Co s Hitlerovými zvony? Zničit, roztavit a sešrotovat, anebo nechat vyzvánět?

MAGAZÍN - Magazín autor: Lukáš Strašík

Běda, kdyby si v Německu někdo vyrazil v tričku se svastikou nebo ji načmáral někde na zeď! To tam zákon zakazuje a tvrdě se to trestá. O to podivnější je, že v jedné vesnici v Porýní-Falci už desítky let vesele vyzvánějí na kostelní zvon, který zdobí velký hákový kříž a nápis "Vše pro vlast - Adolf Hitler". A zvonit se na něj bude i nadále.

Hitlerův zvon ve svatojakubském kostele v Herxheimu

Hitlerův zvon ve svatojakubském kostele v Herxheimu,zdroj: Profimedia.cz

Loni v září kontroverzní "Hitlerův zvon" v obci Herxheim am Berg po protestech do odvolání utichl. Po měsících sporů ale teď zastupitelstvo rozhodlo, že zůstane tam, kde je, tedy ve věži evangelického kostela svatého Jakuba. Vyzvánět bude dál jako varování před násilím a bezprávím a jako symbol usmíření. Na kostele se ale brzy objeví pamětní deska, která přiblíží jeho pohnutou historii.

Mají se křtít dětí pod hákovým křížem?

Zastupitelstvo obce, která má necelých osm stovek obyvatel a leží uprostřed rozlehlých vinic, tak rozhodlo navzdory nabídce falcké evangelické církve, že zaplatí odstranění zvonu a ulití nového, který by v přepočtu stál asi jeden a čtvrt milionu korun. Své rozhodnutí zastupitelé opřeli o posudek historika, podle něhož je třeba na zvon pohlížet především jako na historickou památku, nikoliv jako na nacistický symbol. Neměl by se zničit, ale měl by se buď přesunout do muzea, nebo ponechat ve věži.

Bronzový zvon o váze 240 kilogramů se do věže dostal společně se dvěma dalšími rok po nástupu Adolfa Hitlera k moci, tedy v roce 1934. Sloužil jako "policejní zvon" a měl hlavně varovat před nebezpečím. Přežil i válku – na rozdíl od ostatních dvou, které byl v roce 1942 roztaveny jako surovina pro kanóny. V roce 1951 jej pak doplnily dva nové zvony a vyzvánění všech tři je vzájemně sladěné. "Hitlerův zvon" ohlašuje každou čtvrthodinu a bije i před každou bohoslužbou či při svatbách.

Desítky let si zvon spokojeně visel, poprask kolem něj se strhl až loni. Upozornila na něj učitelka hudby Sigrid Petersová, která je už v důchodu a hrává v kostele na varhany. Rozčiluje ji, že se zvon dál používá, jako by se nechumelilo, a nikde není ani slovo o jeho historii.

To lidem nevadí, že se žení a vdávají pod zvonem s hákovým křížem? A že se pod ním křtí jejich děti? ptá se důchodkyně. Netvrdí přitom, že by zvon měl zmizet. Naopak jej považuje za důležitý historický artefakt. Jen podle ní není možné jej nadále bez jakéhokoli komentáře používat úplně stejně, jako za třetí říše.

Zdejší evangelická církevní obec se sice od nápisu distancuje, ani ona ale zvon odstranit nechce. Bývalý farář kostela a čerstvý herxheimský starosta Georg Welker říká, že svým ovečkám pravidelně zvon ukazoval, aby v nich probudil zájem o historii. "Když slyším jeho vyzvánění, slyším zároveň s tím i hlasy lidí, kteří během této doby trpěli," říká.

Jeho předchůdce ve funkci starosty Ronald Becker je podle svých slov hrdý na to, že jeho obec takový zvon má, zvlášť když podobné jsou v celém Německu podle něj jen tři. Odmítá jeho označení jako "Hitlerův zvon", které je podle něj zbytečně negativistické. Mimochodem: Becker loni na svou funkci rezignoval poté, co zvon obhajoval a co prohlásil, že ne všechno bylo za nacistů špatné.

Nacistických reliktů v kostelech je pořád spousta

Zvon v Herxheimu přitom není jediný relikt nacistické ideologie v německých evangelických svatostáncích. Nejvíc jich je zřejmě v pamětním kostele Martina Luthera v berlínské čtvrti Mariendorf. Je tu jednak portrét posledního říšského prezidenta Paula von Hindenburga, který jmenoval Adolfa Hitlera říšským kancléřem.

Před vstupem do chrámové lodi visí lustr se symbolem německého Železného kříže a na kazatelně vedle postavy Ježíše Krista stojí voják s typickou přílbou wehrmachtu. Ve vnitřní výzdobě kostela jsou i další nacistické symboly, hákové kříže v prostoru nad oltářem ale byly odstraněny brzy po roce 1945. Samotný kostel byl postaven v letech 1933 až 1935.

Ve věži kostela svatého kříže v dolnosaském Schweringenu mají také zvon s hákovým křížem. Byl odlitý v roce 1934 a je na něm logo NSDAP o velikosti 35 krát 35 centimetrů. O čtyři roky mladší je zvon se symbolem německé Luftwaffe v kostele svatého Michala v dolnosaském Faßbergu, který byl postaven pro místní posádku. Církevní orgány tu ale rozhodly, že zvon s orlem a hákovým křížem prostě půjde pryč. A sundán budeš i zvon se čtyřmi svastikami v sárském Kleinblittersdorfu a dva zvony v berlínských čtvrtích Špandava a Rudow. Než za ně bude náhrada, zvonit se na ně už nebude.

Zvony s nacistickými nápisy najdeme i v Essingenu a Pirmasensu v Porýní-Falci, v Mehlingenu u Kaiserslauternu nebo v sárském Homburgu.

Vzato do důsledku: zneužívány byly ve jménu nacistického režimu vlastně všechny zvony. A v řadě kostelů se objevují antisemitské výjevy, jako třeba na dřevěných reliéfech v proslulé katedrále v Kolíně nad Rýnem, které jsou staré 700 let. Na fasádě katedrály jsou dokonce v kameni vytesané svastiky. Pokud by se ale odstranily, musela by se podle expertů celá katedrála znovu postavit.

Není přesně známo, v kolika německých kostelech jsou ještě zbytky nacistických symbolů. V Herxheimu měli na výběr ze dvou variant: zvonu se zbavit (a dát ho třeba do muzea), anebo jej dál používat s jistým vysvětlením. Obě možnosti mají svou logiku a jsou podloženy argumenty. Pro druhou variantu hovoří to, že na roli velké části evangelické církve za tak zvané třetí říše by se nemělo zapomínat. Jaká ale byla její role?

Německé kostely se vzňaly jako svíce

"Německo, tvé kostely se vzňaly jako svíce. Je to pomsta za Lidice, pomsta za Lidice," napsal Vítězslav Nezval v básní Lidice. Bylo ale proč se mstít německé církvi?

Z šedesáti milionů lidí, kteří v době nástupu nacismu žili v Německu, se zhruba třetina hlásila k římskokatolické církvi a dvě třetiny k protestantské. Nejsilnější byla Německá evangelická církev. V jejím rámci vzniklo v roce 1932 hnutí Němečtí křesťané (Deutsche Christen), které z velké části převzalo ideologii NSDAP včetně rasismu. Odmítalo například, aby členem církve byl kdokoli s židovskou krví. Po nástupu nacistů k moci tato skupina vytvořila nacionální "říšskou církev" v čele s "říšským biskupem" Ludwigem Müllerem. Ta ovšem později ztroskotala na vnitřních rozporech, mocenském boji mezi jejími příznivci a na sílícím tlaku ze strany režimu.

Jako opozice vůči nacifikovaným Německým křesťanům vznikla v roce 1934 tak zvaná Vyznávající (či konfesní) církev (Bekennende Kirche), která hlásala oddanost Bohu a Písmu, nikoliv pozemskému vůdci. Vedle těchto dvou soupeřících evangelických církevních skupin tu ještě byl neutrální klérus, který se konfliktu s režimem vyhýbal a snažil se rozpadu církve zabránit.

Členem Německých křesťanů a NSDAP byl například i jistý Walter Grundmann. Chtěl úplně odstranit Starý zákon, Nový zákon vydal bez hebrejských konotací a výrazů a vytvořil náboženský ideologický základ pro likvidaci Židů. Ježíše označil za árijce a v Hitlerovi spatřoval boží zázrak. Přesto udělal po válce v komunistické NDR kariéru jako teolog v semináři v Lipsku a nebo jako docent a rektor v Eisenachu. A pochopitelně byl i členem státní bezpečnosti Stasi.

Členy Vyznávající církve byli například teologové jako Martin Niemöller nebo Dietrich Bonhoeffer. První z nich strávil za kritiku Hitlera sedm let v koncentráku, druhý byl popraven za přípravu protivládního spiknutí. Navzdory tomu byl souboj v rámci evangelické církve ale spíše interní věcí a za boj proti státní ideologii jej rozhodně označit nelze. I když se samozřejmě našli jedinci, kteří režimu vzdorovali.

Od roku 1936 si pak i nacionalisticky smýšlející evangeličtí duchovní začali udržovat vůči NSDAP určitý odstup, i když mnozí z nich považovali Hitlera nadále za spasitele. Třebaže se od nacistického křesťanství odvrátili, za hnutí odporu to rozhodně označit nelze.

V rámci katolické církve se žádné ideologické frakce nevytvořily. Vůči nacistům byla nedůvěřivá, třebaže Hitler označoval křesťanství za základ německých hodnot. Katolíci ale zachovávali spíše neutrální postoj. Vedení protestantské i katolické církve v nacistickém Německu tedy bylo až na výjimky velice opatrné při projevování nesouhlasu s vládou a k protižidovskému násilí se církve příliš nevyjadřovaly. Po roce 1945 pak přiznaly, že kvůli svému mlčení nesou podíl viny na holocaustu.

Niemöller to v roce 1976 výstižně shrnul ve svém slavném citátu: "Když přišli nacisté pro komunisty, mlčel jsem – nebyl jsem přece komunista. Když zavírali sociální demokraty, mlčel jsem – nebyl jsem přece sociální demokrat. Když přišli pro odboráře, mlčel jsem – nebyl jsem přece odborář. Když přišli pro mě, nebyl už nikdo, kdo by mohl protestovat."

 

Tagy: kostel Německo církve zahraničí nacismus kulturní památky zvon nacistické Německo dějiny a fakta

Zdroje: vlastní,Die Welt,FAZ,ARD,Berliner Kurier