Pokáč, vlastním jménem Jan Pokorný, patří k absolutní špičce české hudební scény. Písničkář se prosadil vlastně celkem minimalistickou, jednoduchou, ale zároveň elegantní, upřímnou a půvabně chytrou tvorbou, díky které už v naší kotlině potkáte jen málo lidí, kteří by zpěváka neznali.

O poznání menší část publika ale ví, že Pokáč začal hrát relativně pozdě a začal s hudbou ve věku, kdy by většina lidí už jen lomila rukama nad promarněnou příležitostí. Pokáč je ale živoucím důkazem, že zkrátka a dobře nikdy není pozdě.

Před cestou ke slávě se živil jako ajťák a po kytaře sáhl, jak sám přiznává, především proto, že se chtěl zalíbit něžnému pohlaví. S Krausem si zavzpomínali na dávná posezení u táboráků a moderátor zmínil, že slečny opravdu mívají tendenci zajímat se především o kytaristu.

Pokáč, který v době táboráků ještě nehrál, souhlasil, že tuhle situaci dobře zná: „Je pravda, že u těch táboráků to mám spíš z tý druhý strany jak vy, že vidím, jak tam plápolá oheň, holky jsou nalepený na toho týpka a já si tam žeru ten buřt někde vzadu,“ smál se.

Nemusí mu to nicméně být až tak líto, vzhledem k tomu, že si nyní místo posezení u ohně podmaňuje stadiony, jak ostatně ihned trefně poznamenal Kraus: „No bodejť, tak máte O2 areny, co byste dělal u táboráku?“