S čajem si často spojujeme zážitky z dětství, když nám maminka coby stonající drobotině nosila do postýlky hrnek čaje s medem a citronem. Vždycky to trochu pomohlo - v podstatě na jakoukoliv nemoc. Později jsme pak přišli na to, že čaj není jenom lék na běžné choroby, ale také dobrota.

Dodnes je čaj hned po vodě nejoblíbenějším a nejrozšířenějším nápojem na světě. Traduje se, že jeho osvěžující účinek objevil už mýtický čínský císař Šen-nung ve třetím tisíciletí před Kristem zcela náhodou, když mu prý do šálku s horkou vodou spadl čajový lístek.

A podobné to bylo s oblíbeným čajovým sáčkem. Ten vznikl o pár tisíc let později – a také náhodou. Newyorský obchodník Thomas Sullivan byl totiž všechno jiné, jen je vynálezce. V roce 1904 se pokoušel získat zákazníky pro nový druh čaje. Ale jak váhající potenciální kupce přesvědčit? Rozhodl se jim poslat vzorky. Ale protože byl tak trochu škudlil, nerozeslal čaj v tradičních plechových dózách, ale zabalil jej do levnějších hedvábných sáčků. Jenže někteří adresáti si to špatně vyložili, a místo aby čajové lístky z pytlíčků vysypali, hodili je do šálků s horkou vodou sakumprásk i s obalem. Pohodlný způsob přípravy si nemohli vynachválit a Sullivan byl ten poslední, kdo by se jim to pokoušel vymlouvat. S chutí se nechal oslavovat jako vynálezce a svůj výtvor si dokonce dal patentovat. Čajový sáček byl na světě!

Hlavně ať nechutná lepidlem - životní prostředí promine

Nový vynález samozřejmě čekala k jeho dnešní podobě ještě dlouhá cesta. Bylo nutné přesvědčit o jeho výhodách i ty, kterým vadila nežádoucí příchuť, již vylouhovaný obal nutně měl. Experimentovalo se s různými materiály – s gázou a papírem, perforovaným celofánem či pergamenem. Ale pořád to nebylo ono - čaj tak nějak pořád chutnal lepidlem.

Až drážďanský inženýr Adolf Rambold přišel v roce 1949 s revolučním řešením: vymyslel uzavřený dvoukomorový sáček z filtrovacího papíru, který naplnil čajem a nahoře uzavřel kovovou svorkou. Díky tomuto systému se plně mohlo rozvinou aroma a vítěznému tažení čajového sáčku už nemohl nikdo zabránit. I když fajnšmekři pochopitelně na tradiční sypaný čaj nedají dodnes dopustit.

Dnes se sáčky zpravidla vyrábějí hlavně z přírodních látek, například z listů textilního banánovníku. Jejich hlavní složkou je buničina, nicméně pro zajištění funkčnosti musí obsahovat určitý podíl plastů. Někde jsou dokonce celé sáčky z nylonu či PETu (například v případě pyramidových sáčků). Jak ale loni upozornili kanadští vědci z McGillovy univerzity, do horké vody se touto cestou mohou dostávat miliardy částic mikroplastů a nanoplastů. Je tedy otázka, zda čajové sáčky jednoho krásného dne nebudou stejně stigmatizované jako PET lahve.