Bylo za Hitlera opravdu všechno špatně?

MAGAZÍN - Magazín autor: Lukáš Strašík

Je možné, aby někdo byl jenom špatný? Dá se i na tom nejhorším a nejtěžším zločinci najít něco dobrého a sympatického? "Problém je v tom, že se Adolf Hitler líčí jako absolutní zlo. Ale je samozřejmě známo, že v historii nic není ani pouze černé, ani pouze bílé." Těmito slovy zhodnotil nacistického vůdce kontroverzní člen pravicově populistické Alternativy pro Německo (AfD) Björn Höcke v nedávném rozhovoru pro Wall Street Journal. V souvislosti s třetí říši se opravdu hovoří o několika pozitivech - jde ale o pouhý mýtus.

Ilustrační foto

Ilustrační foto,zdroj: Profimedia.cz

Jestliže dnes v průzkumech čtvrtina Němců tvrdí, že třetí říše měla i své kladné stránky, pak to jistě není ani tak snahou obhajovat nacismus jako takový, ale spíše pokusem čelit totálnímu morálnímu odsouzení vlastní minulosti a zachránit z ní alespoň zbytky hodnot. To bylo životně důležité hlavně pro generaci Němců, kteří přežili válku – zvláště v 50. letech, kdy hledali smysl své role ve společnosti, soudí německý historik Wolfgang Benz.

Zmíněné průzkumy navíc nepracují s fakty, ale čistě s emocemi. Ukazují ovšem, jak hluboce jsou zakořeněné mýty a legendy a jak je pro odborníky obtížné je vyvracet.

Berlínský památník holocaustu je podle Höckeho památníkem hanby

V polovině února se předsednictvo AfD rozhodlo Höckeho kvůli jeho kontroverzním výrokům ze strany vyloučit. Poslední kapkou byl jeho lednový projev v Drážďanech, v němž kritizoval pomník obětem holocaustu v Berlíně. Prohlásil tehdy, že Němci jsou jediným národem na světě, který umístil památník hanby do srdce hlavního města.

Pozitivní stránky německých dějin se podle něj zbytečně potlačují a prostor se místo toho dává krutostem období nacismu. Stoupenci AfD jsou už také unavení tím, aby se neustále káli za zločiny, které sami nespáchali.

V podobném duchu se vyjádřila i předsedkyně AfD Frauke Petryová, podle níž není výuka dějepisu na německých školách dostatečně vyvážená. Obsáhle se učí o holocaustu, méně už o utrpení Němců, jaké zažili například při bombardování Drážďan nebo v ruském a americkém zajetí.

Loni v říjnu sice ocenila školní exkurze do bývalých koncentračních táborů, protože žáci mají podle ní vidět, jaké utrpení si mohou lidé navzájem způsobit. Stejně tak by ale prý bylo nutné informovat je o tom, že Američané nechali po druhé světové válce umírat hlady německé vojáky v zajateckých táborech v Porúří (tzv. Rheinwiesenlager). Smrt válečných zajatců srovnala Petryová s holocaustem.

Zakořeněný mýtus a výsledek nacistické propagandy

Pokud se nějaká známá osoba vyjádří s jistou shovívavostí na adresu Hitlera a třetí říše, bývají nejčastějším argumentem dálnice. I když se o nich Höcke v rozhovoru pro Wall Street Journal konkrétně nezmínil, každého v této souvislosti asi napadnou jako první. Kromě nich pak zaznívají další tři údajná pozitiva nacismu: snížení nezaměstnanosti, ochrana rodinných hodnot a posílení vnitřní bezpečnosti.

Ale bylo to tak opravdu? Anebo jde pouze o zakořeněný mýtus, který se ani po osmi desetiletích nepodařilo vyvrátit?

O stavbě dálnic se rozhodlo dlouho před Hitlerem

Dálnice byly od léta 1933 předmětem masivní nacistické propagandy a označovaly se za "vůdcovy silnice". U Frankfurtu nad Mohanem dokonce provedl Hitler 23. září osobně slavnostní výkop – jako "jeden z nejlepších německých silničních znalců".

Pravda je ovšem taková, že dálnice zdaleka nebyly Hitlerův vynález. Velkolepé plány tohoto projektu byly hotové a čekaly na realizaci už několik měsíců před tím, než se nacisté chopili moci. Kromě toho byly tou dobou v Německu v provozu již dvě rychlostní silnice.

Na okruhu AVUS se v roce 1926 jela první Velká cena Německa a v roce 1959 dokonce závod mistrovství světa formule 1, při němž zahynul Francouz Jean Behra. Dnes je AVUS součástí dálnice A115.

Od roku 1921 to byla známá dopravní a zkušební dráha AVUS v Berlíně, označovaná za první dálnici na světě vůbec. Byla to téměř devítikilometrová rovinka, a když se oba směry na konci spojily zatáčkami, vznikl devatenáctikilometrový okruh. Pro veřejnou dopravu byl ovšem otevřen až v roce 1940, do té doby sloužil výhradně jako závodní a testovací dráha (mimochodem zpoplatněná).

Od 6. srpna 1932 pak fungovala dálnice mezi Kolínem nad Rýnem a Bonnem, kterou slavnostně otevíral tehdejší demokratický kolínský starosta a pozdější první poválečný kancléř Konrad Adenauer. Tu ale nacisté "degradovali" na pouhou (čtyřproudou!) silnici první třídy, aby Hitler mohl sklidit slávu jako vynálezce dálnice.

V dalších deseti letech pak bylo v Německu postaveno kolem 3700 kilometrů říšských dálnic (to přibližně odpovídá vzdušné vzdálenosti mezi Prahou a Rijádem. Dálniční síť dnešního Německa je čtvrtá nejdelší na světě a měří 13 tisíc kilometrů, v Česku to je zhruba desetkrát méně).

Není ale pravda, že by výstavba dálnic v nacistickém Německu nějak výrazně přispěla k zaměstnanosti. Nikdy nezaměstnávala najednou více než 130 tisíc lidí. Kromě toho se výstavba spolufinancovala z pojištění v nezaměstnanosti, což režim zatajil.

Nezaměstnanost pomohly snížit i trafiky pro zasloužilé nacisty

Údajná likvidace masivní nezaměstnanosti se pokládá za další velký Hitlerův úspěch. I v tomto případě jde ale o velkou propagandistickou lež, kterou bychom mohli moderně označit za oficiálně šířenou falešnou zprávu. Svého vrcholu dosáhla průměrná roční nezaměstnanost v Německu v roce 1932, kdy bylo bez práce 5,6 milionu lidí. O rok později pak toto číslo kleslo na 4,8 milionu. To ale bylo výlučně důsledkem hospodářského ozdravení, které nastalo ve druhé polovině roku 1932.

Díky opatřením nacistického režimu začala nezaměstnanost klesat až od roku 1934, přičemž statistické údaje nelze srovnávat s těmi z roku 1933, protože byly zkreslené. V roce 1934 se totiž neuváděla průměrná roční nezaměstnanost, ale nezaměstnanost na vrcholu léta, kdy činila 2,5 milionu lidí.

A protože už tehdy neexistovalo nezávislé zpravodajství, nikdo tato čísla nezpochybňoval. S výjimkou exilové sociálnědemokratické SPD, která ve svých zprávách pravidelně informovala o zhoršování sociální situace v Německu.

Úroveň mezd v Německu od roku 1930 reálně poklesla téměř o čtvrtinu a průměrná mzda až do začátku války nedosáhla ani úrovně z roku 1929. Přesto nejsou ani tyto údaje spolehlivé, protože jsou do nich zahrnuta i četná pracovní místa, která byla ve správě a státních podnicích zřízena pro zasloužilé členy NSDAP a která byla většinou nadstandardně placena.

Státní správa narostla v letech 1933 až 1937 o 71 procent – ze 700 tisíc na 1,2 milionu úředníků a zaměstnanců. Většina z nich pracovala ve styčných štábech NSDAP, jako státní komisaři nebo jejich spolupracovníci. To všechno byly funkce, které byly v podstatě zbytečné a šlo o pouhé trafiky. Podobně tomu bylo u velkých státních podniků: počet zaměstnanců Říšských drah se jen v letech 1933 až 1934 zvýšil ze 616 tisíc na 647 tisíc, Říšská pošta ve stejném období nabobtnala ze 351 tisíc na 383 tisíc zaměstnanců.

Opravdový pokles nezaměstnanosti v Německu nastal teprve od roku 1935 díky znovuzavedení branné povinnosti, jednoroční povinné pracovní služby a masivnímu zbrojení. Díky těmto a některým dalším opatřením, jako byl tlak na odchod žen z pracovního procesu, panovala v roce 1939 fakticky plná zaměstnanost.

Klesající nezaměstnanost je třeba navíc dát také do souvislosti se státními výdaji. V letech 1932-1933 šlo na zbrojení 7,5 procenta státního rozpočtu, v letech 1938-1939 to už bylo 60 procent. Zbrojení se navíc financovalo prostřednictvím dluhopisů. Úspěch na pracovním trhu byl kromě toho vykoupen ztrátou koaličního práva, práva na stávku a ztrátou práva na svobodnou volbu práce. Státem řízené zaměstnávání posílalo pracující tam, kde je stát potřeboval a kontroloval. 

Ženy mají být doma a rodit děti

A rodinné hodnoty? Nedá se říct, že by to s nimi za nacistů vypadalo bůhvíjak růžově. Už v červenci 1933 byl vydán zákon o nucené sterilizaci postižených. Proti své vůli tak bylo ve jménu dědičného zdraví zbaveno plodnosti až 400 tisíc lidí. Výchova dětí se odehrávala prostřednictvím organizací typu Hitlerjugend a Svaz německých dívek a podléhala tvrdé organizaci, ideologii a militarizaci.

Často se také vyzdvihuje dobré postavení žen v nacistickém Německu a tehdejší vzývaný kult mateřství. Je sice pravda, že bylo uděleno 4,7 milionu Čestných křížů německé matky – od bronzových až po zlaté. Byly určeny ženám, které porodily víc než čtyři děti. Na druhé straně se ale třeba židovské matky zabíjely, i když byly Němky, protože jejich děti byly nežádoucí.

Zločinů neubývalo – jen se o nich neinformovalo

Slavné to nakonec nebylo ani s vychvalovanou vnitřní bezpečností. Od roku 1934 už se totiž statistiky kriminality nezveřejňovaly. Zmanipulované noviny přinášely spoustu informací o zločinnosti před rokem 1933, která se údajně vymykala kontrole, a zamlčely, že po převzetí moci nacisty nastal masivní nárůst případů korupce a obohacování. Dokonce se pachatelé, veskrze členové NSDAP, dostali i před soud, ale o procesech se neinformovalo.

Deliktů, jako jsou vraždy, zabití, loupežné vraždy, krádeže, loupeže, znásilnění nebo vydírání, od roku 1939 naopak spíše přibylo. Verdikty vojenských a zvláštních soudů přitom v civilní statistice trestných činů vůbec nefigurovaly. Do propagandistického obrazu nezapadala ani tehdejší rostoucí kriminalita mládeže, sdružené ve výše zmíněných mládežnických organizacích.

Násilné kriminalitě nezabránily ani nadmíru tvrdé zásahy justice. Vedle 184 poprav v letech 1919-1932 to němečtí kati dotáhli jen v letech 1933-1939 na více než 660 poprav – téměř výhradně šlo přitom o hrdelní tresty za běžnou kriminalitu. Během války pak počet poprav prudce narostl – na více než 12 tisíc. Skoro vždycky šlo o tresty za menší přečiny nebo za odpor vůči nacistickému režimu.

Odrazky na kole jsou sice dobré, ale zločiny to nevyváží

Kdo se tedy pozorně zaměří na hitlerovské Německo, těžko najde nějakou "šedou zónu", o níž by se dalo říct, že se zde přece jen dělo něco dobrého. A i kdyby tomu tak bylo: Zločinecká organizace SS byla majitelkou patentu na odrazky na pedálech u jízdního kola. Jistý esesák je opravdu vymyslel a Henrich Himmler je jako šéf německé policie povinně zavedl. Přitom odrazky samy o sobě jsou velmi užitečná věc – ale lze z toho snad vyvodit, že SS zase nebyla tak špatná? Určitě ne.

A ještě poznámka na závěr: Snížení nezaměstnanosti, ochrana rodinných hodnot, posílení vnitřní bezpečnosti a v jistém smyslu i ty dálnice ve formě kritiky mýtného pro osobní automobily… Je pouhá náhoda, že právě v těchto bodech kritizuje AfD současnou politiku německé vlády? Samozřejmě při tom nezapomíná ani na svá tradiční témata, jako je uzavření hranic, vyhošťování migrantů, zákaz muslimských šátků nebo boj proti údajné politické oligarchii.

Podpora strany nicméně v posledních měsících klesá. Nejnovější průzkum agentury Forsa jí přisoudil jen osm procent hlasů. Na konci prosince přitom průzkumy hovořily o dvanáctiprocentním zisku, počátkem února ještě o desetiprocentním. Volit do Spolkového sněmu půjdou Němci 24. září.

Tagy: Německo zahraničí nacismus historie propagace nacismu AfD německá politika nacistické Německo dějiny a fakta

Zdroje: Wall Street Journal,Die Welt