Eichler: Obnovit široké zázemí sociální demokracie je nemožné

ROZHOVOR - Magazín autor: Jaroslav Bican

Nedílnou součástí stranického života musí být jiné než politické aktivity. Je jedno, zda to bude turnaj ve squashi či sbírání známek, zdůrazňuje v rozhovoru pro Tiscali.cz Patrik Eichler, zástupce ředitele Masarykovy demokratické akademie, která působí jako sociálně demokratický think-tank. Hovoří také o historickém významu lidových a dělnických domů.

Patrik Eichler

Patrik Eichler,zdroj: René Volfík/Tiscali.cz

  • Jaký význam má Lidový dům z pohledu sociální demokracie u nás? Můžete ho dát do kontextu jejích hodnot a historie?

Lidové domy jsou místa, kde se sociální demokraté scházeli vlastně od počátku dělnického hnutí - ať se jim říkalo lidové domy, dělnické domy, spolkové domy nebo nějak jinak. Když by se pátralo po tom, co dělnické domy byly, je potřeba říct, že to byla místa na začátku zejména pro tělovýchovnou, kulturní činnost, často třeba divadelní spolky. Protože v době, kdy strana byla perzekuovaná tehdy ještě c. a k. režimem, tak pro krytí politické činnosti se používaly zejména vzdělávací, kulturní a sportovní aktivity.

Odtud byly dělnické tělovýchovné jednoty, odtud byla Dělnická akademie, dnešní Masarykova demokratická akademie, odtud byly divadelní odbory dělnických tělovýchovných jednot. Lidové domy byly místy živého setkávání sociální demokracie, živého setkávání dělníků a byly místem, které umožňovalo například se vzdělávat. O tom, proč bylo důležité vzdělávání, se můžeme bavit třeba později.

Pokud jde o pražský Lidový dům, je potřeba vědět, že je asi jeden ze čtyř celostátních, které v Praze kdy existovaly. Zpravidla se to vnímalo tak, že lidový dům byl tam, kde sídlila redakce místního sociálnědemokratického časopisu. Lidový dům v Hybernské ulici, kde teď sedíme, je Lidovým domem od roku 1907 a tak či onak od chvíle, kdy se do něj přestěhovala tiskárna redakce Práva lidu, což byl historicky nejvýznamnější časopis sociální demokracie na českém území. Předtím byl lidový dům v Myslíkově ulici. Dnes je tam – nedaleko Mánesa – Hotel Caesar.

Zároveň byl třeba lidový dům Německé sociálně demokratické strany dělnické v Československu, tedy té sudetoněmecké sociální demokracie, nedaleko Jindřišské ulice. Po nástupu Hitlera k moci v roce 1933 v Německu byl další lidový dům na Karlínském náměstí, respektive bylo tam sídlo exilové Sociálnědemokratické strany Německa v Československu.

To znamená i lidový dům, ve kterém sedíme a o kterém si většina lidí myslí, že je jediným historickým sídlem sociální demokracie, je jím sice nejdelší dobu, ale není jediným, třeba i památným místem sociální demokracie na českém území. Navíc v jednotlivých pražských čtvrtích existovaly i další místní lidové domy.

  • Je tedy možné říct, že dům v Hybernské ulici hrál z pohledu historie sociální demokracie největší roli, nebo je i určitým symbolem?

Je symbolem kontinuity sociální demokracie díky tomu, že jí byl vrácen po roce 1989 a sídlí v něm doteď. Ale Lidový dům tady, respektive tiskárna Práva lidu, o kterou šlo, byla také předmětem souboje mezi komunisty a sociálními demokraty při pokusu komunistické levice převzít sociální demokracii.

Je na to i spousta kulturních artefaktů, například velmi známý román Anna proletářka. Můžeme si o něm sice myslet, že je to velmi idealizovaná komunistická agitka, což ona do značné míry je, ale je to román, který třeba dobře popisuje vnitřní členění areálu Lidového domu, jenž za první republiky byl asi dvakrát tak velký, jako je dneska. Zároveň je to symbol dělnického hnutí nebo hnutí práce.

Málo se ví, že na začátku první světové války, nebo ještě před ní, chtěla sociální demokracie Lidový dům v Hybernské ulici přestavět pro své účely a vybudovat tady Palác práce. Do architektonické soutěže se tehdy přihlásil například velmi známý architekt Jan Kotěra, ale pak, protože vypukla první světová válka, na přestavbu a architektonické a uživatelské scelení areálu nedošlo. Zároveň až do roku 1938 tady byly uloženy urny s popelem dělnických vůdců z prvního období kolem přelomu 19. a 20. století. Takže to bylo i poutní místo sociální demokracie v době první republiky.

  • Dá se říct, že to je kus historie strany a že kdyby se ho sociální demokracie zbavila, bylo by to něco podobného, jako kdyby se Česká republika zbavila Pražského hradu?

Je to spíše otázka práce se symboly. To místo je symbolicky významné, ale není to jediné místo, kde by se sociální demokraté mohli scházet a které by si mohli připomínat.

  • Takže kdyby nebyl Lidový dům, sociální demokraté by se scházeli jinde.

Vždycky to tak bylo a samozřejmě, pokud ta otázka je mířena třeba k dnešním debatám o možném prodeji Lidového domu…

  • Zda je to jen barák?

…tak to si bude muset vyhodnotit politické vedení strany. Viděli jsme, že třeba ODS se přestěhovala ve svých dějinách několikrát. Je to samozřejmě strana, která vznikla až po sametové revoluci, ale stěhování nebyl ten problém, který strana řešila. Ostatně sociální demokraté už za první republiky uvažovali o prodeji areálu Lidového domu, tehdy na to nedošlo, řekněme, z důvodu hospodářské krize, která přišla.

Přemalovat sociálnědemokratické tradice na komunistické

  • Masarykova demokratická akademie letos přišla právě s projektem Lidové domy. Co přesně obnáší? A co je jeho součástí?

Lidové domy a webová stránka Lidovedomy.cz jsou místem a interaktivní internetovou mapou, která shromažďuje památky sociální demokracie. V této chvíli jsou tam dvě desítky lidových domů v různých městech od Českého Těšína, přes Brno po Prahu. Několik lidových domů v Praze jsem vyjmenoval. Lidový dům v Chrudimi třeba, ale i další, lidový dům v Liberci. Jsou tam hroby některých sociálnědemokratických funkcionářů, redakce regionálních časopisů sociální demokracie, sochy či pamětní desky, které se vztahují k dějinám strany.

Pro nás to byla příležitost začít se zabývat dějinami sociálnědemokratického hnutí méně jako dějinami politickými, ale mnohem více právě jako místy občanského angažmá, kulturní, vzdělávací a sportovní aktivity, která byla se sociálnědemokratickým hnutím historicky spojená, protože to je věc, kterou považujeme za velmi důležitou.

RV1_9672

Patrik Eichler,zdroj:René Volfík/Tiscali.cz

A druhá věc, pro kterou si myslíme, že projekt Lidové domy je velmi užitečný, je, že sociální demokracie měla na vlastní dějiny poněkud smůlu. Protože ty dějiny měly samozřejmě své nepřátele a sociální demokracie jediná měla své nepřátele na politické pravici, u velkých podnikatelů atd. tak, jak si to u levicové strany představíme, ale ve chvíli, kdy zavládl monopol moci Komunistické strany Československa po roce 1948, komunisté velmi záměrně začali přemalovávat sociálnědemokratické tradice na komunistické.

Její tradice se ve vyprávění a ve veřejném prostoru buďto pokomunističťovaly, anebo byly z veřejného prostoru vytlačovány tam, kde nebylo možné udržet kontinuitu, protože šlo o významné funkcionáře sociální demokracie například ze 30. let. Třeba přivlastnění jihomoravského poslance za sociální demokracii a opravdu významného dělnického vůdce a organizátora z přelomu 19. a 20. století Josefa Hybeše komunisty se povedlo téměř dokonale a mohli bychom uvést další příklady.

  • A pokud by se lidové domy popsaly jako střediska místního občanského života, co všechno bylo jeho součástí? Jaké aktivity se zde odehrávaly?

Součástí byla hospoda, divadelní sál, součástí bývávala ubytovna, od první republiky kina, často i v Praze. Šlo o místa, kde sídlily redakce novin, lidé se tam mohli scházet, často se vzdělávat. Místa setkávání sociální demokracie relativně často bývala na periferiích měst, protože jednak v centru města byla mnohem větší koncentrace represivní moci než na periferii, jednak bylo snazší zajistit prostor na periferii třeba i protože byl levnější, než zajistit prostor v centru města, ale ta místa jsou samozřejmě různá.

Například na periferii tehdejšího Hradce Králové byl dělnický dům na Střelnici, akorát dnes už je v centru Hradce Králové. Naopak třeba v Rokycanech byl dělnický dům přímo na náměstí vedle radnice. To znamená i ten popis, který jsem dal, není univerzální. Záleží často na době vzniku toho daného objektu.

  • A lidé, kteří se tam scházeli, to tedy nebyli jen sociální demokraté?

To nebyli jenom sociální demokraté, to byli velmi často dělníci, to byli běžní lidé, pokud tam byla hospoda. Množství lidí pracujících v průmyslu však bylo v dané době znatelně vyšší, než je dnes, a také byla větší jejich koncentrace a ochota ke kolektivnímu politickému angažmá. Dnes jsou jiné možnosti setkávání a společenského života, než byly před sto nebo sto dvaceti lety. A možná jedna věc, která je podstatná: dělnické domy, přestože budeme říkat a říkáme, že jsou to sociálnědemokratické domy, tak ve velkém množství případů nepatřily sociálnědemokratické straně.

Ostatně ani Lidový dům v pražské Hybernské ulici historicky nepatřil sociálnědemokratické straně, ale byl majetkem společnosti vedené předsedou strany. Lidové domy byly vlastněny různými družstvy, spolky a vznikaly právě třeba i z lokální iniciativy ve chvíli, kdy nějaké družstvo, ať už obchodní nebo jiné, místní divadelní spolek, sportovní spolek byl schopen zakoupit pozemek a v nějaké spolupráci stavbu pořídit. Takže spektrum vlastníků lidových a dělnických domů po celé republice je zase velmi široké.

  • A velkou roli, kterou hrály v občanském životě, si vysvětlujete tím, že jinak těch možností bylo málo, takže zaplnily určité prázdné místo? Nebo čím to, že se stávaly tak živým střediskem a lidé je vyhledávali?

Protože sociální demokracie byla svého druhu životním stylem. Jako dítě jste mohl chodit do dělnického skauta, do dělnické tělovýchovné jednoty, ať už hrát divadlo nebo sportovat. V podstatě pak už celý život jste se mohl účastnit v sociálnědemokratické straně nějakého politického života agitačního. V sociálnědemokratických odborech, které byly po celou dobu první republiky největší odborovou organizací, jste se mohl účastnit třeba dělnického stávkového hnutí nebo se organizovat.

A nebylo potřeba ze sociálnědemokratického prostředí vystoupit. K tomu patřilo, že mám místo, kde se setkávám s lidmi, kde se s nimi dohaduji, co budu dělat příští týden, příští měsíc, kam za mnou jezdí ze stranického ústředí důvěrníci a lektoři, kteří mně něco přednášejí, ať to, co se děje v poslanecké sněmovně, nebo co si mám myslet o bolševické revoluci v Rusku nebo o nějakém jiném tématu. Dostávám tam informace a mám k dispozici třeba stranický tisk, který chci číst a ze kterého se chci informovat.

Místo sborové recitace geocaching

  • Sociální demokracie jako životní styl. Jsou v tom nějaké inspirace pro dnešek? Je v současné době vůbec možné, aby stranický život byl takhle bohatý a pestrý, když se dnes nabízí tolik různých možností a životních stylů, takže i konkurence, ve které by sociálnědemokratický životní styl musel obstát, je úplně nepřeberná?

Inspirace pro sociálnědemokratickou stranu je, myslím, jedna. Nedílnou součástí stranického života musí být jiné než politické aktivity. A teď těžko předpokládat, že se rozvine loutkové divadlo v sociálnědemokratické režii nebo že se bude provozovat sborová recitace, což byly oddíly sociálnědemokratického hnutí, které se věnovaly za první republiky sborové recitaci, protože bylo lépe kvalitně recitovat než špatně zpívat.

Jestli dnes nevolební aktivitou v rámci politické strany bude turnaj ve squashi, sbírání známek, výlety do okolí měst, kde politická strana sídlí, nebo to budou pravidelné dětské dny, je vcelku jedno. Ty aktivity mají být případné době, mohou se jistě odehrávat na internetu, může jít o geocaching, který bude organizovat místní organizace ČSSD, KDU-ČSL anebo jiné politické strany, ale problém je jeden: ve chvíli, kdy jste v politické straně, součástí politické strany je mocenský střet.

Ve chvíli, kdy se ho nechcete účastnit nebo v něm prohrajete, a to může být i dlouhodobá věc, to znamená, nebyl jsem zvolen na kandidátku do zastupitelstva, parlamentu, Evropského parlamentu či krajského zastupitelstva, nebyl jsem zvolen před čtyřmi lety, nebyl jsem zvolen nyní, nebudu zvolen za čtyři roky, tak ve chvíli, kdy nemám možnost realizovat politickou ambici, se kterou vstupuji jako člen do politické strany, potřebuji jiný důvod v politické straně setrvávat.

Ten důvod musí být jiný, než účast na volebním boji uvnitř strany a na veřejnosti, protože to je toho součástí. Ve chvíli, kdy jsem v této činnosti dlouhodobě neúspěšný, potřebuji jiný typ aktivity, a ten musí být nevolební. Může to být geocaching, může to být sborová recitace.

  • A není to trochu degradace spolkové role strany na něco druhotného, kdežto role, kterou jste popisoval, že lidové domy plnily, byla mnohem víc vzdělávací, emancipační a nebylo to jenom odkladiště pro lidi, kteří zrovna nejsou úspěšní v mocenském boji?

Obnovit široké zázemí sociální demokracie, stejně jako lidové strany, stejně jako tehdejší agrární strany a dalších stran první republiky je nemožné. Doba se změnila. Ostatně zanikly například odbory, které by byly politicky filiované. Zanikly třeba stranické časopisy. S výjimkou komunistických Haló novin, i když tedy vydávaných společností Futura, dnes žádná politická strana nemá vlastní deník.

RV1_9592

Patrik Eichler,zdroj:René Volfík/Tiscali.cz

Samozřejmě můžeme pak vést debatu o vlastnických vztazích jiných vysokých politiků, ale přímo vlastněné stranické noviny tady nejsou. To znamená, jsou i jiné metody komunikace, které strany musejí používat pro to, aby třeba svým členům řekly, co si myslí o určité politické otázce, o vstupu do vlády, o Evropské unii, o uprchlické krizi, o daních nebo o regulaci internetu.

  • Takže se dá říct, že by stranický život mohl být bohatší, než je, ale návrat do doby lidových domů, dělnických domů není možný. Bylo to opravdu v rámci určité historické etapy, která už je minulostí.

Je otázka, co si představíme pod lidovým domem. Pokud si pod ním představíme místo setkávání, tak to může být park, výletní restaurace, může to být facebooková diskuzní skupina, může to být divadelní soubor, ve kterém jsou převážně třeba sociální demokraté, ale to místo setkávání nevyžaduje přesnou definici fyzického prostoru. Jistě by tam měly být židle a stoly, jistě by tam nemělo pršet, ale vyžaduje to lidi, kteří jsou ochotni se na platformě - ať už sociální demokracie nebo některé jiné politické strany z těch historických politických proudů - setkávat.

Vyžaduje to vědomí, že je legitimní se organizovat, že je v pořádku kolektivně, tedy dohromady s dalšími lidmi něco požadovat a že nástrojem k tomu, aby takový požadavek byl úspěšný, je organizace právě v nějaké politické straně nebo v její blízkosti. A jestli to bude facebooková skupina, kancelář místního straníka, protože nějakou kancelář má, nebo zahradní restaurace, je jedno.

(Druhou část rozhovoru vydáme v pondělí 12. listopadu dopoledne.)

Tagy: ČSSD Česko Praha domácí KSČM architektura česká politika česká levice česká kultura práce a odbory ČSSD vs Zdeněk Altner občanská společnost

Zdroje: Vlastní