U příležitosti stého výročí otevření vídeňského Burgtheatru (respektive výročí jeho přestěhování do nové budovy na Ringstraße) se divadlo rozhodlo uvést v říjnu 1988 novou hru Náměstí Hrdinů (Heldenplatz) od Thomase Bernharda (1931-1989), jednoho z nejvýznamnějších rakouských i evropských spisovatelů druhé poloviny dvacátého století. V témže roce si ovšem rakouská metropole připomínala ještě další výročí: padesát let od okamžiku, kdy právě na zmíněném náměstí v březnu 1938 nadšený dav Vídeňanů vítal Adolfa Hitlera a anšlus Rakouska k Německu.

Bernhard obě tato výročí ve své hře originálně spojil a ostře v ní kritizoval nedostatečné vyrovnání Rakouska s austrofašismem, nacistickou minulostí a vstřícnost země vůči ultrapravicovým, xenofobním a antisemitským myšlenkám.

Kulturní skandál nebývalých rozměrů: Potrefená se ozvala

Největší kulturní skandál novodobých rakouských dějin vypukl již v létě, jen si toho hned nikdo nevšiml. Týdeník Profil začal tehdy zveřejňovat úryvky z nového díla – zcela vytržené z kontextu – a předhazovat je rozhořčené veřejnosti. Později se ke kritice dramatu připojila i mnohá další média – včetně zahraničních, třebaže nikdo z novinářů až do poslední chvíle utajovanou hru vůbec nečetl. Viděli ale jedinečnou příležitost, jak šikovně skloubit licoměrnou rádoby starost o čistotu národa se snahou o co nejvyšší náklady svých plátků.

Jako skandální a protirakouskou tak kritici šmahem odsuzovali hru, kterou znali jen a pouze z úryvků. Pravda - o Rakousku v nich autor psal jako o zemi, která se z ničeho nepoučila, v níž žije "šest a půl milionu debilů" (což jako titulek použil například list Neue Kronen Zeitung) a kde je dnes "víc nacistů než před padesáti lety".

Neue Kronen Zeitung ze 7. říijna 1988 | zdroj: www.dieaufdecker.com Následovaly nenávistné reakce ze strany veřejnosti a ve falešném moralizování se předháněli i politici – od vládnoucích lidovců a sociálních demokratů až po opoziční Svobodné. Ostře proti hře vystupovali i známá jména, jako vídeňský primátor Helmut Zilk, spolkový kancléř Franz Vranitzky nebo bývalý kancléř Bruno Kreisky. A potrefená se ozvala, když se do kampaně intenzivně zapojil spolkový prezident Kurt Waldheim – bývalý generální tajemník OSN s více než pochybnou nacistickou minulostí, o níž před svým zvolením lhal a kterou se snažil zamlčet. Hru tehdy označil za "velkou urážku rakouského lidu".

Muž, který kálí do vlastního hnízda

Rakousko se po válce oficiálně prezentovalo jako první Hitlerova oběť a na neblahou roli země v době nacismu pomáhala zapomenout i poválečná neutralita země. Tato politika se v jistém smyslu odrazila i v kultuře, kdy se kladl důraz na klasické umělecké žánry a na tradici. V osmdesátých letech se ale začal profilovat kritický žánr "Anti-Heimatliteratur", který právě toto všechno odmítal a jehož představitelkou byla vedle Bernharda například i pozdější nositelka Nobelovy ceny za literaturu Elfriede Jelineková.

Falešnou idyličnost a zdánlivou neposkvrněnost Rakouska se Bernhard právě snažil svou hrou vyvrátit. Dostalo se mu za to nálepky autora kálejícího do vlastního hnízda (Nestbeschmutzer) a fyzickou likvidací a násilím vyhrožovali nejen jemu, ale i režisérovi hry a intendantovi divadla Clausovi Peymannovi.

Autorova kritika tzv. druhé rakouské republiky (od roku 1955 do současnosti) a jejích obtíží s vyrovnáním s nacistickou minulostí se tak změnily ve smutnou frašku. Ta byla v jistém smyslu pokračováním sporu kolem prezidentské volby Waldheima v roce 1986, která se společně se zvolením Jörga Haidera do čela krajně pravicové strany FPÖ v témže roce stala nepochybně jednou z inspirací k napsání hry. "Stačí když se s někým bavíš. Už po chvíli se ukáže, že je to nacista," říká jedna z postav v Bernhardově dramatu. Nenávistné reakce paradoxně potvrdily provokativní tvrzení hry, že mezi roky 1938 a1988 není v tomto ohledu zásadní rozdíl.

Premiéra se odkládá

Tlak médií, politiků a ulice nakonec částečně triumfoval. Premiéra, původně plánovaná na 14. října, byla na poslední chvíli odložena, protože někteří herci odmítali v dramatu hrát. Nakonec byla namísto toho uvedena Bouře od Williama Shakespeara a premiéra Náměstí Hrdinů se uskutečnila až 4. listopadu.

V den premiéry navezli odpůrci hry před Burgtheater hromadu hnoje a koňských kobližků; "hnojomet" tak dosáhl svého zhmotnění, které mělo symbolizovat, že si autor kálí do vlastního hnízda. Balkon v divadle zaplnili pískající demonstranti s transparenty, a jak dokládají dobové fotografie, byl mezi nimi tehdy i dnešní vicekancléř a šéf FPÖ Heinz-Christian Strache. Nicméně protesty zdaleka nebyly tak prudké, jak se očekávalo, a i ohlasy tisku a recenze byly následně mírnější. Dokonce se objevily i pochvalné kritiky.

Tři měsíce po uvedení hry Bernhard zemřel - tři dny po svých 58. narozeninách. Premiéra Náměstí Hrdinů tak byla jeho posledním veřejným vystoupením. Všechno, co za života napsal, bylo v jistém smyslu provokující. Nejen dramata a prózy, ale i jeho závěť, v níž výslovně zakázal, aby se na rakouském území publikovala jeho díla a uváděly jeho hry. Deset let po jeho smrti se ovšem Bernhardova nadace založená jeho nevlastním bratrem rozhodla tuto autorovu poslední vůli ignorovat. Svým odpůrcům ležel Bernhard v žaludku i po smrti - náhrobek místa jeho posledního odpočinku na hřbitově ve vídeňském Grinzingu se stal několikrát obětí vandalů.

Nazývat věci pravým jménem

A jaké plyne poučení ze skandálu kolem Náměstí Hrdinů? Ukazuje, kam to vede, když si zástupci médií a politiky činí patent na absolutní pravdu a montují se do věcí, kterým nerozumějí, o nichž nic nevědí a do kterých jim nic není. Když agitují proti umělcům a cítí se být oprávněni hovořit jménem všeho lidu. Když vystupují proti menšině, kterou by naopak měli chránit. Význam umělců přece nemusí být nutně ani tak v tom, aby produkovali nesmrtelné a nadčasové hodnoty, ale aby poukazovali na nešvary, o nichž se mlčí. I my jsme takových kumštýřů měli dost – vzpomeňme namátkou třeba jen na Voskovce a Wericha nebo na Karla Havlíčka Borovského.

Banda neználků a nedouků měla zkrátka před třiceti lety pocit, že musí ovlivňováním veřejného mínění zatroubit do boje proti dramatikovi, a jejich akce vyústila v trapnou štvanici. A i když si v této souvislosti nelze nevzpomenout na nedávný podobný poprask kolem brněnského uvedení hry Naše násilí a vaše násilí, rozhodně dnes není nezbytně nutné se psát s kontroverzním dramatem. K tomu, aby se člověk stal terčem pomluv, útoků, skandalizace a shitstormu, stačí třeba jen veřejně nazývat věci pravým jménem. Anebo se netajit s názorem, který jde proti hlavnímu proudu. Příkladů se najde dost a dost – v médiích, na sociálních sítích i na náměstích.