Dnes je sobota 20. dubna 2024., Svátek má Marcela
Počasí dnes 7°C Slabý déšť

Jak Stalinova ponorka potopila loď s osmi stovkami uprchlíků

Jak Stalinova ponorka potopila loď s osmi stovkami uprchlíků
Pomník obětem z lodi Struma na bukurešťském židovském hřbitově | zdroj: Profimedia

Za prvních devět týdnů letošního roku dorazilo po moři do Evropy přes deset a půl tisíce migrantů, přičemž téměř pět set jich zahynulo, nebo se pohřešuje. Je to sice méně než polovina ve srovnání se stejným obdobím loňského roku, nicméně případy uprchlíků, kteří po stovkách hynou v mořích kolem Evropy, nejsou záležitostí několika posledních let. Při jedné z největších tragédií civilního plavidla za druhé světové války se před 76 lety utopilo na osm stovek uprchlíků poté, co jejich loď zasáhlo torpédo ze Stalinovy ponorky.

Loď Struma byla původně postavena jako luxusní plavidlo pro honoraci. Na vodu byla spuštěna v roce 1880 v britském Newcastle upon Tyne pod jménem Cornelia. S každým novým majitelem ale měnila své jméno i účel, až nakonec po několika přestavbách sloužila jako příbřežní nákladní loď pendlující mezi Černým a Egejským mořem.

Oběti převaděčů

Více než šedesát let po spuštění na vodu už byla Struma v dezolátním stavu a skončila jako beznadějně přeplněné přepravní plavidlo pro židovské uprchlíky, kteří se před holocaustem snažili utéct do Palestiny. Jejich cesta do zaslíbené země ale byla plavbou smrti: 24. února 1942 si Strumu vzala na mušku sovětská ponorka Šč-213 a torpédem ji poslala ke dnu. Ve vodách našlo smrt 791 lidí, byť se údaje o počtu pasažérů leckdy mírně rozcházejí.

Krátce před touto tragédií získal Strumu od jedné bulharské společnosti jistý Baruch Konfino: Lékař a sionista působící ve Varně, který tajně převážel do Palestiny Židy, což v té době bylo nadmíru nebezpečné, protože britská mandátní správa se snažila židovskému přistěhovalectví zabránit. Konfino nechal loď upravit pro nový transport. Do nákladního prostoru nechal instalovat vícepatrová lůžka, záchody a nádrže na vodu. Na záchranné čluny se ale vykašlal.

Židů, kteří mu byli za převoz ochotni zaplatit tisíc dolarů, se našlo dost. Zvlášť když jim Konfino nalhal, že loď je způsobilá k plavbě a že zařídit víza nebude problém. V ničem si tak nezadal se současnými africkými převaděči, kteří také od migrantů vyinkasují nekřesťanské (potažmo 'nemuslimské') peníze, vyvezou je na otevřené moře, a tam je nechají napospas osudu.

Historické pozadí tragického příběhu

V březnu 1941 se Bulharsko připojilo k Paktu tří (Berlín-Řím-Tokio), ve snaze získat po "konečném vítězství" území kolem Niše, Soluně a Skopje. Krátce předtím se k Ose přidalo i Rumunsko, které si od toho rovněž slibovalo územní zisky a které za vlády diktátora Iona Antonesca zlikvidovalo desetitisíce Židů.

V prosinci 1941 kotvila Struma v rumunské Konstanci. Na palubě se tísnilo téměř osm stovek pasažérů, z toho stovka dětí. Většinou šlo o uprchlíky z Bukoviny a Besarábie.

Dvanáctého prosince loď vyplula – s dosluhujícím motorem a pod panamskou vlajkou. To byla další komplikace, protože Panama vyhlásila Německé říši v lednu 1942 válku, čímž se Struma stala potenciálním cílem italských a německých letadel kontrolujících Egejské moře.

Motory na odpis, oprava za prsteny

Protože stroje opakovaně vypovídaly službu, trvalo to plavidlu pod velením bulharského kapitána Gorbatěnka do Istanbulu čtyři dny. Poprvé se motor porouchal krátce po vyplutí. Opravila jej posádka proplouvajícího vlečného člunu, která si za to ale od pasažérů vzala poslední cennosti, které ještě měli: jejich snubní prsteny.

Jelikož se počítalo se čtrnáctihodinovou plavbou, nebyly na palubě zásoby potravin ani vody. Navíc před Bosporem motory vypustily duši nadobro a do istanbulského přístavu musel loď dotáhnout remorkér. Následovala komplikovaná jednání s tureckými úřady. Aby nebylo ohroženo zdání přísné neutrality, bylo uprchlíkům, kteří neměli víza, zakázáno vstoupit na břeh. V Jeruzalémě se Židovská agentura pokoušela vyjednat pro lidi na palubě výjimku, to ovšem Britové odmítli. Na břeh nakonec pustili pouhých deset lidí.

Na palubě mezitím kvůli katastrofálním hygienickým podmínkám vypukla úplavice a loď byla dána do karantény. Nakonec se Turecko po dvou měsících rozhodlo sebrat nepojízdnému plavidlu kotvu a odtáhnout je na otevřené moře. Tam pak ponechalo Strumu 23. února napospas jejímu osudu.

Touto oblastí se táhla jedna z nejdůležitějších zásobovacích tras mocností Osy, protože se tudy vozila strategicky důležitá ropa z nalezišť v okolí rumunského Ploješti mořskými úžinami do Řecka a dále do Itálie. A právě proto zde číhaly ponorky Rudé armády.

Čtyřiadvacátého února krátce po třetí hodině ráno zachytila sovětská ponorka Šč-213 pod velením sedmadvacetiletého nadporučíka Dmitrije Děněžka Strumu asi čtrnáct námořních mil od Bosporu. Děněžko už den předtím potopil tureckou plachetnici, protože poslušně plnil Stalinův rozkaz, aby napadal i neutrální plavidla.

Tragédii přežil jediný člověk

Nikdy se už nedovíme, zda se Děněžko pokoušel zjistit, pod jakou vlajkou loď pluje či kdo je na její palubě. Každopádně ji bez pardonu torpédoval a potopil. Několik lidí útok přežilo, postupně se ale v ledových vodách utopili nebo zahynuli na podchlazení či vysílení.

Na kusu z roztříštěné paluby se zachránil jeden jediný pasažér: devatenáctiletý kišiněvský rodák David Stoliar. Všech ostatních 781 židovských uprchlíků a deset členů posádky zahynulo.

Až druhý den zachránil Stoliara člun pobřežní hlídky a muž následně strávil šest týdnů v tureckém vězení. Celá tragédie pro něj ale měla šťastný konec: získal zvláštní povolení od britských úřadů a dostal se nakonec do Palestiny. Tam se v roce 1943 stal členem Židovské brigády britské armády a sloužil v Egyptě a v Libyi. Jeho otec válku přežil, matka a nevlastní bratr zahynuli v Osvětimi. Sám David Stoliar později žil několik let v Japonsku a v roce 1971 se odstěhoval do Spojených států, kde před čtyřmi roky v 91 letech zemřel.

Strumu brzy následovala ponorka i její kapitán

Potopení Strumy bylo jednou z největších tragédií v Černém moři za celé dvacáté století. Kapitán Děněžko své dílo zkázy ale dlouho nepřežil. Zahynul o necelý měsíc později během náletu na základnu v Tuapse. Novým velitelem ponorky se stal čtyřiatřicetiletý kapitánporučík Isajev, ale i ponorku samotnou po půl roce stihl stejný osud, jako potopenou Strumu. Šč-213 v říjnu 1942 během své šesté bojové mise zmizela a s ní i 43 členů posádky.

Její vrak byl objeven až po 66 letech ve třicetimetrové hloubce asi deset kilometrů od Konstance. V roce 2010 pak byl bezpečně identifikován jako vrak Šč-213. Příčina zkázy jasná není. Ponorka se mohla stát obětí útoku německých minolovek, případně mohlo jít i o technickou či lidskou chybu. S největší pravděpodobností ale najela na minu. 

Zdroje:
Vlastní, Die Welt