků i situaci v Protektorátu a postupující protižidovské perzekuce. Obě děti byly totiž podle norimberských zákonů evidovány jako židovští míšenci prvního stupně, museli tedy po dosažení čtrnácti let nastoupit do terezínského ghetta. Petr Ginz tam odjíždí roku 1942.

V Terezíně je zařazen do "Domova 1" v objektu bývalé školy L 417. Chlapci si zde zřizují svou vlastní samosprávu, pod vedením osmadvacetiletého vychovatele Eisingera se tajně učí, pořádají večerní přednášky. Pravidelně vydávají časopis Vedem, jakýsi sborník klukovských prací, zpravodaj z "Domova" i z celého ghetta. Šéfredaktorem je právě Petr, optimista i organizátor.

Poslední let Petra Ginze

"Petra novinařina zajímala a dokázal ostatní chlapce vyburcovat k aktivitě. Někdy je musel uplácet jídlem, aby mu včas dodali článek, nakonec se mu to ale vždycky podařilo dát dohromady. Časopis vycházel týden co týden, vždy v pátek jeden z chlapců četl texty, pak se uschoval ten jediný exemplář, který byl, a začal se psát další," vzpomíná sestra Eva. Od Petra pocházela i oblíbená rubrika 'Toulky po Terezíně', kdy navštěvoval různé instituce ghetta a s přítomnými lidmi dělal rozhovory. Pekárna, porodnice, požární stanice i – krematorium.

Výňatky z časopisu byly vydány po Sametové revoluci s úvodem od Václava Havla spolu s kresbami tehdejších "redaktorů" i dalších terezínských dětí. Jak děsivé je dnes číst zdánlivě normální, často humorně laděné texty tehdejších teenagerů a vědět, jak zanedlouho skončí jejich životy...

V roce 1944 byla většina bloku L 417 odtransportována do Osvětimi. Ze stovky chlapců přežilo okolo patnácti. Také Petr Ginz odjíždí v září 1944 jedním z posledních osvětimských transportů. Ještě předtím se krátce setká se svou sestrou, která nastupuje do Terezína téhož roku, a kterou zanedlouho následuje otec. Oba se dočkají konce války a návratu domů.

"Měli jsme domluvený signál, takové zvláštní písknutí. Bydleli jsme ve čtvrtém patře. My jsme pískali dole, a jak nás maminka uviděla, první otázka byla: 'Kde je Petr?' Pak jsme čekali, že se vrátí, ale Petr se nevracel a nevracel. Celá rodina mého otce zahynula taky. Babička zemřela ještě v Terezíně. Tak jsme tušili, že je to beznadějné." Až po mnoha letech jim očitý svědek prozradil, že viděl Petra při selekci. Poslali ho na špatnou stranu.

Eva emigrovala roku 1949 do Izraele, kde se proslavila ve výtvarném světě coby malířka pod jménem Chava Pressburgerová. Později se za ní přistěhovali i oba rodiče. Dodnes žije v městečku Omer u Beerševy na jihu Izraele.

A Měsíční krajina? První izraelský kosmonaut Ilan Ramon, jehož matka přežila holocaust, vzal na palubu raketoplánu Columbia roku 2003 právě kopii této kresby od Petra Ginze, chlapce, který zahynul v Osvětimi. Mise probíhala hladce, přistání bylo naplánováno na 1. únor 2003, přesně na den nedožitých 75. Petrových narozenin. Při přistávacím manévru došlo k nečekané tragédii. Po vstupu do atmosféry začal stroj hořet a ve výšce třiašedesáti kilometrů se rozpadl na kusy. Ze sedmičlenné posádky nepřežil nikdo.

V roce 2011 byl natočen americký animovaný dokument Poslední let Petra Ginze, uvedený i v českých kinech. Ginzovo jméno - což by fanouška vesmírných letů jistě zvláště potěšilo - nese asteroid č. 50413. A v pražské Petrské čtvrti ve Stárkově ulici č. 4 leží před Petrovým rodným domem Stolperstein, Kámen zmizelých.