Josif Stalin zemřel 5. března 1953 ve čtyřiasedmdesáti letech poté, co v SSSR vládl neomezenou mocí od roku 1927. Státní teror, kolektivizace, čistky, válka, gulagy i hladomor si vyžádaly životy desítky milionů lidí, což ze sovětského diktátora dělá jednoho z největších zločinců 20. století. Přesto jeho pohřeb před 65 lety v podstatě zcela zastavil život v zemi. Na Rudém náměstí a v přilehlém okolí v mrazu truchlily dva až tři miliony lidí, v tlačenici a panice jich dokonce stovky zahynuly.

Osudný přehmat, anebo záměr?

V době, kdy se i média v dalších komunistických zemích předháněla v patetických blábolech o "nezměrné bolesti v srdci", odchodu "milovaného učitele celého lidstva" a "největšího génia naší doby" a o "osiření pokrokového světa", nezůstal samozřejmě pozadu ani východoněmecký odborářský plátek Tribüne. Žal ze ztráty milovaného generalissima jim tam ale zřejmě natolik zatemnil zrak, že při sázení textu soustrastného telegramu, který vedení Jednotné socialistické strany Německa (SED) zaslalo do Kremlu, omylem zaměnili jedno slůvko. Ve větě "se Stalinem odešel vynikající bojovník za zachování a upevnění míru ve světě," jak zněl originální text, se v novinách místo "míru" objevilo slovo "války". Nový text tak ze soudruha Stalina udělal válečného štváče par excellence.

Jakmile si chyby všimli, okamžitě bylo nařízeno stáhnout celý náklad. Z 25 500 exemplářů se ale podařilo zajistit pouhou pětinu, připomíná německý deník Die Welt. Ještě téhož dne, kdy noviny vyšly, tedy 7. března 1953, přistál jeden výtisk na stole Erichovi Mielkemu - tehdejšímu náměstkovi a pozdějšímu ministrovi pro státní bezpečnost (Stasi). Připojen byl pokyn z ústředního výboru SED, aby okamžitě zařídil vše potřebné.

Mielke začal neprodleně jednat. Nechal zatknout sazeče Karla Richtera a odpovědného redaktora Huga Polkehna. Nepomohlo jim ujišťování, že šlo skutečně o omyl a přehmat způsobený tím, že kondolenční telegram dorazil až po uzávěrce a titulní strana se měnila na poslední chvíli.

Richter při výsleších kategoricky popřel, že by šlo o záměr. Polkehn pod tlakem a zřejmě i v důsledku fyzického násilí učinil doznání. Jako motiv činu uvedl svou sociálnědemokratickou minulost. Před soudem ale přiznání odvolal a podrobně informoval, jakými metodami je z něj estébáci vymlátili.

Východní Němci tři měsíce po Stalinově smrti povstali

Přesto oba "viníci" vyfasovali každý pět a půl roku. Dobu strávenou ve vyšetřovací vazbě přitom Polkehnovi neuznali a jeho stažené doznání bylo kvalifikováno jako pomluva státní bezpečnosti. Jeho přátelé a kolegové za něj tvrdošíjně orodovali na ministerstvu spravedlnosti, u šéfa SED Waltera Ulbrichta i u prezidenta Wilhelma Piecka, díky čemuž byl Polkehn nakonec 30. dubna 1956 předčasně propuštěn. Dokonce získal zpět své členství v SED a jeho trest byl později vymazán z rejstříku. Finančního odškodnění se ovšem nedočkal s banálním a cynickým odůvodněním, že není k dispozici fond, z něhož by se případně mohlo vyplatit.

Stalinova smrt zasáhla SED zkrátka v obtížné době. Měsíc co měsíc prchaly z Německé demokratické republiky na Západ desetitisíce lidí, chyběly pracovní síly, vázlo zásobování potravinami i předměty denní spotřeby. S nedostatkem náhradních dílů pro tiskařské stroje se potýkal dokonce i ústřední stranický deník Neues Deutschland.

Hlavní příčinou tohoto stavu byla výstavba socialismu stalinského typu nařízená rok předtím právě sovětským vůdcem. To zlikvidovalo fungující struktury a schlamstlo spoustu peněz na jiné věci, jako bylo třeba posílení ozbrojených sil. Nepomohla úsporná opatření, ani tlak na překračování plánu, ani snaha obvinit z tohoto nepříznivého stavu Západ a nepřátelské síly uvnitř NDR, ani oficiálně šířené bláboly o rostoucí životní úrovni. Naopak: Zhruba milion východních Němců vyhnala situace do ulic a jejich povstání 17. černa 1953 potlačila policie s vydatnou pomocí sovětských tanků.

Polkehna nahradil muž, co nevědomky pomohl zbořit Berlínskou zeď

Paradoxní je, že Polkehnovým nástupcem ve funkci zástupce šéfredaktora deníku Tribüne se v roce 1953 stal tehdy 24letý jistý Günter Schabowski. Ten se totiž později také proslavil tím, že se osudově zmýlil, a svým přehmatem se dokonce zapsal do německých dějin. Večer 9. listopadu 1989 totiž na tiskové konferenci oznámil, že se občané tehdejší Německé demokratické republiky mohou sebrat a vycestovat na Západ.

Vedení SED totiž krátce předtím schválilo nařízení, které občanům NDR skutečně povolovalo vycestovat do západního Německa. Platit to však mělo jen za určitých podmínek a hlavně až od následujícího dne, tedy 10. listopadu, což ale Schabowskému uniklo, protože se klíčového zasedání osobně nezúčastnil. Na dotaz novinářů, kdy usnesení vstoupí v platnost, Schabowski tehdy rozpačitě odpověděl slavnou větou: "Platí to... pokud vím... je to ihned, neprodleně." K Berlínské zdi následně zamířily první davy lidí, bariéra mezi východoněmeckou metropolí a Západním Berlínem se stala ještě tu noc průchodnou, což nakonec vedlo i k pádu komunistického režimu a ke sjednocení Německa.

Tou dobou už generalissimus Stalin samozřejmě dávno nespočíval v mauzoleu po boku Vladimíra Iljiče Lenina. Na 20. sjezdu KSSS v roce 1956 Nikita Chruščov odsoudil kult jeho osobnosti a 22. sjezd KSSS rozhodl v říjnu 1961 ponechat mauzoleum výhradně pro Lenina. Stalinův "druhý" pohřeb se konal bez jakékoli pocty, v tichosti a naprosto tajně. Jeho tělo bylo uloženo v jednoduché dřevěné rakvi do hrobu u zdi - tentokráte u té Kremelské.