Co chvíli se setkáváme se zprávami, že kvůli nalezené nevybuchlé letecké pumě museli evakuovat část města nebo že se na dně moře našel vrak nějaké válečné lodě či ponorky z obou světových válek. Tyto nálezy jsou ale jen jednou stránkou válečného dědictví. Tou druhou je munice a další bojové prostředky, které se po válce narychlo likvidovaly tak, že se prostě naházely do moře, píše německý deník Die Welt.

Čísla jsou to ohromující: U německého pobřeží takto skončilo kolem 1,6 milionu tun konvenčních trhavin. Kolem 300 tisíc tun jich je v Baltském moři, většina ale v Severním. Nejsou to přitom jen granáty, bomby, miny a torpéda, ale i na čtvrt milionu tun chemických zbraní, které po uplynutí určité lhůty už nelze spolehlivě použít a je třeba je zlikvidovat.

Až do 70. let bylo běžnou praxí naházet je prostě do moře - nejen v Evropě, ale všude ve světě. Například u východního pobřeží Kanady experti objevili kolem tří tisíc takových odpadních míst, v jednom z nich je potopeno 80 tisíc tun munice. A aby toho nebylo málo, přibyly v oceánech další tuny podobného svinstva po nejrůznějších manévrech a vojenských cvičeních.

Musí se něco stát, varují experti

Potopená munice u pobřeží na severu Evropy z velké části pochází z německých zásob, které se za války nepoužily. Spojenci se obávali, že by s pomocí těchto zbraní mohli Němci vést něco na způsob partyzánské války, a tak nasypaly všechno raději do moře. Tato strategie 'sejde z očí, sejde z mysli' ale nevyšla a potopené látky nejsou ani po 70 letech neškodné.

Podle Jense Greinerta, vedoucího projektu UDEMM, který se problémem munice v moři zabývá, může TNT nadále explodovat. Navíc se z něj odbourává vysoce toxický ADNT. Nyní je třeba zjistit, co se na dně moře opravdu děje.

Kovové pláště granátů a min neposkytují nekonečnou ochranu před korozí – nehledě na to, že slaná voda je natolik agresivní, že může za 70 let rozpustit i masivní ocel. Uvolněné chemikálie pak absorbují mořští živočichové.

Existují plány, podle nichž by dálkově řízené roboty granáty rozřízly a trhavinu deaktivovaly. K tomu je ale třeba nejdřív zjistit, jaké látky se při takovém procesu do moře uvolní a jaký to bude mít dopad na životní prostředí. Jako biomonitory poslouží nejlépe mušle, které dokáží efektivně filtrovat vodu a přes své tělo jí během hodiny přečerpají několik litrů.

Vědci z německého Kielu je ve speciálních košíčkách posadili na granáty a při porovnání výsledků měření před a po se ukázalo, že ve tkáni mušlí se usazují škodliviny způsobené právě odbouráváním TNT.

Experti předpokládají, že tyto jedy se dřív nebo později objeví na našich talířích. Kromě toho neexistují mezní hodnoty, jimiž by bylo možné se řídit – nehledě na to, že v mořských produktech může být takových látek i několik najednou. Vinou mořských proudů a teplot lze navíc předpokládat, že se budou šířit dál.