Mluvčí Bílého domu Sean Spicer v úterý na brífinku prohlásil, že ani nacistický vůdce Adolf Hitler se na rozdíl od syrského prezidenta Bašára Asada nesnížil k tomu, aby během druhé světové války použil chemické zbraně proti vlastnímu lidu.

Když novináři namítli, že Hitler plyn používal ve vyhlazovacích táborech, Spicer řekl: "Ale ne jako Asad, který plyn shazoval ve městech na nevinné obyvatele." Po následné kritice a četných výzvách k rezignaci se Spicer omluvil a připustil, že udělal chybu, když použil "nevhodnou a necitlivou narážku na holocaust, který nelze s ničím srovnávat". Šlo jen o další důkaz toho, že jakékoli srovnání aktuální situace se zločiny nacionálního socialismu nevede k ničemu dobrému, jak prohlásil úřad německé kancléřky.

Hitler povraždil chemickými zbraněmi nejvíce lidí v historii

Kdo se pořádně neorientuje v evropských dějinách, ten se srovnáním s Hitlerem téměř vždy diskvalifikuje. Nacisté totiž ve svých továrnách na smrt používali chemické zbraně hromadného ničení v takovém rozsahu, jako nikdo předtím a nikdo potom.

Adolf Hitler | zdroj: ThinkStock Spicer zřejmě zapomněl na více než tři miliony – převážně židovských – obětí z celé Evropy, které byly v letech 1941 až 1944 zavražděny kyanovodíkem nebo oxidem uhelnatým, což je prakticky každá druhá oběť holocaustu.

Více než milion z nich zabili nacisté Cyklonem B ve vyhlazovacím táboře Osvětim, další dva miliony v rámci Operace Reinhard oxidem uhelnatým z výfukových plynů v plynových komorách v táborech Belzec, Sobibor, Treblinka a Chelmno.

Cyklon B zabíjel (byť v menším rozsahu) i v táborech Majdanek, Mauthausen, Sachsenhausen, Ravensbrück, Stutthof a Neuengamme. Spicer rovněž opomenul dalších zhruba 70 tisíc obětí takzvané Akce T4, kdy se průmyslově vyráběným oxidem uhelnatým systematicky likvidovali nemocní a postižení.

Je sice pravda, že nacisté smrtící plyn neshazovali na města, ale naopak oběti z měst vozili ke smrtícímu plynu do táborů. V čem to ale má být lepší než – jistě odsouzeníhodné – použití sarinu v Sýrii, ví asi jen Spicer sám.

V jedné věci měl ovšem mluvčí Bílého domu pravdu: Ani Hitler nepoužil v přímém boji otravné plyny jako zbraň. Nešlo ovšem o strategický záměr. Většinou se uvádí jako důvod, že za první světové války byl sám zasažen bojovým plynem a měl z těchto zbraní strach – zvláště pak z nekontrolované chemické války a případného odvetného úderu Spojenců.

To však je jenom část pravdy. Svou roli sehrálo i několik dalších faktorů. Díky úspěchům wehrmachtu v první polovině války například nebylo nasazení zbraní hromadného ničení vůbec potřeba. Dalším důvodem bylo, že nacisté nevěděli, jak je na tom s vývojem tohoto typu zbraní nepřítel, a v neposlední řadě v tom byla i trocha štěstí, že několik sporadických nehod nevedlo k následné eskalaci.

První světová válka a Ženevský protokol

Je všeobecně známo, že bojový plyn byl poprvé ve velkém rozsahu nasazen během první světové války v dubnu 1915 u belgického Ypres z iniciativy německého chemika a pozdějšího nositele Nobelovy ceny Fritze Habera. Nejprve se použil chlór, během krátké doby však chemici na obou stranách přicházeli se stále novými, jedovatějšími látkami, které se používaly i kombinovaně.

V zákopové válce byl však bojový plyn přece jen – měřeno počtem obětí - spíše psychologickou zbraní. Sice mu padlo přímo za oběť kolem 100 tisíc vojáků a dalšího téměř půldruhého milionu bylo zraněno, nicméně táto hrůzná bilance představuje pouhé procento všech padlých vojáků a šest procent raněných. (Přičemž samozřejmě nelze odhadnout, kolik vojáků zabila nepřátelské palba, když se snažili ze zákopů před smrtícím mrakem uprchnout.)

Po válce byl proto v roce 1925 podepsán Ženevský protokol, který zakazuje použít chemické a bakteriologické zbraně v boji jako první. Úmluva přitom nezakazovala výzkum a výrobu takových látek a Německo se k ní oficiálně připojilo v roce 1930.

zdroj: Profimedia

Během druhé světové války žádná z válčících stran v Evropě na bojišti ani proti městům protivníka chemické zbraně nepoužila. Nacistické Německo i Spojenci nicméně podobné zbraně připravovali, aby v případě prvního nepřátelského úderu mohli odpovídajícím způsobem zareagovat.

Němečtí chemici paralelně vyvíjeli nervové plyny tabun, sarin a soman. Spojené státy zase vyrobily desetitisíce pumových těl pro různé bojové látky, které ale od roku 1944 (kdy už bylo jasné, že Hitler chemické zbraně nepoužije) nakonec plnili napalmem a většinou je shazovali na Japonsko.

A byla to přitom paradoxně právě japonská císařská armáda, která za druhé světové války v Číně jako jediná použila v přímém boji chemické a biologické zbraně. Nehledě na to, že neblaze proslulá japonská Jednotka 731 testovala jejich účinky na válečných zajatcích a civilistech.

Kolik měli nacisté chemických zbraní?

Už počátkem druhé světové války měli Němci ve skladech velké zásoby nervových plynů tabun a sarin, které byly objeveny při vývoji pesticidů. Sarin vyvinuli němečtí chemici v roce 1938 a podle svých tvůrců také dostal název: Schrader, Ambros, Rüdiger a Van der Linde. Dva roky předtím objevil Gerhard Schrader tabun, v létě 1944 pak Konrad Henkel společně s držitelem Nobelovy ceny Richardem Kuhnem objevili ještě toxičtější soman.

V době kapitulace 8. května 1945 měl wehrmacht k dispozici přes 120 tisíc pum a téměř milion granátů, které byly naplněny 12 tisíci tunami tabunu a nesly krycí název Grünring-III. Šestkrát jedovatějšího sarinu měli nacisté jen půl tuny.

Celý komplex výroby nervových plynů byl jedním z nejlépe střežených tajemství třetí říše, které spojenci odhalili až koncem války. První sklad chemických zbraní objevili Američané 29. března 1945 v Marburgu u Frankfurtu nad Mohanem. Tabun se vyráběl od roku 1942 v Dyhernfurthu (dnes Brzeg Dolny) severně od polské Vratislavi. Zmíněných 500 kilogramů sarinu vyrobili v dolnosaském Munsteru, kde se testovaly chemické zbraně už od první světové války.

Tvrdí se, že Hitlera do nasazení chemických zbraní tlačili ti největší fanatici – Martin Bormann, Joseph Goebbels a Robert Ley. A třebaže na ně vůdce nedal, je možné, že Německo krátce před koncem druhé světové války stálo na pokraji chemického pekla.

Co zabránilo použití chemického arzenálu?

1) Historický omyl

V polovině roku 1943 Hitler údajně zvažoval nasazení nervového plynu; šéf dyhernfurthské továrny Otto Ambros mu ale vysvětlil, že už na přelomu století německý chemik August Michaelis vyráběl látky, které byly s tabunem strukturálně příbuzné. Jejich účinky byly všeobecně natolik známé, že podle Ambrose měl nepochybně uvedenou zbraň k dispozici i nepřítel – což ovšem nebyla pravda. Až v roce 1945 Spojenci s překvapením zjistili, jak moc byli v té době za Němci ve výzkumu podobných látek pozadu.

Díky tomuto historickému omylu Hitler od záměru upustil, což zřejmě zachránilo lidstvo před pohromou. Následně se na jeho příkaz začaly budovat dva podniky na výrobu účinnějšího sarinu (v Dyhernfurthu a v braniborském Falkenhagenu), nepodařilo se je ovšem dokončit. Obou zařízení se pak zmocnila během postupu Rudá armáda.

2) Hitlerova vlastní neblahá zkušenost

Jedním z faktorů, které Hitlera odradily od nasazení chemických zbraní, bylo to, že on sám v roce 1918 u belgického Werviku v důsledku britského útoku hořčičným plynem dočasně oslepl a konec války jej zastihl v lazaretu v pomořanském Pasewalku. Uvědomoval si kromě toho, že nasazením podobného svinstva by vystavil nebezpečí i vlastní vojáky. Každý z nich sice měl plynovou masku, nikoliv ale protichemický oblek na ochranu před tabunem.

3) Náhoda

Při výše uvedených zásobách bojových plynů samozřejmě muselo nutně dojít k několika případům, kdy se nedopatřením uvolnily – například v roce 1939 během německého přepadení Polska nebo v prosinci 1943 při německém náletu na americké lodě naložené yperitem v jihoitalském přístavu Bari. Zahynulo při něm tehdy asi 1200 lidí. Vzhledem k tomu, že náklad byl přísně tajný, předpokládalo se jistou dobu, že šlo o německý chemický útok – který nakonec naštěstí zůstal bez odvety. Také v továrně v Dyhernfurthu došlo ke 300 nehodám, při nichž zahynulo nejméně 10 lidí.

Německé sklady nervových plynů představovaly v posledních týdnech války velké a hlavně nepřehledné a nepředvídatelné riziko. Sklady totiž byly plné a chemická munice se měla zabezpečit před spojenci. Po území Německa tak neustále křižovaly vlaky naložené nervovým plynem a letadla protihitlerovské koalice na ně vytrvale útočila. Jakoby zázrakem žádný z nich nevyletěl do povětří. Osmého dubna 1945 například jen těsně nebyl zasažen vlak se 180 tunami tabunových pum na nádraží Lossa ve středním Německu.

4) Odvaha jednotlivců a propásnutí pravé chvíle

Před chemickou katastrofou zachránila Evropu možná také obyčejná soudnost některých německých důstojníků. Koncem dubna 1945 například major wehrmachtu Günter Zöller odmítl splnit rozkaz, aby vyhodil do povětří sklad více než 70 tisíc německých dělostřeleckých granátů s nervovým plynem v jihoněmeckém Urlau. Raději tehdy předal sklad bez boje francouzským jednotkám. Nesplněním rozkazu riskoval vlastní život, aby zachránil tisíce jiných.

Důležité bylo i to, že díky úspěchům a hladkému postupu wehrmachtu v první polovině války neměli nacisté nasazení zbraní hromadného ničení vůbec zapotřebí. V době, kdy se válka chýlila ke konci a kdy jejich použití mohli nacisté chápat jako jednu z posledních nadějí na záchranu, neměli už dost bombardérů na to, aby pumy s plynem mohly shazovat na postupujícího protivníka.

Chemické zbraně by přitom možná bývaly výrazně ovlivnily vylodění v Normandii v červnu 1944. Americký generál Omar Bradley, který ovšem tou dobou nevěděl nic o tabunu, vzpomíná, jak mu spadl kámen ze srdce, když proti nim na plážích Omaha a Utah nepoužili Němci plyn. Ten by podle něj celou náročnou operaci zastavil: žádný z britských ani amerických vojáků totiž u sebe neměl plynovou masku.