Již tehdy, v roce 1933, do tábora v Dachau přišly první dvě stovky vězňů. Zařízení od počátku sloužilo především jako vězení pro politicky nepohodlné osoby, například z řad sociálních demokratů či komunistů. 

S táborem se pojí jméno Theodora Eickeho, jenž promyslel a "vypiloval" koncept hrůzy. Eicke a jeho pobočník Michael Lippert se také "proslavili" v souvislosti s takzvanou Nocí dlouhých nožů jako popravčí šéfa SA Ernsta Röhma. Zastřelili ho poté, co se vůdce likvidovaných polovojenských oddílů odmítl zabít sám.

Právě vražda, na níž byl prý Eicke tuze pyšný, ho pak výrazně posunula v kariéře - jednak do funkce inspektora koncentračních táborů, druhak se stal vůdčí osobností takzvaných SS-Totenkopfverbände, jejichž členové střežili právě koncentrační tábory. 

Theodor Eicke | zdroj: Wikipedia Commons

Eicke organizoval výcvik SS jednotek přímo v Dachau a také vypracoval pravidla vystavění a fungování táborů - tedy  podobu nepřetržitého teroru a ponižování vězňů. Právě Dachau, se strážními věžemi a elektrickým plotem, rozdělený na administrativní a vězeňskou část, sloužil jako modelový příklad pro další podobná zařízení. 

Prominentní nacista byl spjat Totenkopfverbände i poté, co byly vycvičeny k boji. Takzvaná divize Totenkopf, podílející se například už krátce po vypuknutí války na masakrování polských Židů i elit, byla jednou z nejlépe vycvičených divizí SS. 

Během druhé poloviny 30. let do Dachau přicházely i další skupiny režimem pronásledovaných lidí. Byli sem deportováni Svědci Jehovovi, odbojní duchovní, Romové nebo homosexuálové. Po takzvané Křišťálové noci zde uvěznili i na 10 tisíc Židů, které po nějaké době propustili s "doporučením" opustit Německo. Po prožité hrůze prý většina uposlechla a emigrovala. Později přibyli i vězni z Rakouska, Polska a českých zemí. 

Ač tábor v Dachau nebyl přímo vyhlazovacím, stal se i tak místem masového vyvražďování. Nacisté vězně zpravidla zabíjeli zastřelením či oběšením, umíralo se tu ale i na extrémní vyčerpání či epidemie. V roce 1941 bylo do Dachau deportováno několik tisíc sovětských zajatců, které tu nacisté postříleli. O pár měsíců později pak z tábora odvezli část vězňů - "invalidů" na rakouský zámek Hartheim, kde je zavraždili plynem.

Téhož roku vznikly také takzvané pobočné tábory, v nichž byli vězni využívání pro otrockou práci pro zbrojní průmysl. 

Příběh bestiálního doktora

V táboře se roku 1942 prováděly i brutální pokusy na lidech, při nichž zemřely či byly vážně zraněny stovky obětí. Experimentům velel Sigmund Rascher, který lidi vystavoval extrémním tlakovým změnám, mrazu a dalšímu nelidskému mučení.

Konec samotného Raschera byl kuriózní. Muž, jehož početná rodina sloužila jako jeden ze vzorů nacistické propagandy, totiž ještě za války prodělal prakticky smrtelný pád. V roce 1944 vyšlo najevo, že se jeho žena, která v té době předstírala čtvrté těhotenství, pokusila unést dítě. Následně se ukázalo, že ani předchozí tři potomci nejsou jejich.

Manželé byli obviněni z únosů a Rascher i z finančních deliktů, vraždy a "vědeckých podvodů". Oba skončili v Buchenwaldu a později opět Dachau, tentokrát však na druhé straně. Popraveni zde byli 26. dubna 1945. 

Tři tisíce Čechů

Z českých zemích bylo do Dachau deportováno asi 3600 lidí a na čtrnáct set jich tu zahynulo. Ze slavných osobností, zde vězněných, můžeme jmenovat například malíře a spisovatele Josefa Čapka, politika Petra Zenkla, novináře Ferdinanda Peroutku, či malíře a grafika Vojtěcha Preissiga.

Dalšími vězni z českých zemí byli také duchovní a odpůrci nacismu Engelmar Hubert Unzeitig a kardinál Josef Beran.

Engelmar Hubert Unzeitig | zdroj: Wikipedia.cz

Zatímco Peroutka, Beran a Zenkl válku přežili, Unzeitig a Pressig zahynuli právě v Dachau a Josef Čapek zemřel na samém sklonku války v koncentračním táboře v Berger-Belsenu.

Tyfus a pochod smrti

Koncem roku 1944 propukla v táboře masivní epidemie tyfu a zdejší podmínky byly daleko za hranicí významu slova příšerné. V hlavním táboře i v táborech pobočných bylo celkem přes 60 tisíc lidí! 

Nacisté vyhnali 27. dubna 1945 z Dachau na sedm tisíc vězňů, zpravidla Židů, na takzvaný pochod smrti k Tergensee. Lidé, kteří nebyli schopni jít dál, byli zastřeleni, jiní podlehli vyčerpání a hladu. O pár týdnů později bylo v masovém hrobu podél cesty nalezeno přes tisíc lidí. 

Mrtví nalezení po osvobození tábora | zdroj: Profimedia

Americké jednotky tábor osvobodily 29. dubna. Našly zde spoustu mrtvých a 30 tisíc zubožených vězňů, zhruba stejný počet vězňů Američané nalezli i v pobočných táborech.

S osvobozením tábora se váže také další událost - takzvaný masakr v Dachau, který více než 70 let po konci války nebyl úplně objasněn. Jednalo se patrně o sérii různých incidentů, při nichž bylo zabito mezi 30 - 50 členy SS. Někteří prý zemřeli poté, co se odmítli vzdát, jiní prý při různých potyčkách nebo poté, co se vzdali.

Několik mrtvých esesáků a také oběti nacistické hrůzovlády vyfotografovala válečná fotografka Lee Millerová, která do Dachau po osvobození tábora přijela. Vyšetřování incidentů bylo později přerušeno. A Millerová se z hrůz, které při své práci spatřila, vzpamatovávala ještě dlouho po válce. 

Desetitisíce zmařených životů

Údaje o tom, kolik lidských životů mezi zdmi tábora v Dachau vyhaslo, se různí. Oficiálně je potvrzeno zhruba 30 tisíc obětí, odhady však mluví o 68 tisících mrtvých. Celkem prošlo táborem kolem 200 tisíc lidí, téměř třetinu z nich tvořili Židé. 

V době osvobození Dachau byl tvůrce konceptu hrůzy už dva roky po smrti. Zemřel na východní frontě, v troskách letadla při takzvané třetí bitvě o Charkov. 

Po válce sloužil tábor jako vězení pro esesáky čekající na soud. Později zde byli ubytováni uprchlíci. Památník vznikl v 60. letech.